Historie Západozemí (3): Když draci tančí (první část)

Tanec draků byl vůbec největší a nekrvavější válkou v historii rodu Targaryenů. Důvodem války bylo královské nástupnictví, které nebylo vůbec jednoduché.

V následujícím článku o historii Západozemí, popisující válku zvanou tanec draků, je příliš mnoho jmen královské targaryenské rodiny, proto doporučujeme mít během čtení otevřený rodokmen rodu Targaryenů (např. tento), abyste pochopili všechny souvislosti.

S královnou Aemmou měl Viserys I. tři děti, z nichž do dospělosti přežila pouze dcera Rhaenyra, a i Aemma zemřela brzy, při porodu druhého syna.

Princezna Rhaenyra, přezdívaná Potěšení říše a později Půlroční královna, se tak stala jednou z nejdůležitějších osob a chovala se podle toho. Používala například změněný znak – tříhlavého draka na černém poli spojeného s měsícem a sokolem Arrynů za svou matku a stříbrným mořským koníkem na zeleném poli za své hlavní podporovatele Velaryony.

Česala se ve stylu válečnické Visenyi, přestože sama nebojovala, naopak byla hlavně před mnoha porody popisovaná jako nejkrásnější panna v říši, byla velmi hrdá, vždy se oblékala bohatě a milovala šperky, především prsteny, jimiž otáčela kolem prstů, když byla nervozní. Ale stejně jako Visenya nikdy neodpouštěla a dokázala se rychle rozčílit.

Od sedmi let také létala na dračici Syrax, v osmi se stala šenkem svého otce a v mládí ji okouzlil její strýc Daemon, jenž jí z cest za moře přivážel exotické dary. Stejně tak ji ale okouzlil rytíř Criston Cole, člen Královské gardy, který ji na jednom turnaji korunoval královnou lásky a krásy, ona mu začala říkat „můj bílý rytíř“ a uprosila otce, aby ho jmenoval jejím osobním ochráncem.

A protože král neměl mužského dědice, jmenoval i ji samotnou princeznou Dračího kamene, začal ji připravovat na úlohu vládnoucí královny a přijal ji do Malé rady, načež se stovky lordů a rytířů zavázaly chránit její práva.

Nedělal to ale jen proto, že měl svou dceru rád. Nejdůležitější bylo, aby existoval alespoň nějaký dědic – spolu se svým pobočníkem, opět Ottou Hightowerem, si byl velmi dobře vědom, že jinak by se následníkem stal jeho mladší bratr Daemon, což by mohla být pro říši katastrofa.

Daemon byl totiž zdatným válečníkem, třímal dokonce Temnou sestru, a rytířem se stal už v šestnácti letech, ale byl příliš ničemný. Znal se s kapesními zloději, děvkami a hráči v Bleším zadku, a přestože se oženil s Rheou Royce, ani ji ani její domov v Údolí neměl rád, tak je opustil a vrátil se do hlavního města, kde sloužil jako správce pokladny a mistr práva a následně jako lord velitel městské hlídky. A když zemřel nejmladší Viserysův syn, byl spatřen v nevěstinci, kde vykřikoval opilé vtípky o dědicích na jeden den.

Navíc ani jeho další činy a vztahy se zbytkem rodiny nebyly zrovna bohůmlibé. Když třeba otěhotněla jeho milenka Mysaria, nenapadlo ho nic lepšího, než jí darovat dračí vejce. Viseryse to rozzuřilo a přikázal mu, aby vejce vrátil a sám odjel za svou ženou do Údolí. Daemon proto poslal Mysariu do Lysu, jenže její loď potkala na moři bouře, ona potratila a Deamon se proti svému bratrovi zatvrdil.

Jmenování Rhaenyry dědičkou už byla jen poslední kapka, která ho rozzuřila tak, že opustil město i se svým drakem Caraxesem Krvavým hadem a vedl armádu na Kamenoschody, kde se po dobytí dvou ostrovů obsazených Svobodnými městy prohlásil králem Kamenoschodů a Úzkého moře. Dokonce byl korunován lordem Corlysem Velaryonem, proto na domov na nějakou dobu zapomněl.

Domov však nespal. Ovdovělý král se oženil s Ottovou dcerou Alicent Hightower a měl s ní syny Aegona, Aemonda a Daerona a dceru Helaenu. Otto tak samozřejmě otočil a snažil se přesvědčit krále, aby změnil rozhodnutí a dědice udělal z jeho vnuka, ale ten místo toho odvolal Otta z úřadu a dědičkou ponechal Rhaenyru, s čímž ne všichni, především nová královna, souhlasili.

