Členové Druhé vlny přesvědčili sami sebe, že Charleston je země zaslíbená. Perníková chaloupka se střechou s polevou, kde úžasní lidé jedí marshmellows.
30. červenec 2012
Myslím, že budu zvracet.
Bude tam Elvis, dinosaur Barney bude rozdávat lízátka a Bob Marley bude zpívat „Three Little Birds“ (Tři malí ptáčci). A naprosto si nevšímají toho, že tři malí ptáčci leží u dveří a mají ustřelený ty svoje zas*aný hlavy.
Schopnost lidské rasy naprosto ošálit samu sebe mě nikdy nepřestane udivovat. Dokonce i kapitán Weaver začal čichat to Masonovic lepidlo a bojím se, že jakmile se vytratí veškeré racionální uvažování, bude to konec nás všech. Neříkám, že v Charlestonu nic nenajdeme. O to mi nejde. Jde o to, že tito lidé přes stromy nevidí les. Nebo když to řeknu víc natvrdo, tak nevidí hromady sťatých hlav přes dost zarostlý les.
Stahují se nad námi mračna. A jsou černá. Cítím, jak se blíží. Cíl naší cesty není vzdálený jen kilometr,
ale desítky. A nakonec ani nemusí pro někoho existovat. Poslední.
A po tom všem… zazní jediný výstřel. A to bude konec toho všeho.
Ale do té doby je třeba dělat opravdová rozhodnutí. Oběti, které tito lidé ještě ani nezačali chápat. Ztratit své jediné dítě… výměnou za dvě nové přes ulici.
A v tom by se náš vážený profesor měl vrátit zpátky do školy. Ten muž zapomněl vlastní hodiny dějepisu. On i Weaver by měli už vytáhnout své hlavy z toho „sklenice je napůl plná“ od Tonyho Robbinsona.
A měli by začít číst Winstona Churchilla.
14. listopadu 1940.
Coventry.
