Krutý záliv otrokářů má poměrně bohatou, dlouhou historii. Zejména ta nedávná je velmi turbulentní, dokonce má svou odlišnou knižní a seriálovou verzi. Pojďme si ji tedy rozebrat od Starého impéria Ghisu až po Záliv draků.
Ghiskarské impérium bylo jednou z nejstarších civilizací známého světa a kdysi ovládalo část jižního a centrálního Essosu ze svého centra v Ghiskaru a Zálivu otrokářů. Osud tohoto regionu je s ním úzce svázaný až do zkázy Valyrie, a i poté zde těží především ze snahy o jeho obnovu nebo připomenutí. Tudíž studium historie oblasti Ghisu v podstatě znamená studium historie Impéria Ghisu.
Vzestup Ghiskarského impéria
Staré impérium Ghisu, v době, kdy si ještě říkalo Impérium Ghisu nebo Ghiskarské impérium, se objevilo zhruba tři tisíce let před vzestupem Valyrie. Byla to jedna z nejstarších organizovaných civilizací známého světa, možná nejstarší.
Jejich písemné záznamy pochází z doby krátce před událostí, která po celém světě po generaci způsobila zimu a temnotu a v Západozemí se zve Dlouhá noc a která se měla odehrát před osmi tisíci lety. Zatímco Zlaté císařství Yi Ti, další říše přisvojující si titul nejstarší, má záznamy jen z doby po Dlouhé noci. Tvrdí sice, že je nástupcem ještě staršího Velkého císařství Úsvitu, jenže to není historicky doložené. Nicméně Yi Ti je na rozdíl od Ghisu nejstarší kontinuální civilizací, protože Ghiskarské impérium vydrželo něco kolem tří tisíc let, než padlo, zatímco Yi Ti existuje od svého počátku jako ta samá říše dodnes.
Na druhou stranu, nejedná se o nejstarší lidský národ. První lidé a další, i legendární národy patrně žily mnohem dříve, jen nejsou dochované žádné záznamy o jejich případných říších či uspořádání tak, jako u Ghiskarců. A ačkoli zrovna První lidé údajně měli přijít do Západozemí už před asi dvanácti tisíci lety a tam si založit království, která také předchází Dlouhou noc, ani tato historie není věrohodně doložena. Sestává spíš z nepřesných odhadů. Tedy na rozdíl od ghiskarských zápisků nelze spoléhat na alespoň přibližně správnou dataci.
Zato Ghiskarci doložitelně postavili město Starý Ghis (tehdy patrně nazývaný jen Ghis) v regionu Ghiskar u pobřeží Zálivu žalu a Letního moře v Essosu. Město se znakem harpyje, postavy s ženskou hlavou a tělem, s netopýřími křídly, štířím ocasem a orlími pařáty svírajícími blesk, měl založit Grazdan Veliký, legendární postava, dodnes tak oslavovaná, že mnoho Ghiskarců své syny stále pojmenovává Grazdan. Prý i navrhl pevné městské hradby a sestavil slavné legie, které z Ghisu udělaly impérium. Byly prý skoro neporazitelné na bitevním poli, vysoce disciplinované a využívaly způsob pochodu, kdy jsou muži seřazeni v těsné uzavřené synchronizované formaci tak blízko, jak je to možné, aby mezi nimi nešlo proniknout.
Ghis tedy prosperoval, stavěl masivní pyramidy a ostatní dominanty tisíce let. Nejprve ovládl Ghiskar a Záliv žalu, poté Záliv otrokářů (záliv i oblast okolo pojmenovanou po něm), kde postavil velké kolonie Astapor, Meereen a Yunkai. A ačkoli tou dobou měl dostatek přírodního bohatství pro zemědělství, lesnictví, obchod, výrobu a těžbu mědi v Ghiskarských kopcích, budoval i systém otrokářství. Ghiskarci zotročili kohokoli, kdo v okolí žil (ačkoli o Zálivu otrokářů není známo, kdo a jestli někdo tam žil před nimi), a co nezotročili, to zničili. Navíc je podnebí v oblasti polosuché a o přírodní zdroje během své několikatisícileté existence přicházeli ještě před Valyrií, takže pro ně začalo být otrokářství čím dál lukrativnější.
Ghiskarci objevují svět
Ghiskarci kolem masivního zálivu se nepřekvapivě rychle adaptovali i na moře. Stali se z nich zdatní mořeplavci – ať už kvůli obchodu nebo kvůli nájezdům za otroky. Začali třeba využívat mírumilovnost lidí z Naathu. Nebo byli prvními cizinci, s nimiž přišli do kontaktu obyvatelé souostroví Letní ostrovy.
