Stejně jako v našem světě, i ve světě Hry o trůny a Písně ledu a ohně lidé označují cokoli zlého za démonské. Existují tam ale i konkrétní představy démonů, různé příběhy o nich v různých koutech světa, a na tyto se zaměří tento článek.
Démon je mýtická zlovolná bytost, která by měla mít rohy a černou krev a zpěváci tvrdí, že ji lze zabít studeným železem. Příběhy o démonech přitom pocházejí z celého známého světa, jen se drobně liší. Ať už podobou nebo tím, jak se démoni projevují.
V Západozemí vnímají démony jako lidem nepřátelská monstra různých podob. Někteří popisují bílé chodce (Jiné) jako démony ze sněhu, ledu a zimy. Však i někteří bratři Noční hlídky věří, že divoký Kraster zpoza Zdi obchodoval s otrokáři a démony, sám tvrdil, že slouží ledovým bohům, a v seriálu obětovával bílým chodcům své syny. Další démoni za Zdí se mají ukazovat v Tvrdodomově, kde se před stovkami let cosi zlého stalo. Existují zkazky, jak tamější lidi unesli otrokáři nebo zabili kanibalové ze Skagosu, zatímco jejich domovy hořely neskutečně vysokými a horkými ohni, načež půl roku po okolí padal popel a místo se stalo zemí spálených stromů, ohořelých kostí, nafouklých mrtvol. Svědci také popisují mrazivé výkřiky odrážející se od ústí prázdných jeskyní a to, že tam straší hořící duchové a démoni. I divocí v existenci takových démonů věří a někteří si je malují na štíty.
Legendy ze Železných ostrovů zase znají démonský strom Ygg. Měl se živit lidským masem a měl si s ním poradit jejich legendární hrdina Šedý král, když z jeho tvrdého, světlého dřeva vyřezal první veslici. Může se sice jednat jen o pověst inspirovanou bílými čarostromy, protože na ně První lidé kdysi věšeli vnitřnosti odsouzenců, ale železní nepochybně preferují verzi s démonem. Ostatně existence démonů v jejich kultuře pokračuje, například král Othgar Hoare si vysloužil přezdívku Démonofil.
I dál na jihu v Západozemí démony znají. Například Válečníkovi synové, jedna z odnoží ozbrojených Bojovníků víry v Sedm, bývali mocný, fanatický řád, jenž zaslíbil své meče Nejvyššímu septonovi a jenž se měl skládat ze svatých mužů a hluboce věřících rytířů, podle příběhů ale i mágů, zabijáků draků a lovců démonů. A když se po dlouhých letech, po válce pěti králů, znovu vynořili na popud církevní skupiny Vrabčáků, i tehdy začali mluvit o démonech. Označovali za ně R’hllora, k němuž konvertovala velká část dvora Stannise Baratheona, a naopak jeho vyznavači blízcí Stannisově královně začali démony zvát Potopeného boha železných a čarostromy. Tedy jako démona v Západozemí můžou vnímat i cizí božstvo.
Kromě toho je představa o démonech velice rozdrobená. Ser Tommard Heddle například předváděl šupinatého démona na své přilbě. Jednoruký fanatický prorok Pastýř na konci občanské války Tanec draků označil za démony draky. Hlásal, že jsou démonský potěr bezbožné Valyrie povolaný ze sedmi pekel valyrijskými mágy a je třeba je zničit. Původ démonů do sedmi pekel umísťovala i Daenerys Targaryen, když přirovnala složité účesy Astaporců k démonům ze sedmi pekel, nebo služebná z Nezlomu rodu Osgreyů. Ta věřila, že pán sedmi pekel vždy posílá démony, aby vyzvedly dítě, když porodí rivalka lorda Osgreye, Rohanne Webber.