Po sňatku krále s Alicent sice nejprve Rhaenyra s nevlastní matkou vycházela dobře, ovšem po narození Aegona a Aemonda se věci rychle změnily. Král je neprohlásil dědici a odmítal na toto téma mluvit, jenže když byl Otto Hightower odstraněn ze dvora a stále víc se množily otázky o nástupnictví, vytvořily se nakonec dvě strany právě za princeznou a novou královnou.

Viserys se je snažil nějak usmířit, ale jeho pokusy se setkaly s velkým odporem, mnoha boji a falešnými omluvami a navíc, přestože on miloval jak svou ženu, tak dceru, ony mu lásku oplácely jen když to přikázal.

Nejvýraznějším mezníkem v rodícím se sporu se pak stal turnaj na počest pátého výročí sňatku královské dvojice, kam si Rhaenyra vzala šaty v typických targaryenských barvách a Alicent zelenou róbu. Princeznini příznivci tak začali být označováni jako černí, kdežto královnini zastánci zelení.

A situace se ještě zhoršila po neúspěšném pokusu Alicent přesvědčit krále alespoň ke svatbě Rhaenyry a Aegona. Viserys rozhodně odmítl a Aegon si místo toho v dalších letech vzal vlastní sestru Helaenu.

I když se nelze divit. Šlo o značně líného, nevrlého, nenasytného a promiskuitního prince. Bylo o něm známo, že má několik bastardů, a třeba novinky o smrti otce mu sdělili, když byl v posteli s milenkou místo s Helaenou a dětmi. A přestože měl vlastního nádherného draka Sluncežára přezdívaného Zlatý a Chlouba krále Aegona, který se dostal i na jeho znak, kde rudého draka nahradil zlatý, a korunu i meč Aegona Dobyvatele, do něj i Viseryse měl daleko.

Ostatně i princezna Rhaenyra měla úplně jiné zájmy než polovičního bratra. Během téhož turnaje, kde se pojmenovaly nové politické strany, se usmířil král s Daemonem, jenž se vrátil do Králova přístaviště a znovu se stal členem Malé rady, a už půl roku po jeho návratu se začalo povídat, že vzal princezně nevinnost na oslavě jejího šestnáctého dne jména.

To pak ještě dál rozváděl šašek Hříbeček, jenž tvrdil, že Daemon dával princezně lekce jak svést a potěšit muže, při nichž sám asistoval. Avšak dosvědčil, že Rhaenyra během nich zůstala nevinná a Daemon ji učil proto, že chtěla, aby ji rytíř Cole viděl jako ženu a ne jen děvče.

Ani jedna verze nelze potvrdit, ale ozývaly se hlasy, že za takovou opovážlivost by měl být Daemon popraven. Septon Eustace je naštěstí mírnil, protože zabít člena rodiny je těžký hřích, a král Viserys bratra vyhostil do jeho ostrovního království.

A ať panna nebo ne, Rhaenyra se brzy na to stejně vdala za Laenora Velaryona, Corlysova a Rhaenysina syna, i když ne zcela dobrovolně a pod pohrůžkou, že přijde o pozici následnice trůnu, pokud to neudělá. Vůbec totiž necítila potřebu se vdávat a o svém manželovi prohlásila, že by mu byli víc po chuti její poloviční bratři. Nakonec však měli tři syny – Jacaeryse, Luceryse a Joffreyho a každý z nich získal i svého vlastního draka.

Povídalo se sice, že všichni byli zplozeni Rhaenyřiným milencem, protože jim chyběly typické znaky Targaryenů i Velaryonů, ale nikdy se to nepotvrdilo. Král všem, kdo tyto povídačky šířili nebo označili jeho dceru za Děvku z Dračího kamene, nechával vyříznout jazyk a udělal to dokonce i několika Velaryonům, kteří se tímto podezřením ohradili, když Rhaenyra trvala na tom, aby její děti zdědily otcovu Náplavomoraku.

I když to možná dělat neměl a špetka pravdy by se na pomluvách našla. Když totiž vydal rozkaz, záhadně v té chvíli uklouzl a až na kost si o trůn pořezal ruku. Do rány pak chytil infekci, přišel o dva prsty a nikdy na trůn kvůli obavám neusedl znovu. Ač spíš než o strach mohlo jít o vhodnou výmluvu, proč se při své tloušťce a namáhavém dýchání nepokoušet šplhat po schodech.

