Baziliščí ostrovy

Jednomu z nejméně vyhledávaných míst známého světa se přezdívá vřed na tváři Letního moře a není se co divit. Baziliščí ostrovy nemají v zásobě nic příjemného.

Baziliščími ostrovy se nazývá souostroví u severozápadního pobřeží Sothoryosu, východně od Letních ostrovů a Naathu. Pojmenované je po bazilišcích, kterých tu kdysi byla hojnost, a život tam je prý mizerný, brutální a často krátký. Je tam horko, vlhko, plno bodavých mušek, písečných blech a krvavočervů, což tamější prostředí činí nezdravým pro lidi i zvířata. Města tam jsou z „bláta a slizu“ a hemží se otroky, otrokáři, gaunery, prostitutkami, lovci a Sothoryi, jimž se říká Pruhovaní lidé.

Všechny ostrovy leží v Letním moři omývajícím jih Západozemí a Essosu a sever Sothoryosu. Je hluboké, teplé a bohaté, jen zrovna na Baziliščích ostrovech rybolov nekvete. U některých ostrovů moře ještě vymlelo zálivy, které zdejší piráti a korzáři používají jako pohodlná kotviště, ale žádný z nich se buď nikdo neobtěžoval pojmenovat, nebo jejich jména alespoň zanést do map. A obdobně je to i s ostrovy. Pojmenované a hodné za zmínku nejsou všechny a zejména v Západozemí se mluví jen o několika.

Ostrov slz je největší ostrov východně od Ještěřího mysu v Sothoryosu. Jsou na něm údolí mezi strmými úbočími, černé močály, hrbolaté křemenné kopce a křivé skály bičované větrem.

Ostrov žab leží v zálivu severovýchodně od Ostrova slz. Nalézají se tam stopy po jakési prastaré civilizaci, jejímiž potomky by mohli být současní obyvatelé. Mezi ně patří Žabí kámen, podivná, asi dvanáct metrů vysoká socha z mastného černého kamene otesaná do podoby obří ropuchy zlovolného vzezření. Někteří mistři spojují tuto sochu s podobnými atributy Trůnu z mořského kamene na Železných ostrovech, staveb v Ašaji a podobných a nikdo neví s jistotou, kde se vzaly. Na Ostrově žab ale může jít spolu s faktem, že tamější obyvatelé prý mají nepěkné rybí rysy a blány mezi prsty, o jediné památky po zapomenuté rase.

Což souvisí i s legendou dosud živou na souostroví Tři sestry v Kousanci u Údolí, kde tímto „postižením“ s blanami na rukou a nohou trpí někteří lidé, a na Prasklepetu v Korunních zemích, kde se vypráví příběhy o jakýchsi čvachtavcích, šupinatých, rybích humanoidech s mimo jiné blanami mezi prsty.

Ostrov much je nejzápadnější z ostrovů souostroví a jeden čas byl domovem Bratrstva kostí, bratrstva pirátů a korzárů. Vzhledem k jeho názvu lze asi také předpokládat, že právě tento ostrov je nejvíce postižený bodavými muškami a dalším nepříjemným hmyzem.

Vyjící hora je další z ostrovů oblíbených korzáry.

Dráp je ostrov ve tvaru zvířecího spáru severně od Ostrova slz a jsou na něm hluboké jeskyně, které korzáři opevnili jako improvizovaná sídla. Často se tam také shromažďují různé nekalé živly na Pláži směny fungující jako trh, a jsou tam prodáváni a vykupováni otroci.

Ostrov lebek je nejsevernější z ostrovů, malý, větrný a neobydlený. Ale ne nedůležitý. Mnoho korzárů z ostrovů rádo zdobí trupy a stěžně svých lodí usekanými hlavami. Jakmile z nich pak uhnije maso, vymění je za čerstvé a staré lebky dovezou na Ostrov lebek jako obětinu jakémusi temnému bohu. Proto je pobřeží ostrova lemováno lebkami, od čehož získal jméno.

Ostrov sekery je nejvýchodnější z ostrovů. Jsou na něm pozůstatky neznámé prastaré civilizace, možná stejné jako na Ostrově žab, a černé pevnosti Xandarra Xhorea, piráta, který se tam na čas usadil.

Nepřekvapivě je tak na celém souostroví jediné opravdové město, Gogossos, kdysi známé jako Gorgai, rozpadlé město na jihovýchodním pobřeží Ostrova slz. Kromě něj jsou na všech ostrovech jen spousty pirátských doupat a korzářích městeček, která často zanikají a zase se vynořují jinde, přičemž používají pořád dokola stejná jména. Jsou to třeba Přístav rabování, nejslavnější z takových doupat, Chlívek, Škvírka děvky nebo Jelito. Proto nejsou na žádných mapách, bylo by složité udržet o nich aktuální přehled a neustále je překreslovat. A přehled zrovna není ani o historii ostrovů.

Nalezené trosky a modly na Ostrově slz, Ostrově žab a Ostrově sekery naznačují, že je kdysi obývala jakási civilizace nejspíš z doby úsvitu věků, dnes už úplně zapomenutá. Není tak jasné, zda by měla být příbuzná některým známým civilizacím. Jediným slabým pojítkem se známou historií je právě Žabí kámen, záhadná socha stejných vlastností jako Trůn z mořského kamene. Ale protože ani u toho se neví, kde se vzal, a že ho vytesali První lidé na Železných ostrovech je jen jedna z mnoha (ne široce uznávaných) teorií, není to dost. Mistr Yandel se domnívá, že by spíš mohli být s těmito zmizelými lidmi spojení nynější obyvatelé Ostrova žab, možná jako jejich vzdálení potomci.