Ghiskarskou obchodní loď tehdy odvály nepříznivé povětrnostní podmínky z kurzu daleko na západ a přistála na ostrově Walano. Ghiskarci nikdy neviděli někoho jako Letní ostrovany, takže rychle zase zmizeli. Vyděsili je „démoni s kůží spálenou peklem do černa“. Ani Letní ostrované do té doby žádné další lidi neviděli, takže jim došlo, že v dálce za oceánem leží další země, probudila se v nich zvědavost a vydali se na cestu stát se nejschopnějšími mořeplavci ve známém světě.
Vedle toho podle mistrů možná v ústí Medovíny v Západozemí, kde dnes stojí Staré město, během úsvitu věků vzniklo obchodní stanoviště, kde lodě z Valyrie, Starého Ghisu a Letních ostrovů obchodovaly se staršími rasami obrů a dětí lesa. Sporně přijímaná, nepravděpodobná teorie. Mělo to být před příchodem Prvních lidí, kdy tam starší rasy žily. Ti měli ale do Západozemí přijít před více než deseti, možná dvanácti tisíci lety. Kdy žádní z těchto mořeplavců ani neměli lodě. Pokud tam k nějakému obchodu docházelo, nejspíš v různých obdobích a ne všechny národy se tam setkaly.
Kolonie na Sothoryosu
Po kolonizování sousedních území začali Ghiskarci objevovat moře, pořádat obchodní, loupežné a otrokářské nájezdy do zámoří. Zaměřili se hlavně na svého jižního souseda. Přes Letní moře relativně blízko Ghiskaru leží kontinent Sothoryos a u něj Baziliščí ostrovy. Tam nejprve pořádali hlavně otrokářské nájezdy jako dodnes pořádají současná otrokářská města, než založili kolonie. S větším či spíše menším úspěchem jako každý, kdo se pokusil divoký Sothoryos kolonizovat.
Na Ostrově slz, jednom z Baziliščích ostrovů, čtyři až dvě stě let před třetí ghiskarskou válkou založili město Gorgai. Nevydrželo jim tedy dlouho, než ho dobyla ve třetí ghiskarské válce Valyrie, přejmenovala na Gogossos a začala používat jako trestaneckou kolonii pro nejhorší zločince, kde testovala nové způsoby mučení, krvavou magii a údajně tam nutili otrokyně rodit polozvířecí potomky.
Valyrii přitom zůstalo město až do její zkázy a ke Ghisu se nevrátilo ani potom. Po zkáze se osamostatnilo, rozrostlo, zbohatlo zejména na otrocích a někteří ho zvali Desátým svobodným městem. A hlavně 77 let po zkáze se tam z ohrady s otroky rozšířila epidemie rudé smrti, moru, kvůli němuž nakažení krvácí z každého otvoru, kůže se jim trhá jako mokrý papír a umírají za bolestného řevu. Přehnal se přes celé souostroví a vybil 90 % obyvatel. Trvalo století, než se tam začali vracet alespoň korzáři a piráti.
Na Ještěřím mysu v severozápadní špičce Sothoryosu dál Ghiskarci založili vlastní trestaneckou kolonii, Gorosh. Ta se rozpadla, buďto ještě za vlády Ghisu, nebo nejpozději po čtvrté ghiskarské válce, kdy Valyrie vyhnala Ghiskarce ze Sothoryosu. Jen podle některých zdrojů měla ještě dlouho přežívat, údajně ji dorazila až tsunami při zkáze Valyrie.
A poslední kolonií byl Zamettar, město v deltě řeky Zamyos na severním pobřeží. Prosperovalo díky hradbám udržujícím na uzdě džungli, nepřátelské domorodce, dravce a nemoci, s nimiž se potýkali jinde. Jenže jen do čtvrté ghiskarské války, kdy ho dobyli Valyrijci. A ani Zamettar se ke Ghisu po zkáze nemohl vrátit. Opuštěný měl být už minimálně šestnáct set let před zkázou a i princezna Nymeria s Rhoyny na útěku před Valyrií, jeho poslední známí obyvatelé, tam vydrželi jen rok. Od té doby jsou to zarůstající ruiny.
Ghiskarské války a pád impéria
Před pěti tisíci lety objevili Valyrijci draky a naučili se je ovládat. Tím započal jejich překotný rozvoj a první pokusy o rozšíření jejich říše. Ghiskarcům se nic takového nelíbilo. Byli to blízcí sousedé, Valyrijský poloostrov od jejich impéria odděloval jen Záliv otrokářů a Záliv žalu. K tomu byli Ghiskarci zvyklí na prominentní postavení staré, mocné říše. Chtěli Valyrijce zastavit. A možná také ovládnout draky, pro zisk i ochranu.
