Třetí a závěrečná část původní filmové série Evil Dead Sama Raimiho, která z ní ale zároveň dodnes nejvíce vybočuje. V získání své vlastní masové fanouškovské základny, jež se minimálně vyrovná věrným zástupům nadšenců původních dvou filmů, jí to však v žádném případě nezabránilo.
Armáda temnot z trilogie Evil Dead už na první pohled vybočuje zdaleka nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že sám tento film slovní spojení Evil Dead jako jediný ve svém názvu postrádá. Přestože totiž motiv komediální temné fantasy, v jehož duchu se Army of Darkness nese, do jisté míry vystrkoval růžky už ve Smrtelném zlu 2, jeho spojitost s filmem prvním už by se hledala opravdu těžko.
I když by některé fanoušky mohlo zklamat, že Armáda temnot už nepokračuje v hororové tradici prvních dvou filmů, nelze popřít její pokračování v o něco novější tradici filmařského experimentování a mixování žánrů, kterou odstartoval už Evil Dead II. Právě tento přístup dal režisérovi Samu Raimimu při natáčení Armády temnot spoustu volnosti a tvůrčích možností, do dnešního dne však přitom zůstává otázkou, do jaké míry se Raimi stejné volnosti dočkal i od distribučního studia Universal Pictures, které chtělo třetí film co nejvíce odlišit od prvních dvou a mělo s Raimim řadu tvůrčích neshod (které vyústily například až ve vznik dvou různých konců snímku).
A že se tento záměr skutečně podařilo zrealizovat, o tom vypovídá už jen to, jak specifickou fanouškovskou základnu si Armáda temnot během let získala. Vedle klasických nadšenců celé trilogie je totiž tento film srdcovou záležitostí i mnoha diváků, kteří pro první dva filmy podobný entusiasmus buďto nesdílí, anebo je třeba vůbec neznají. Tento výsledek ale přesto nemůžeme připisovat pouze Universalu, protože ostatně i původní Raimiho koncept, ve kterém se z temné lesní chaty přemisťujeme na středověký hrad, je od prvních dvou filmů na hony vzdálen.
Díky tomu tak mohla vzniknout svižná a komediální temná fantasy s podstatně větším rozpočtem, než s jakým mohl Raimi pracovat doposud, a se kterým se mohl režisér taky naplno opřít do realizace těch nejdivočejších vizuálních efektů a filmařských postupů (které později nadále rozvíjel například i v seriálech jako Herkules či Xena). Právě Raimiho nové experimentování se zvláštními efekty (nebo využívání osvědčených praktik v odkazu na starší filmové klasiky), jsou spolu s hláškami hlavního hrdiny na celém filmu tím zdaleka nejpoutavějším, a fanoušek filmařského řemesla si tak nejvíc užije jeho prostřední třetinu, která funguje jako jakási zvrácená přehlídka těch nejrozmanitějších kouzel vizuálních efektů.
Armáda temnot je především opravdu odlehčená a dobrodružná komedie, což jsou sice pojmy, které se s prvními dvěma filmy skloňovat tak úplně nedají, tady ale přesto fungují. Argumenty, že se tento film příliš vzdálil od původní dvojice, jsou zde přitom relativní vzhledem k tomu, že v jistém smyslu lze pořád mluvit o přirozeném vývoji odstartovaném už ve filmu předchozím. Jednu výtku však na vrub Armády temnot, nehledě na to, jak se její odlišnost dá oprávnit, připsat můžeme. Nejpevnějším pojítkem mezi oběma prvními filmy bylo totiž to, že se jednalo o béčkové snímky, které se svému zaškatulkování snažily udělat lepší jméno a tím dokázat, že i v tomto formátu lze dosáhnout kvalitního filmového řemesla. Armáda temnot jde ale přitom cestou přesně opačnou a vlastně tak trochu paradoxní.
Raimi totiž k Armádě temnot dostal poměrně velký rozpočet, zároveň ale ne až tak velký, aby se vymanil ze sféry béčkových filmů, a místo aby tak filmovým béčkům zvedal laťku podobně jako jeho dva předchůdci, stává se jejich ukázkovým příkladem. Jednoduchý příběh, který v klaustrofobické lesní chatě snadno zapadl, se v Armádě temnot rozpíná jako na skřipci a primitivní zápletka s plochými postavami tu proto volá do nebes. Navíc zatímco v menších scénách si Raimi skutečně dokáže vyhrát s různými hororovými a fantastickými maskami nebo kostlivci oživenými stop montion animací (v nesporném odkazu na klasického Jásona a Argonauty z roku 1963), napříč finální velkou bitvou už se dokáže vytasit jen s laxní promenádou několika komparzistů v gumových oblecích.
Armáda temnot je tak na jednu stranu jistě zábavným a odpočinkovým filmem, za jehož jednoduchost, bereme-li ho mimo kontext prvních dvou filmů, se na něj vlastně ani nemůžeme zlobit. Vzpomeneme-li si však na první dvě Smrtelné zla, pak nás může trochu zamrzet, že na rozdíl od nich se Armáda temnot nesnaží přijít s ničím vyzývajícím či provokativním. Tak trochu jako kdyby si Sam Raimi řekl o větší lopatičku na pořádný hrad z písku, jen aby záhy zjistil, že toho písku přece jen nakonec nemá zas až tolik a že lopatičku má navíc pouze zapůjčenou. Přitom ale pořád stojí za to sledovat, jak Raimi spolu s Brucem Campbellem tenhle hrad staví.
Naše hodnocení: 70 %
FOTO: Renaissance Pictures, Universal Pictures