Nejstarší písemně dochovaná historie tak začíná, až když se na ostrovy dostalo Staré impérium Ghisu. Což je pochopitelné, byli to schopní námořníci. Obchodovali už dávno ve Starém městě a jednou omylem dopluli až k Letním ostrovům. Na Ostrově slz pak vybudovali město Gorgai. Jenže také v té době vedli válku s Valyrií a Valyrijci se města zmocnili během třetí ghiskarské války. Přejmenovali ho na Gogossos a používali ho jako zvrácenou trestaneckou kolonii pro nejhorší zločince. Například tam používali nové mučicí metody a krvavou magii, včetně údajného nucení žen k sexu se zvířaty a plození pololidských potomků.

Ghiskarci ovšem nebyli jediní, s kým Valyrie válčila. Vedla tažení i proti Rhoynům od řeky Rhoyne. I ty ráda zotročovala, takže jedna z rhoynských vládkyň, princezna Nymeria, shromáždila svůj lid a na deseti tisících lodích s nimi odplula. Po dlouhé roky hledali nové místo k usazení, a když zakotvili na Baziliščích ostrovech kvůli zásobám, napadli je korzáři z Ostrova sekery, Drápu a Vyjící hory. Spálili osm tuctů lodí, stovky Rhoynů odvedli do otroctví a zbývajícím nabídli, aby se usadili na Ostrově žab pod podmínkou, že jim darují všechny lodě a ročně každému králi (nejspíš tím mysleli sami sebe, není neobvyklé, aby se mnozí piráti nazývali králi pochybných, zpravidla malých držav), třicet panen a třicet pohledných hochů. To Nymeria odmítla, před otroctvím přece prchala, a znovu odplula.

Pak padla samotná Valyrie a po její zkáze nastalo divoké Století krve, které zasáhlo především Essos, ale i jiná místa ve světě. Gogossos nejprve využil situace a z trestanecké kolonie se pokusil pozvednout v bohatší město. Chvíli se mu skutečně dařilo. I když díky údajným čarodějným praktikám a hlavně otroctví, když se tamější tržiště s otroky začala rovnat těm v Zálivu otrokářů. Dokonce vzrostl natolik, že ho někteří zvali Desátým Svobodným městem.

Ve druhé polovině století krve se ale z ohrad, kde drželi otroky k prodeji, rozšířila epidemie rudé smrti, při níž nakažení krváceli z každého otvoru, kůže se jim trhala jako mokrý papír a nakonec za bolestného řevu umírali. Neexistovala před ní ochrana, bleskově zachvátila celé souostroví a podlehlo jí 90 % populace. Ostrovům se pak lidé asi sto let vyhýbali, než se vrátili první korzáři.

Nakonec qarthský pirát Xandarro Xhore vztyčil své zástavy na Ostrově sekery a postavil tam černou pevnost nad svým kotvištěm, zatímco Bratrstvo kostí obsadilo Ostrov much. A odtamtud nebylo daleko, aby se všechny ostrovy staly hnízdy, „královstvími“ pirátů, kteří dodnes útočí na obchodníky snažící se vyhnout Valyrijskému poloostrovu. Svobodná města jako Volantis na ně čas od času pošlou flotilu, jen s dost kolísavým úspěchem. Zejména proto, že i když se podaří některý ostrov „vyčistit“, psanci se nakonec vždycky vrátí. A nebo hůř.

Jeden takový výpad byl obzvláště trapnou prohrou. Saathose Saana ze slavné lysénské rodiny Saanů poslali vyhladit piráty. Jenže místo toho se dal na pirátství sám a natolik se proslavil, že sjednotil ostrovy a vládl jim třicet let jako král Baziliščích ostrovů.

Na druhou stranu se na ostrovy také mnoho lidí dostalo nedobrovolně. Harwyn Hoare, pozdější západozemský král Ostrovů a Řek, tam strávil dva roky jako zajatec pirátského krále. Západozemská lady Coryanne Wylde tam zase měla strávit nějaký čas jako hračka korzárské královny – nebo to o sobě alespoň tvrdí ten, kdo napsal erotickou knihu Varování mladým dívkám. Měla to být právě Coryanne, ale existují o tom pochyby. Tamější korzáři také zajali urozené dámy z Volantisu, které pluly do Králova přístaviště na bál, kde si měl král Aegon III. Targaryen vybrat manželku.

Určité zvěsti i podložené informace o Baziliščích ostrovech se tak i dnes snadno dostávají i do Západozemí a s ostrovy, dobrovolně nebo ne, se snadno setkává mnoho lidí. Například námořníci v Prkenném městě v Dorne tvrdí, že se tam objevil nový král korzárů, který vyplenil Město vysokých stromů na Letních ostrovech. Missandei zase prozradila, že ji a její bratry unesli z Naathu nájezdníci právě z Baziliščích ostrovů, načež je prodali v Astaporu. A na druhou stranu, v knize se objevil i otrok z ostrovů, nyní osvobozený Tumco Lho, který se v Meereenu přidal mezi panoše Barristana Selmyho.

A úplně naopak to s ostrovy v knize plánoval Victarion Greyjoy. Toho vyslal jeho bratr Euron do Meereenu přivézt mu Daenerys Targaryen. Victarion, zkušený námořník, před dlouhou cestou rozdělil svou obří želenou flotilu a nejrychlejší lodě poslal korzáří cestou podél severního pobřeží Sothorysu, aby prý vyhledali zásoby ve městech na Baziliščích ostrovech a zaplatili za ně železnou cenou (tedy aby města plenili). Ale z této cesty se jich vrátilo jen ubohých devět.