Mezi těmito mocnostmi jižního Essosu, starou a novou, se tak odehrálo zhruba v třísetletém rozpětí pět velkých válek. Akorát to stále bylo na samém počátku zaznamenávané historie, a tak je detailní svědectví spíše jen předmětem legend. Nedochovalo se, kdo války započal, mnoho kronik přibylo dodatečně, projevila se zaujatost vítězů, kteří si dokonce protiřečí, každý chce sebe a své předky učinit důležitějšími, a kvůli likvidaci poražených nezůstala jejich verze. Ani mistři z Citadely nedokázali historická fakta kompletně očistit od příběhů.
První ghiskarská válka se musela odehrát nejdříve 5000 let před dobytím Západozemí, když se Valyrijci začali drát na vrchol. A impérium v ní prohrálo. V druhé ghiskarské válce proti nim stanulo s Valyrií království Sarnoru, konfederace několika městských států ze severního Essosu. Obě války se odehrávaly především kolem Valyrijského poloostrova a Zálivu otrokářů a impérium vyhrálo některé bitvy. Existuje tapisérie ukazující přeživší z poražené valyrijské armády v řetězech. Ovšem co se týče výsledku celých válek, neměl Ghis štěstí ve druhé ani příštích.
Ve třetí ghiskarské válce proti impériu opět stanula Valyrie a Sarnor a tentokrát se bojovalo i u Sothoryosu. Valyrijci dobyli Gorgai na Baziliščích ostrovech, přetvořili ji na Gogossos a Ghiskarce z ostrovů vyhnali. Ve čtvrté ghiskarské válce Sarnorové konečně podpořili jak Valyrii, tak Ghiskarce, protože králové sarnorských měst nikdy nebyli jednotní a někteří se rozhodli přidat i na druhou stranu. Opět se bojovalo na Sothoryosu a impérium opět prohrálo. Valyrie dobyla Zamettar a Gorosh, pokud tou dobou už nebyl zaniklý.
Zhruba 4700 let před dobytím Západozemí se odehrála poslední pátá ghiskarská válka. Tehdy dračí lordi rozdrtili ghiskarské legie, spálili hlavní město Ghis, ruiny se dnes zvou Starý Ghis, srovnali se zemí pyramidy, chrámy, domy i hradby, posypali pole solí, vápnem a sutí, spálili místní cedry a další stromy, pokud ještě nějaké stály, a zabili ohromné množství Ghiskarců. Zbytek zotročili, protože v těchto válkách prý převzali jejich otrokářský systém. Region Ghiskar, původní nejstarší centrum impéria, zcela zničili, kolonie Astapor, Yunkai a Meereen v Zálivu otrokářů a některá významná osídlení kolem obsadili a používali jako silně utlačované centrum obchodu s otroky.
Z období, kdy Valyrie vládla oblasti Ghisu, tak nejsou žádné zásadní záznamy a není o něm mnoho co říct. Pět tisíc let povalyrijšťovala zbývající místní, oblast pro ni byla jen zásobárnou otroků, staré impérium zkolabovalo. K tomu tam dovážela mnoho lidí a otroků z dalších koutů světa a původní ghiskarská národnost a kultura mizely, jak se promíchávaly s nově příchozími.
Století krve v Ghisu
Absolutní úpadek oblasti skončil spolu s Valyrií její zkázou. Když vybuchlo sopečné pásmo Čtrnáct ohňů, zničilo centrum na Valyrijském poloostrově, zabilo téměř všechny draky a aristokraty a ostatní území pod nadvládou Valyrie se chopila příležitosti, aby si vydobyla samostatnost a Valyrii učinila pouhou vzpomínkou. Ghiskarci tehdy také svrhli Valyrijce. Znovu získali kontrolu nad oblastí Ghisu a obchodem s otroky jako nezávislá města.
Hrstka tamějších šlechticů (či rádoby šlechticů, není známo, jestli fungovala místní vyšší třída i za Valyrie, nebo to byli největší oportunisté) také nahromadila bohatství a moc a začala bezohledně zneužívat systém natolik, že právě tehdy se oblast proslavila pod jménem Záliv otrokářů.