Tlak ze všech stran ale vůbec neustával. Alicent se stále snažila dostat do pozice následníka trůnu své potomky, Rhaenyra udržet si ji a vybojovat pro vlastní děti Náplavomarku, Velaryonové byli i přes chybějící jazyky pořád proti, ač jinak ji jednoznačně podporovali, a kartami zamíchal i Daemon, když mu zemřela manželka Rhea.

Pokusil se tehdy vznést nárok na Runokámen Royceů, což mu ale nevyšlo, a tak odjel do Náplavomarky, zabil v souboji Mořského lorda Braavosu, jenž byl deset let zasnouben s Laenou Velaryon, sestrou Laenora, a vzal si ji sám. Svatba ovšem proběhla bez souhlasu krále, a tak museli oba opustit Západozemí a zmizet do Svobodných měst, kde si založili život a rodinu – měli spolu dvojčata Baelu a Rhaenu.

Jenže ani toto manželství nevydrželo dlouho. Laena zemřela při dalším porodu, ve stejný rok jako Laenor, a Daemon se oženil potřetí, tentokrát rovnou s ovdovělou princeznou a neteří Rhaenyrou. I tato svatba proběhla bez posvěcení krále a stala se tak obrovským skandálem, zvláště proto, že se před ní neobtěžovali truchlit ani půl roku. Sňatek však vydržel a Daemon měl s Rhaenyrou dva syny, Aegona a Viseryse.

A když pak král ve spánku zemřel, nejstarší syn Alicent byl korunován lordem velitelem Královské gardy Colem a svou matkou jako Aegon II., kdežto králova vůle o nástupnictví Rhaenyry se nezměnila, což rozpoutalo lítou občanskou válku.

Oheň a krev

V době, kdy král Viserys I. zemřel, jeho dědička Rhaenyra přebývala na Dračím kameni a očekávala narození dcery Visenyi, avšak příznivci královny Alicent neváhali ani minutu. Okamžitě svolali radu zelených a začali pracovat na dosazení Aegona na trůn.

Mnoho z nich tvrdilo, že před lety to nebyli oni, kdo za jejich rod slíbil Rhaenyře podporu, a tak se necítí vázáni. Jiní byli zase přesvědčeni, že je třeba dát přednost mužskému dědici. A především se shodli, že musí jednat rychle. Rozeslali zprávy všem loajálním lordům a poslali prince Aemonda, Aegonova bratra, do Bouřlivého konce, aby se zasnoubil s dcerou lorda Borrose a zajistil podporu Baratheonů.

Dál zamlčeli novinu o Viserysově smrti. Sedm dní schovávali tělo i přes nesnesitelný zápach v jeho ložnici a čekali, dokud Criston Cole, lord velitel Královské gardy, nezařídí odstranění všech černých ze dvora a také přípravy na korunovaci Aegona. Ten údajně nejprve korunu nechtěl, ale Cole, později díky tomu přezdívaný Králotvůrce, ho měl přesvědčit, že pokud se neujme vlády, Rhaenyra zabije jak jeho, tak jeho děti.

Rhaenyra nic takového v plánu neměla, naopak hodlala svým polovičním sourozencům odpustit, pokud pokleknou, ovšem krvavé události na sebe nenechaly čekat a válka se rozpoutala prakticky v okamžiku, kdy se černí dozvěděli o novém králi.

Rhaenyra začala zuřit tak, až se u ní spustil porod, jehož výsledkem byla deformovaná a mrtvá dcera. Okamžitě z toho obvinila nepřátele sedící na jejím trůně a jakmile na Dračí kámen dorazil ser Darklyn z Šerodolu, jemuž se podařilo uprchnout a přivézt kromě černých vyváznuvších z čistky v hlavním městě i korunu jejího otce, proběhla další korunovace. Daemon, Rhaenyřin manžel, ji korunoval královnou a sebe jmenoval Ochráncem říše.

Následně Rhaenyra svolala vlastní radu, Daemon odletěl na Caraxesovi do Říčních krajin, kde pro stranu černých zabral bez jakýchkoli potíží Harrenov, když přistál na vrcholku jedné z věží, a rod Velaryonů uzavřel Jícen, kde se Černovodný záliv otevírá do Úzkého moře.

Princezna Rhaenys, manželka Corlyse Velaryona a sestřenice mrtvého Viseryse, byla také přesvědčena, že na jejich straně bude Bouřlivý konec, protože zesnulý otec současného lorda Borrose byl její strýc a podporovatel, a věřili, že i Sever by mohl hrát důležitou roli, a tak tamějším lordům poslali zprávy o nové královně.

