Sedm sérií je hranice, kterou obzvlášť v dnešní době už moc seriálů nepřekoná. Právě 24 hodin ve své zatím poslední řadě však dokázalo, že po tolika rocích příběhy nezlomného federálního agenta nejen že neomrzí, ale mohou být pořád lepší a lepší… A lepší.
Dokonce si dovolím říct, že právě pomyslná neděle z nabušeného týdne Jacka Bauera je z těchto sedmi dnů tím nejlepším. A to tvrdím nejen pro to, že se přes Sutherlandův uhrančivý pohled neodvážím činit jinak.
Sedmá série Čtyřiadvacítky je výjimečná především díky vskutku razantnímu odklonu od zaběhnutých mantinelů předchozích řad (které seriál dříve často držely spíš zpátky), a zároveň paradoxně i poměrně působivému a především velice údernému návratu k vlastním kořenům.
CTU je pryč, Jack je stíhán za porušování lidských práv (checht) a Tony místo aby byl mrtvý, je z něj ústřední padouch. Alespoň takto jsou karty rozdány na úvod a v prvních dvanácti hodinách tak můžeme Jacka sledovat ve zcela novém prostředí (bez opěrného bodu ve formě CTU je dějový spád najednou mnohem zajímavější), kde se však přitom dostává do klasicky stejně neřešitelných situací, které ale tentokrát vrací úder prostřednictvím nových, nezúčastněných postav, kterým se Jack musí zpovídat zase pěkně od píky. Na mučení zlobivých Arabů svou novou kolegyni proto tentokrát (alespoň zprvu) asi nesbalí.
Jack už se najednou nemá kam uchýlit ani o koho se opřít (počet známých postav byl zregulován na minimum), a musí tak najednou čelit atakům okolního světa úplně sám: Oběti pro „širší dobro“ už nejsou v módě a Jack Bauer už je jen brzdou vývoje civilizovaného světa… Samozřejmě je to ale nakonec on, kdo ten civilizovaný svět vždycky zachrání.
Jistým vývojem a zároveň i refreshem však prošla i u celého seriálu nechvalně známá „vycpávková“ zápletka z politických kruhů, která přichází na scénu v momentě, když si chce Jack něco zakousnout či odskočit na toaletu. Soukromé pátrání prvního muže po záhadné příčině údajné sebevraždy jeho syna však naštěstí spíš než schizofrenické výstřelky prezidentovy ženušky ze sezóny páté, či dokonce (mám-li hodně přitlačit na pilu), Elishino zachraňování malé holčičky před psychopatickým tatíkem z druhé, připomíná rodinné drama Davida Palmera ze série první. Když je zde navíc i doplněna dostatečná dávka propojení s hlavním dějstvím, dostává se nám nejlepší vaty, jakou bychom si vůbec mohli přát.
První polovina tak vesele proudí v zaběhlém stylu s novým kabátem. Občas je třeba někoho skřípnout nebo to sem tam schytá pár civilistů, protože teroristé zase vlastní nějaký ten fajnový zkázonosič. Se západem slunce se však sedmá série dokonale překotí do zcela nové podoby.
Dokolečka omílané vyhrožování se změní v pořádnou řežbu, nastoupí Aaron (bodejť by ne, už je to taky poslední postava, která to s Jackem táhne bez přestávky od první série!), půlka sympaťáků zařve, druhá půlka několikrát prohodí strany, a přestože nová prezidentka se ze začátku s až otravným úsilím neustále tváří jako hodná babička, když jde do tuhého, jeden by ji i považoval za příbuznou Laury Roslinové.
Finále už je pak sice klasická docmrndávačka udržující Jacka v pohybu těch pár zbývajících hodin i po zažehnání hlavní hrozby, ale i ta je opět okořeněna novým zajímavým prvkem.
Především proto je tedy škoda, že s pořádným rebootem celé Twenty-four ságy se přišlo až tak pozdě. Pravda, dobrý pokus už byl i vloni, a tak zatímco první polovina šesté série až trochu moc připomínala tu čtvrtou, ve druhé nás tvůrci provětrali nástupem Jackovy famílie, ze které se ale i tak určitě dalo vymáčknout víc (James Cromwell je fajn, ale opravdu se do role Jackova otce nedal dokopat Donald Sutherland, kór když očividně není problém získat Johna Voighta?). A už jen kvůli silně nejasnému zakončení celé řady (když na to přijde, ani těch 24 hodin není někdy dost) už se hodně těším na to, s čím asi nastoupí první den nového týdne.