Po Valyrii převzali obchod s otroky a ten se stal jejich alfou i omegou. Valyrie totiž v oblasti zničila veškerou další obživu. Na úsvitu věků před ghiskarskými válkami měl Ghis lesy s dostatkem dřeva, hlavně cedrů, úrodná pole, těžili tam bronz. Pak se začalo používat železo místo bronzu, Valyrijci jim vypálili pole a lesy, pokud je Ghiskarci nevykáceli už předtím, a dalších pět tisíc let jim vyhovovalo, že oblast nemá zdroje, naopak je pouhým zdrojem lidské pracovní síly. Nyní tedy Ghiskarci neměli suroviny, úrodu. Takže se celá jejich existence začala točit kolem otroctví v ještě větším rozsahu než před ghiskarskými válkami. Navíc s ním měli dlouholeté zkušenosti.
Ghiskarci se také hned začali pokoušet vrátit ke slávě Starého impéria Ghisu a obnovit zbytky jakéhokoli kulturního dědictví. Města začala znovu používat znak harpyje, každé si ho upravilo podle sebe, mnozí šlechtici začali vnímat Staré impérium Ghisu jako své a sebe jako dědice.
Ve skutečnosti se jim podařilo sebrat jen útržky tradic. Už byli směskou různých národů zotročených Valyrií, i jejich původní ghiskarština zanikla, nyní mluví nářečím vznešené valyrijštiny, verzí „nízké“ valyrijštiny, v níž používají některá ghiskarská slova. A především neobnovili impérium. Každé město se stalo samostatným městským státem, namísto císařů, oktarchů nebo jiných hodnostářů z minulosti (Meereen míval kdysi krále) se jich chopili nejvlivnější a nejbohatší otrokáři. Nejvýrazněji je to vidět v bývalých koloniích. V Astaporu si vládnoucí třída říká Dobří páni, v Yunkai Moudří páni, v Meereenu Velcí páni. Obnova oblasti se tak dá spíš charakterizovat jako budování nového za použití mnohých starých prvků.
Takovým způsobem vzniklo nebo se pod vliv Ghiskarců dostalo i několik dalších sídel. Například Nový Ghis, ostrovní město v Zálivu žalu u hranice s Letním mořem. Je to maličký přístav závislý na otrokářství, a ač je nejnovější, nejmenší a nepatří k žádnému většímu celku, je nejdynamičtější a nejambicióznější. Sestavili tam nové železné legie inspirované legiemi impéria, má mocnou flotilu, bojové slony a v úmyslu znovu vybudovat impérium. Protože ho postavili jako nástupce Starého Ghisu. Jen zdaleka ne všichni v regionu s takovým návratem souhlasí.
Nebo Elyria a Tolos. Elyria je ostrovní město v Zálivu otrokářů u pobřeží Valyrijského poloostrova, Tolos město na Černých útesech u úpatí Valyrijského poloostrova. Obě města založili Valyrijci, obě přežila zkázu Valyrie a vytvořila si úzké vazby na Záliv otrokářů coby nejbližšího souseda. Kulturně i ekonomicky jsou nyní ve sféře vlivu Ghiskarců.
Na druhou stranu se stejně jako většina Essosu na západ od pohoří Kosti potýkala oblast s velkým násilným problémem, když se místo ohromných Držav najednou rozprostřelo mocenské prázdno. Netýkaly se jich snahy Volantisu získat nadvládu nad nyní Svobodnými městy na západě, tedy se od své koloniální minulosti úplně odstřihli. Ale čelili Dothrakům. Ti nyní beze strachu z draků hromadně vyjeli z úpatí Kostí a z Travin a ničili centrální Essos včetně hranic oblasti Ghisu. Tak pro Ghis probíhalo století krve charakterizované občanskými válkami a tvorbou nových pořádků.
Oblast Ghisu ve století krve o mnoho přišla, ač už zdaleka ne o tolik jako v ghiskarských válkách. Během zkázy Valyrie nejprve zničila tsunami dvě města na Ostrově cedrů na hranici Zálivu otrokářů a Zálivu žalu. Přístav Ghozai na severu a Velos na jižní špičce. Ve Velosu přežilo pár kopiníků v kamenné věži na nejvyšším kopci a pár rybářů na moři, ovšem ti se museli přesunout a ani po zkáze se tam nikdo nevrátil. Zničené pyramidy Ghozai dnes jen obývají opice.
Město Bhoraš na severním břehu Zálivu otrokářů, zhruba v polovině cesty mezi Valyrií a Zálivem, by mohlo být další padlé. Jen se neví, jestli ho založili Valyrijci nebo Ghiskarci a kdy se z něj staly trosky, protože o něm se nedochovaly žádné informace. Další ruina by mohla být město Mhysa Faer, založené Valyrijci pravděpodobně na ghiskarském území, protože mhysa je ghiskarský výraz pro matku, ale není stoprocentně potvrzeno, v jakém stavu město je.