Podle služebných v Casterlyově skále ale mohli démony vyvolat i lidé. Věřily, že Maggy Žába, maegi žijící a praktikující poblíž Lannisportu, to dokáže. I Varys věří v možnost vyvolat démony, protože když ho jako malého prodali v Essosu mágovi, ten mu uřízl pohlavní orgány a obětoval je v ohni, ozval se mu strašidelný hlas. A o Alys Řece, obávané čarodějnici a milence prince Aemonda v době Tance draků, se věřilo totéž. Prý s démony léhala. Navíc žila na Harrenově, kde podle mnohých démoni straší už kvůli kletbě Harrenova, jež ho sužuje od samých počátků, kdy měl Harren Hoare při jeho stavbě do základů používat i lidskou krev či mrtvé dělníky a kdy vymřel každý rod, který ho držel.
V Essosu jsou potom pověsti a představy o démonech ještě rozmanitější, ač ne nepodobné. Dothrakové třeba také tvrdí, že maegi smilní s démony, a není vyloučeno, že alespoň některé je umí i vyvolat. Taková maegi Mirri Maz Duur rozhodně při svém krvavém rituálu, jenž měl naživu udržet těžce nemocného khala Droga, jakási děsivá zjevení vyvolala. Není ale jisté, jestli jimi nebyly stíny, jimiž manipulují poutači stínů. Nebo náboženství Vousatých kněží z Norvosu má Černou kozu uctívanou v Qohoru rovněž za démona, tudíž někteří Qohořané používají motiv démonů.
Démoni mají strašit i na zbytcích Valyrijského poloostrova, kde dokonce při zkáze Valyrie mělo z rudých mraků padat dračí sklo a černá démonská krev, a vedle krakenů i v Kouřícím moři, které se vytvořilo po rozbití poloostrova. Ovšem tam jsou také stále aktivní sopky, voda je siřičitá, někde vroucí, stoupají z ní jedovaté výpary a už kvůli tomu asi není pro člověka těžké na „démony“ nebo vize čehokoli dalšího narazit.
Narazit prý na ně lze i na ostrově Leng v Nefritovém moři. Ten byl většinu své historie izolovaný, cizince tam nevítali, námořníci se mu raději vyhýbali a postupně ho obestřeli legendami jako strašidelný ostrov plný démonů a černokněžníků. A i Lengané sami věří, že hluboko pod jejich ostrovem minimálně v minulosti žili jacísi děsiví Staří, které uctívali.
Hned u něj je zase Zlaté císařství Yi Ti, údajný nástupce legendárního Velkého císařství Úsvitu, za jehož existence mělo být vztyčeno Pět pevností. Pět masivních pevností podél severovýchodní hranice nynějšího Yi Ti z jednolitého taveného černého kamene, téměř 300 metrů vysoké, s místem pro 10 tisíc mužů v každé. Kromě zmínek, že je měl vztyčit Perlový císař, nikdo neví s jistotou, jak vznikly. Hlavně ale měly fungovat jako obrana proti démonům Lva noci, boha a otce prvního císaře Velkého císařství Úsvitu, a možná jde o stejné nebo podobné démony, jako jsou bílí chodci.
Jak se totiž střídaly generace potomků božských císařů, nastoupila na trůn Ametystová císařovna, což nesnesl její mladší bratr. Zabil ji, korunoval se Krevelovým císařem, započal vládu teroru, mučení a otroctví, praktikoval temnou magii a nekromancii, uctíval černý kámen spadlý z oblohy a možná založil hrozivou Církev hvězdné moudrosti. Což vše mělo rozpoutat událost známou v Západozemí jako Dlouhá noc, když, podle Yi Ti, Lev noci se svými démony vyjel potrestat lidskou zkaženost z ledové Šedé pustiny za pevnostmi na konci známého světa.
Démoni ještě mají kromě Šedé pustiny strašit, nepřekvapivě, téměř všude na východní hranici zmapovaných území Essosu. Jako v tajemném Stínozemí tvořeném ohromným temným pohořím – v jeskyních, útesech a kolem ruin města Stygai, Města mrtvých, uprostřed hlubokého říčního kaňonu Údolí stínů mají žít démoni, draci a horší věci, a v Ašaji, kde ústí řeka tekoucí Údolím stínů, je údajně možné s démony souložit. A nebo v lesích Mossovy na severním pobřeží u konce známého světa. To jsou temné, nepříjemné lesy, kam se prý vydávají jen lovci démonů za svou kořistí.
