Britský scenárista a tvůrce kriminálního seriálu Luther Neil Cross se do sedmé řady Doctora Who vrací se svou již druhou epizodou. Jak si po prstencích Akhatenu nakonec poradil s příběhem strašidelného domu?
Nová epizoda Neila Crosse s názvem Hide je něčím úplně jiným, než byl jeho doctorský debut The Rings of Akhaten. Díky tomu tak v podstatě vše, co jsem vytýkal Akhatenu, u epizody Hide vůbec neplatí. Zatímco u jeho první epizody se Crossův příběh ztratil v rozmáchlé předváděčce nového světa, epizoda Hide své klíčové prostředí strašidelného domu a nové hlavní postavy, které jsou v podstatě jen dvě, ustavuje hned během prvních pěti minut.
Zbytek epizody se tak může konečně plnohodnotně soustředit pouze na svůj příběh, který je zrovna v případě epizody Hide opravdu výborný, a to i přes to, že samotná zápletka domu posedlého duchem není nijak převratná. Pravidelný divák Doctora Who navíc moc dobře ví, že u podobných epizod je vždycky jen otázkou času, kdy se z oné nadpřirozené zápletky vyvrbí nějaká ta wibbily wobbily timey wimey sci-fi pointa.
Cross si ale naštěstí uvědomuje, že jen přerodem ducha v uvázlou cestovatelku časem nikoho neohromí, a rozhodl se tak na tuto zápletku vrstvit ještě další a další zvraty, aby minimálně celou druhou polovinu své epizody dokázal držet krok před diváky a dokonale kontrolovat jejich očekávání. Jedním z mnoha plodů takového přístupu je pak i to, že epizoda Hide začne být nejstrašidelnější vlastně až dlouho po opuštění konceptu strašidelného domu, když se přesune do lesa v kapesním vesmíru.
V této epizodě však nelze chválit jen scénář Neila Crosse, ale stejnou mírou i výborné herecké výkony Dougraye Scotta a Jessicy Raine v roli ústředního dua lovců duchů. A i když je režie u televizních seriálů většinou téměř „neviditelná“ a co nejvíc zmechanizovaná, režisér epizody Hide Jamie Payne na sebe dokázal skvěle upozornit velmi dobrou atmosférou a několika až bizarně děsivými momenty. O výborném vizuálním konceptu závěrečného monstra a jeho „vetřelcovském“ snímání ani nemluvě.
Jediné, co by se tak epizodě Hide dalo vytknout, je to, že svou snahu být vždy o krok před divákem Neil Cross v samotném závěru epizody hrotí až do moc nucených otáček a jeho finální pointa o ne jedné, ale hned dvou navíc zamilovaných monstrech, zamrzí hlavně proto, že se k ní divák neměl v podstatě jak dopracovat. To už je ale ve výsledku jen drobnost, která nemění nic na tom, že Hide je jednou z nejlepších epizod v dosavadní sedmé řadě.
Presne tak, skvelá epizóda, celý čas neviete, čo čakať. :)