Zbytek padl právě pod náporem Dothraků. Ghardaq mezi Dothrackým mořem a Lhazarem na přítoku řeky Skahazadhan, nyní trosky jménem Krazaaj Has, Ostré hory. Vaes Efe, Město okovů severně od Skahazadhanu. Vaes Mejhah, Město kurev nedaleko Ghardaqu. Hazdahn Mo severně od Meereenu v Ghiskarských kopcích, bývalé tržiště s otroky. Čehož Dothrakové taky využívali, nahnali tam třeba ženy a děti lapené při plenění jednoho z měst království Sarnoru. Akorát pár let nato ho zničili a překřtili na Vaes Diaf, Město lebek.
Revoluce v Zálivu otrokářů
Když ustaly boje století krve, oblast nyní obecně zvaná Záliv otrokářů prosperovala. Těžila z otrokářství, z faktu, že celé její blízké i daleké okolí ho provozovalo. Víceméně fungovala jako rigidní, brutální společnost zaseklá v touze udržet naživu vzpomínky na pozapomenutou slávu. Se Západozemím nicméně měla málo kontaktu, protože tam je otrokářství zakázané a jen exulanti a železní se v Zálivu objevovali. Proto se dá o této době říct málo.
Snad jen, že před mnoha dekádami si Vogarro, triarcha z Volantisu, koupil v Zálivu otrokářů otrokyni cvičenou v umění rozkoše, zamiloval se do ní, osvobodil ji, oženil se s ní a způsobil ohromný skandál. A když zemřel, zůstala jeho vdova ve Volantisu, kde stále drží značnou moc a je velmi nakloněna snaze o osvobození otroků. Nebo že v Meereenu rok před narozením draků Daenerys Targaryen řádil mor a vybil mnoho otroků i urozených. A pak přišla přímo Daenerys.
Daenerys Targaryen se v Zálivu otrokářů dostala nejprve do Astaporu, kde vykoupila všechny Neposkvrněné, otrocké vojáky cvičené k absolutní poslušnosti podle vzoru starých ghiskarských legií (ač tam sloužili svobodní). Původně měla v úmyslu dobýt železný trůn Sedmi království, jenže ji masivní otrokářství a hlavně spatření přímého zdroje a brutálního začátku života otroků zděsily. I po svých zkušenostech s prodáním dothrackému khalovi se rozhodla proti otrokářství bojovat.
Neposkvrněné osvobodila, přijala je jako svou dobrovolnou armádu, nařídila jim rozbít řetězy všech otroků ve městě, zabít každého otrokáře a Astapor vyplenila. Posléze určila radu léčitele, učence a kněžího, aby mu vládli, a zamířila k dalšímu městu, Yunkai.
Tam si Moudří páni stačili najmout na svou obranu žoldáky a neúspěšně se pokusili Daenerys uplatit. Ona místo toho přesvědčila žoldácké společnosti Druhé syny a Bouřovrány (v seriálu jen Druhé syny, jimž místo Bouřovranám velel Daario Naharis), aby změnili strany a přidali se k ní, a s obránci města svedla vítěznou bitvu. Akorát nevstoupila za městské hradby, jen Yunkajce donutila přijmout její podmínky o zapovězení otroctví a pokračovala k Meereenu.
I tam se Velcí páni připravili. Vypálili zem kolem města, aby jí ztížili zásobování, odpluli se svou flotilou a přibili 163 zotročených dětí na milníky podél cesty. A když Daenerys dorazila, vyslali svého šampiona, aby se utkal s jejím. Ten ale prohrál a Meereen se ocitl v obležení. Nakrátko. Daenerys nakonec poslala své muže skrze stoky, aby osvobodili otroky ve městě, ti povstali, vpustili do města její armádu a i Meereen byl vypleněn.
Daenerys se potom usadila ve Velké pyramidě Meereenu. Nařídila ukřižovat u sloupů na hlavním náměstí 163 Velkých pánů jako pomstu za přibité děti, zakázala ve městě otroctví, všechny otroky osvobodila, zavřela bojové jámy se souboji otroků a pokusila se nařídit určité reparace. Tak masivní převrat v kultuře a hospodářství vlastně ihned zajistil vzrůstající napětí mezi bývalými otroky a otrokáři, pak i mezi bývalými otroky a obyčejnými lidmi a Daenerys.
