Ve třetí epizodě sedmé řady jsme se podívali na americký divoký západ a střetli se s mimozemským kyborgem, pochybným doktorem a plukovníkem Cameronem Mitchellem v roli klasického westernového šerifa… Jak to celé nakonec dopadlo?
A Town Called Mercy je rozhodně velmi kvalitní epizoda, osobně se ale nemůžu zbavit dojmu, že v jiné sérii Doctora Who by se vyjímala daleko víc, než v úvodu té sedmé. Proč?
Na rozdíl od předchozích dílů Asylum of the Daleks a Dinosaurs on a Spaceship nemá třetí epizoda sedmé řady ani nijak zvlášť komplikovaný příběh, ani nijak významně emotivní pointu, a ani větší počet vedlejších postav. Právě naopak je to epizoda oddechová, s velmi jednoduchým a přímočarým dějem a postavami, které ve většině případů fungují pouze jako křoví.
Na A Town Called Mercy samo o sobě sice rozhodně není nic špatného, tahle epizoda ale bohužel strašně rychle uteče. A ne, to zrovna v tomto případě opravdu nelze brát jako pozitivum.
Těžko říct, na čem se tento díl tak zdržuje, že se oproti svým dvěma předchůdcům zdá být skoro poloviční. Obyvatelům městečka Mercy je zde totiž poskytován prostor minimální a vše se točí především okolo Kahlera-Jexe, Pistolníka a šerifa Isaaca, který je v podání amerického herce Bena Browdera rozhodně tím nejlepším z celé epizody.
Hlavní téma kontrastu „mimozemského doktora Mengeleho“ s naším Doktorem je sice zajímavé, ale v podstatě nikam nedotažené. Ve výsledku tak bohužel jen připomíná tennantovský speciál Waters of Mars a jen tím posiluje domněnku, že Doktorův „sestup na scestí“ bude pravděpodobně jedním z hlavních motivů sedmé řady.
Jinak má ale tato epizoda opravdu docela málo toho, čím by nějak výrazněji vystoupila. Kyborg i celá zápletka kolem něj jsou sice na fajn, nicméně naopak Amy s Rorym jsou tu nevyužití skoro stejně tak jako většina obyvatel Mercy a když nás po půlce epizody opustí Ben Browder, celý díl přichází o většinu svého třpytu.
Z pera scenáristy Tobeyho Whithouse se v rámci Doctora Who jedná už o čtvrtou epizodu. A Town Called Marcy tak sice není lepší než The Vampires of Venice nebo výborná School Reunion, zajme ale o ždibec víc než loňský God Complex, který měl tu smůlu, že vycházel prakticky ze stejného konceptu, jako už několik jiných epizod šesté řady (The Curse of the Black Spot a Night Teerrors). Když si ale všechny tyhle epizody spojíme, zjistíme, že Whithousův tvrdý přístup k Doktorovu svědomí tu vlastně zůstává stále nezměněný. S frekvencí v podstatě méně než jednou epizodou za rok to ale zatím nijak zvlášť nevadí.
Tady to bylo asi nějak takhle. Pár minut dramatická scéna kdy se projevila temná strana Doktora a pak to najednou po zbytek dílu někam zmizelo a Doktor je najdenou zase ten dobrý, který by přece jen tak někoho nepopravil.
Taky mi vadila ta scéna s Amy kdy vatáhla Colt a namířila na Doktora a začala mu vyhrožovat a pak ještě dvakrát jakoby vtipně, nešikovně vystřelila kolem sebe. To se tam moc nehodilo vzhledem k tomu o co tam šlo. To to nemohli udělat nějak jinak? Třeba, že by mu promluvila nějak do duše bez coltu a pak by si to rozmyslel a zrušil to co chtěl udělat. Takhle by to bylo lepší aspoň z mého pohledu.
Velice trefné. Jen bych dodala, že Doktorova temná stránka byla ve Vodách Marsu představena o dost přesvědčivěji. Chyběl mi tam nějaký vnitřní boj, který by divákovi napověděl, jak Doktor vlastně to celé vnímal. Je škoda, že se nakonec scénaristi zřejmě zalekli a nenechali ho překročit pomyslnou hranici, jako ve zmiňovaných Vodách Marsu.