Pobřeží u Mossovy pak omývá polární Chvějivé moře a i tamější příběhy zmiňují démony. Konkrétně ty o démonské matce ledových obrů, jež věčně tančí nocí a láká muž do záhuby, nebo ty o Lidožroutském zálivu. V těch místech totiž často uváznou lodě v náhle zamrzlé vodě a námořníci tam snadno najdou smrt. Mistr Margate se ovšem domnívá, že to mohou být ledoví draci, kdo lodě napadá, a podle něj se s ohledem na málo živých svědků zkazky o skutečných událostech překroutily v démony.
I na opačné straně světa, na jižním kontinentu Sothoryos, pak znají démony. Z neprozkoumaného jihu pochází zprávy o divokých, primitivních domorodcích uctívajících temné bohy při děsivých, obscénních obřadech. Jsou prý mezi nimi démoni pojídající vlastní mrtvé, pokud nemají k dispozici nepřátele nebo cizince. Ale za démony nebo pruhované démony mnozí označují i nepřátelské známé Sothoryje, kteří zkrátka obvykle násilně nestrpí pokusy o osídlení jejich kontinentu.
Stejně jako nepřátelská povaha dala vzniknout označení démoni pro obyvatele Letních ostrovů, když k nim kdysi nepříznivé větry odvály ghiskarskou obchodní loď. Bylo to v době, kdy ostrovy žily v kompletní izolaci, takže Ghiskarci nikdy neviděli lidi s černou pletí. Rychle proto zase zmizeli, zděšení „démony s kůží spálenou peklem do černa“, a ostrovu Walano začali říkat Ostrov démonů. Z toho ovšem vyplývá, že jak tehdejší náboženství Ghisu, tak Sedm a tak i některá další náboženství, když to zmiňovala Daenerys nebo služebné Osgreyů, mají démony za pekelná stvoření.
A nakonec existuje i verze podmořských démonů. Příběhy z celého světa popisují prapodivné, znetvořené pololidské a polorybí nebo téměř lidské bytosti. Mají být inteligentní, zlovolné, mohly existovat v době úsvitu věků, žít v hlubinách a sužovat pobřeží. Dokonce měly stát za pádem některých starých civilizací, sloužit temným podvodním bohům, a mohli by to být nevolníci právě démonů a prastarých bytostí z nejhlubších oceánů. Podle jiných verzí zase rovnou kříženci děsivých bohů nebo démonů z moří a lidských žen. Podle mistra Therona tyto všechny příběhy přitom popisují jedinou kdysi rozšířenou rasu, a to děsivé Hluboké.
Jinak jsou démoni častým kulturním námětem. Jsou třeba motivem mnoha chrličů zdobících Dračí kámen. Otrokáři značkují tváře neposlušných otroků démonskou maskou (v knize toto udělali s Jorahem Mormontem). Mořský démon je jednou z lodí Stannise Baratheona. Existuje jed zvaný démonní tanec. Nebezpečnému úseku valyrijské cesty mezi Volantisem a Meereenem, kde cestovatele snadno někdo přepadne nebo kde snadno zmizí, se přezdívá cesta zlých duchů, v originále démonů. Ničivému divokému ohni se také říká nefritový démon. A přezdívá se tak i lidem, často zuřivým bojovníkům. Robert Baratheon třeba po porážce prince Rhaegara Targaryena a vítězství ve své rebelii vysloužil přezdívku démon od Trojzubce, jistý lord velitel Královské gardy zase přezdívku démon z Darry. Což je dokonce jediná informace, jaká se o něm dochovala. A arcimistr Mancaster označil železné jako mořské démony ve svém spisu Mořští démoni: Dějiny dětí Potopeného boha z Ostrovů.
Foto: HBO, Talpress