Nakonec zklamání pocítilo nejen mnoho městských rodin, když jim podle nich ničila jejich dlouholeté tradice a odmítala kompromisy, ale i mnoho obyčejných lidí, protože podle nich nedělala dostatečné čistky. A hlavně v oblasti závislé na otrokářství nedokázala většině zajistit obživu. Odstavila téměř jediný bod ekonomiky Meereenu, bohatí nehodlali spolupracovat a do města už nepřiplouvali obchodníci. Dokonce se objevili bývalí otroci z „lepších pozic“ učitelů a domácích sluhů, kteří ji prosili, aby se mohli znovu prodat. Bývalí páni toho začali zneužívat, najímali je za směšnou mzdu a v okolních kopcích, mimo území města, otroci stále pracovali na pozemcích bohatých.
K tomu se kolem ní neustále hromadilo víc a víc osvobozených otroků z Astaporu a Yunkai hledajících její ochranu, zatímco bývalí otrokáři stále doufali, že odpluje do Západozemí. Tudíž se nakonec Daenerys rozhodla zůstat, donutit Záliv otrokářů poslouchat její požadavek na konec otroctví a naučit se vládnout jako královna Meereenu. Jen důvody a následný vývoj situace byl velmi odlišný v knize a seriálu, a proto je nutné je shrnout zvlášť.
Královna Meereenu
Z Astaporu v knize dorazil do Meereenu bývalý otrok Ghael, nyní se zvoucí lord Ghael, se zprávami o děsivém osudu města. Jakmile Daenerys odtáhla, bývalý řezník Cleon v čele lidí věřících, že ustavená vládnoucí rada měla v úmyslu vrátit k moci Dobré pány, radu sesadil a popravil. Načež se korunoval králem, zotročil všechny urozené chlapce a začal je cvičit jako nové Neposkvrněné. Každá pyramida v Astaporu se tak stala vlastní pevností, v ulicích propukla hrůza, začali se tam hromadit mrtví a jídlo se stalo víc než nedostatkovým zbožím.
Yunkai se zase po jejím odchodu rychle vrátila k otrokářství. Moudří páni nikdy nepřestali vládnout, Daenerys tam nenechala žádné ozbrojené zástupce, vlastně do města nevkročila, a oni souhlasili s jejími podmínkami jen z donucení. Jakmile byla z dohledu, najali další žoldáky, v Qarthu a dalších městech o ní rozšiřovali pomluvy, přesvědčili Volantis, aby jim přislíbil flotilu, spojili se s Novým Ghisem, Tolosem, Elyrií a Dothraky, dokonce ji i zradili Druzí synové a upsali se jim. A začali obléhat Astapor.
Daenerys odmítla poslat Neposkvrněné a odmítla spojenectví Meereenu a Astaporu, osvobozené město se teď prý musí bránit samo. Načež tam krále Cleona zabil jeho rival zvoucí se Cleon II., toho zabil „král Hrdlořez“, korunovala se i Cleonova konkubína „královna Běhna“. V ulicích se rozmohla epidemie nebezpečného krvavého průjmu. A Yunkajci do města vtrhli a vyplenili ho. I přesto, že jejich armádě velí hašteřiví urození, jsou to otrocké armády, každá z nich požaduje něco jiného. Královna Běhna zemřela v boji, krále Hrdlořeza roztrhali psi, když se vzdal.
Yunkai nakonec i zapečetila brány Astaporu, aby umírajícím a nakaženým zabránili rozšířit průjem, vytáhl na Meereen a lodě jejích spojenců zablokovaly Meereen z moře. Přičemž často nakažení Astaporci, jimž se podařilo utéct a jež začali žoldáci nahánět po kopcích, také zamířili k Meereenu, aby jim Daenerys pomohla. Zatímco v Meereenu se rozhořel další konflikt.
Několik Velkých pánů přijalo její vládu. Někteří tak oddaně, až si na znamení odložení starých poměrů oholili tradičně extravagantní vlasy, tak se jim začalo říkat Holotemenní. Jenže, jakmile se Daenerys rozhodla ve městě usadit, vytvořila se i opoziční skupina prakticky teroristů zvaná Synové harpyje. Ti začali po nocích zabíjet Neposkvrněné, poté i osvobozené a Holotemenné. Daenerys se s nimi pokusila bojovat ustanovením nové městské hlídky Mosazných zvířat a rukojmími z meereenských starých otrokářských rodin. Také našla spojence v Lhazaru.
Ovšem Yunkai našla spojenců mnohem víc, Daenerys se rychle začala příčit myšlenka na popravu rukojmích, tedy jí nebyla nijak užitečná, ani Mosazná zvířata nedokázala zastavit útoky Synů harpyje nebo vypátrat jejich vůdce. Rovněž začalo závažně docházet jídlo a zdroje pro Meereeňany i osvobozené, stále se hromadící kolem města a hledající u Daenerys podporu. V některých případech navíc roznášející nákazu. A hlavně, Yunkai nakonec Meereen oblehla.
