Ten můj nos mě zabije.
Asi za to může ta zlomená přepážka. Ale dokud neplivu krev, tak se tomu musím jen smát. Ukázalo se, že má profesor docela slušný pravý hák.
2. červenec 2012
Mohu tedy říci, vítejte mimo svět Druhé vlny. (Nebo tedy spíš v tom, co z něj zbylo.)
Realita se těžko popisuje. Všichni jsme viděli spoustu fotek „po katastrofě“. San Francisco, rok 1906. Drážďany, rok 1945. Al žádná z těch fotek nedokáže vylíči to, jak to člověk v tu chvíli doopravdy vnímá.
Pach toho místa.
Každý váš krok zní jen ozvěnou krvavého bláta a špíny. A v žaludku máte pocit, kajo byste celý předchzí den zvraceli.
V mládí jsem byl zvyklý na prach. Jako bych se na tuhle spušť připravoval. Ale 6 miliard lidí je 6 miliard mrtvých těl. A na to si člověk jen tak nezvykne. Většina lidí se vypařila během prvních dvou dnů, to je jisté. Ale pár nás „požehnaných“ jsme to přečkali a přežili jsme první útok. I když většina zemřela hlady nebo otravou z vody.
V některých čtvrtích jsou hromady mrtvol, které se stále zvětšují. Tlejí a rozkládají se na slunci.
Anthony je se mnou. I když je to bývalý polda, tak neškodí mít k ruce další pár očí a uší. Prvních pár dní jsme se drželi v tichosti. Vím, že mě sleduje pro případ, že bych zase vyjel po profesorovi, ale to je v pořádku. Nechrápe a slíbil, že mi nebude brát deku. :-)
Asi bych toho měl napsat víc, ale vlastně ni netuším, proč tohle vůbec píšu. Tyhle stránky se budou hodit spíš jen k rozdělání ohně nebo aby se srolované strčily tam, kam patří. (slovní hříčka)
Na druhou stranu, proč vlastně ne? Pořád jsem tady.
A byl jsem tu i dřív. Kdysi.
Ale to bylo dávno. V jedné vzdálené galaxii.