Daenerys tedy musela s Yunkai jednat o příměří, v takové situaci nemohla bojovat. Jeho součástí bylo, že se Astapor znovu stane otrokářským městem, Daenerys vyplatí Yunkajce ve zlatě a drahých kamenech, i oni se znovu chopí otroků a Daenerys nebude zasahovat. Dále si vezme meereenského prominentního šlechtice Hizdahra zo Loraqa a on se stane králem Meereenu. S čímž na ni tlačila i meerenská církev. Daenerys nakonec prakticky musela souhlasit, pod podmínkou, že svatba proběhne, pokud Hizdahr zajistí devadesát dní klidu od útoků Synů harpyje.
Na tom už nic nezměnilo, ani když se ve městě objevil princ Quentyn Martell, aby se ucházel o ruku Daenerys pro spuštění plánu jeho otce, jak svrhnout Lannistery ze železného trůnu a předat Daenerys podporu Dorne. Odmítla ho, už slíbila svou ruku Hizdahrovi a porušením slibu by ohrozila celé příměří. Hizdahr navíc dokázal zajistit devadesát dní bez útoku. Tím si na na jednu stranu vysloužil podezření, že je součástí Synů harpyje, na druhou sňatek s Daenerys.
Poslední podmínkou pak bylo znovuotevření bojových jam. Daenerys ustoupila i v tomto, i přesto, že ji Yunkajci začali provokovat tržištěm s otroky na dohled od Meereenu. Dokonce, aby mír oslavili, je pozvala do Meereenu. Kvůli čemuž si vyžádali sedm rukojmích, aby si zajistili bezpečnost. A pak se měly odehrát velké hry v Daznakově jámě.
Tam ale davy, hluk a krev padlých přilákaly draka Drogona. Ten rozpoutal naprostý chaos, v něm zemřel i jeden z yunkajských vůdců a spousta dalších lidí, další se snažili na Drogona zaútočit, a Daenerys, aby ho zachránila a řež uťala, na něm odletěla. K tomu se Quentyn pokusil získat alespoň draka, když nemohl královnu, zaplatil za to životem, ale zbývajícím drakům, Viserionovi a Rhaegalovi, umožnil vydrat se z jejich ležení ve Velké pyramidě do ulic.
Městu pak začal vládnout král Hizdahr. Yunkai pod vládou pánů mu poslala požadavek, aby zbývající draky v Meereenu zabil, popravili i tři z rukojmích a Hizdahr proti nim rozhodně nepostupoval nijak rázně. Naopak ho rádci Daenerys začali podezírat ze spolupráce s Yunkai a snahy Daenerys zabít. Při hrách jí totiž naservírovali otrávené kobylky, k jejichž konzumaci ji neustále vyzýval, než je snědl její ochránce Belwas. Připravil je přitom jeho cukrář, údajně kvůli vydírání Synů harpyje. Zatkli ho proto a sestavili vládnoucí radu Meereenu.
Nato Yunkai začala Meereen znovu obléhat. S příměřím ve skutečnosti souhlasili jen proto, aby získali čas, než dorazí jejich flotila. Dokonce začali do města katapultovat mrtvoly nakažené krvavým průjmem. A Synové harpyje řádili čím dál více bez toho, aby rada našla jejich vůdce. Akorát mezi Yunkaií najatými žoldáky jsou i takoví, kteří mají v plánu změnit strany pro Daenerys, ve zveřejněných kapitolách zatím nevydané knihy se k městu dostala Železná flotila Victariona Greyjoye, jenž má přivést Daenerys svému bratru Euronovi a útočí na lodě nepřátel, a plánuje se i útok obránců Meereenu.
V seriálu zatím proběhla celá zápletka a osud Ghisu jinak. Daenerys zaútočila na začátku i přímo v Yunkai, kam poslala malou skupinu vojáků, aby se do města dostali zadní brankou a otevřeli hlavní bránu, načež Yunkai do pár hodin padla, vzdala své otroky a Daenerys zamířila do Meereenu. Jen i tady Dobří páni obyvatele znovu rychle zotročili, což Daenerys přesvědčilo, že musí zůstat v Meereenu a vládnout Zálivu otrokářů. Vedle informace, že Cleon sesadil vládnoucí radu Astaporu a korunoval se (nebyl ale zavražděn a Yunkai proti Astaporu nevytáhla).
Jako nová královna vyslala do Yunkai Druhé syny a Hizdahra zo Loraqa, v seriálu jednoho ze svých nových rádců, aby s Dobrými pány vyjednávali. Respektive aby je donutili přijmout zákaz otrokářství nebo smrt. Hizdahrovi a Daariu Naharisovi se je podařilo přesvědčit, v Yunkai měli sestavit vládnoucí radu původních otrokářů a osvobozených otroků. Žádali jen otevření bojových jam. Daenerys odmítla. A hlavně přišly palčivější problémy v Meereenu. Synové harpyje snažící se Daenerys odstavit od moci útoky na její Neposkvrněné, poté i vraždami, a nastolit starý systém.
Daenerys se proto snažila Syny harpyje vypátrat a vykořenit, aby její sociální revoluce mohla fungovat. Zatkla jednoho z nich, chtěla ho postavit před soud, ovšem jeden z jejích rádců, bývalých otroků, ho zabil. Načež se rozpoutal velký útok Synů harpyje, který jí stál další životy, a mnoho bývalých otroků se postavilo proti ní. Nelíbilo se jim, jak posléze popravila vraha zajatého Syna, když si podle nich otrokáři nezaslouží žádnou spravedlnost. Daenerys se proto uchýlila k poslední možnosti, zásnubám s Hizdahrem a znovuotevření bojových jam pro svobodné bojovníky. Bez spojenectví s Velkými pány a s vynucováním konce jejich dosavadního způsobu života by vraždění nepřestalo.
Jenže když se účastnila velkých her v Daznakově jámě, rozpoutali Synové harpyje další masivní útok. Zabili Hizdahra, pokusili se zabít i Daenerys a její rádce. Načež se na ně snesl Drogon, rozpoutal se naprostý chaos, a nakonec, aby Drogona a sebe zachránila, Daenerys na něm odletěla.
Meereenu pak místo ní vládl Tyrion Lannister, jenž se do jejích služeb dostal těsně předtím na útěku ze Západozemí po vraždě svého otce, stejně jako Varys (v knize Varys do Meereenu nemíří, Tyrion se zatím do města nedostal). Ovšem zmizení Daenerys Meereen úplně rozložilo. Synové harpyje zaútočili na přístav, spálili celou meereenskou flotilu a pokračovali ve svém řádění. K tomu přišly zprávy, že v Astaporu se do čela zase dostali Dobří páni, jen nebylo známo, zda je jedním z nich Cleon nebo jaký byl jeho osud, a že Yunkai se plně navrátilo ke své staré existenci.
Jen s obtížemi se pak Tyrionovi a Varysovi podařilo zjistit, kdo Syny harpyje organizuje, když ke spolupráci přesvědčili jejich spojence mezi prostým lidem. V seriálové verzi to jsou města Astapor, Yunkai a Volantis. Tyrion s nimi proto začal jednat a dohodli se na sedmiletém období, během něhož dojde k ústupu od otrokářství, než bude úplně mimo zákon, a na odškodnění pro otrokáře výměnou za zastavení útoků a financí pro opozici.
Což si vysloužilo velkou kritiku od bývalých otroků v Meereenu. Zajistil tedy, aby kněží R’hllora po městě kázali, jak je vše s požehnáním Daenerys a jaký je to velký úspěch (ačkoli v knize v oblasti není R’hllorismus význačnější než ostatní náboženství všech národností, které se v Zálivu setkávají, a rozhodně než bohové Ghisu).
Jenže města dohodu nehodlala dodržet. Zahájila námořní útok na Meereen, způsobila mnoho škod a úmrtí, a nezastavila ani podporu Synům harpyje. Ti doslova zaplavili ulice. Do toho se ovšem vrátila Daenerys s novými spojenci Dothraky a na svobodu se probourali všichni její draci. Takže snadno zahájila další jednání se zástupci měst, kde rezolutně odmítla veškeré jejich podmínky, spálila jejich flotilu, nechala dva z nich popravit, zatímco jednoho poslala, aby rozhlásil, proti jaké síle bude stát každý, kdo se pokusí vrátit k otrokářství. A Dothrakové a Druzí synové zatím vyčistili Meereen i od Synů harpyje.
Posléze odplula do Západozemí s celou svou vojenskou silou. V čele Meereenu nechala Daaria a Druhé syny až do doby, kdy si Meereen sestaví novou vládu, a oblast přejmenovala na Záliv draků (v knize se tak nestalo). Údajně měly tyto činy stačit pro definitivní konec otrokářství v oblasti. Nicméně kdo nakonec kterému městu vládne, jaký tam nastal systém, čím otrokářství nahradili, aby města dokázala přežívat, natož prosperovat, nebo jestli vůbec někdo nový řád po odplutí Daenerys skutečně implementoval a následoval, seriál už neprozkoumal.
Foto: HBO