Rhaenyra proto odmítla vyslechnout podmínky svého bratra, které přinesl velmistr Orwyle, a poslala syna Joffreyho navštívit lady Jeyne Arryn v Údolí, Starky v Zimohradu a Manderlye v Bílém přístavu (všechny přesvědčil slibem sňatku mezi Targaryeny a Starky, čímž vznikl Pakt ledu a ohně), zatímco Lucerys cestoval do Bouřlivého konce.

Předtančení v Zálivu ztroskotání

Lucerys dorazil do Bouřlivého konce těsně před začínající bouří, ale ne před princem Aemondem a jeho dračicí Vhagar. Aemond už totiž dávno přesvědčoval lorda Borrose, aby za něj provdal svou dceru a slíbil podporu zeleným, a když uviděl synovce, snažil se ho vyprovokovat k boji.

Lucerys ale přísahal, že bojovat nebude, a místo toho tvrdohlavě doručil matčinu zprávu lordu Borrosovi. Ten jí podporu odmítl, poslal Luceryse pryč a pouze zabránil tomu, aby ho Aemond přece jen napadl v jeho pevnosti. Nezakročil však proti nápadu Luceryse pronásledovat a Aemond proto ihned nasedl na Vhagar a dohnal mladého prince během běsnící bouře. A tentokrát se odbýt nenechal.

Bitva, první dračí a zároveň vůbec první skutečná bitva celé války, se tak odehrála přímo na nebesích a netrvala dlouho. Aemondova Vhagar, již zdědil po Daemonově druhé ženě Laeně a Visenyi samotné, byla pětkrát větší než Arrax, roztrhala svého protivníka a shodila ho z oblohy tak prudce, že jeho hlavu a krk vyplavilo moře až o tři dny později, společně s mrtvolou prince Luceryse, první královskou obětí.

Krev a Sýr

Rhaenyra se po zjištění synovy smrti zhroutila a její dračí vztek propukl naplno. A když zprávu obdržel i nemilosrdný Daemon, poslal z Harrenova manželce vzkaz, že nevlastního Luceryse pomstí. Vymyslel totiž dokonalý plán.

Jeho milenka Mysaria byla zároveň jeho mistryní našeptavačů a velmi dobře se znala s různými nekalými živly v Králově přístavišti. Najala bývalého seržanta městské hlídky a krysaře, Krve a Sýra, a pověřila je vraždou Aegonova dědice. Oba dva přitom neměli kouska slitování. Aby například měli na svůj úkol klidné a „bezpečné“ místo, vloupali se do Pobočníkovy věže, kde svázali bývalou královu Alicent a uškrtili její komornou.

A když se objevila nynější Aegonova královna Helaena s dětmi, dali jí na výběr, které z nich zabijí. Královna okamžitě nabídla sebe, protože jako matka nedokázala takovou volbu podstoupit, ale zbytečně. Trvali na tom, že to musí být syn.

Helaena dál mlčela a teprve když nakonec začali vyhrožovat, že znásilní její dceru Jaehaeru, vybrala nejmladšího Maelora. Jenže ani to nezabralo, Krev srazil hlavu šestiletému Jaehaerysovi a aniž by se on nebo jeho kumpán na ostatní třeba jen podívali, vzali ji a utekli z paláce. A i když Helaena žádné zranění neutrpěla, brzy se nad ní uzavřely vody deprese a šílenství.

Bitva o Havranův hřad

Že je na spadnutí válka už tak nebylo pochyb. Obě strany se vzájemně prohlásily zrádci a Aegon začal jednat.

Když se Daemonovi podařilo zabezpečit Harrenov a odehrál se první střet armád v bitvě o Hořící mlýn, který Daemon vyhrál a následně společně s rodem Blackwoodů porazil Brackeny a zabral jejich sídlo Kamenný plot nedaleko Řekotočí, zbavil svého pobočníka, znovuvybraného Ottu Hightowera, titulu, a nahradil ho lordem Králotvůrcem. Ten měl totiž s válčením větší zkušenosti než úředník jeho mírumilovného dědečka a otce, jehož nejslibnější akcí bylo zdlouhavé jednání s Daemonovými nepřáteli z Essosu, a ihned přešel do útoku.

Rody Velaryonů a Celtigarů, hlavní podporovatelé Rhaenyry, byly zatím se svými pevnostmi na ostrovech kolem Dračího kamene nedosažitelní a černí na pevnině sice neměli silnou ochranu, ale bylo jich moc – Costaynové ze Tří věží, Mullendorové z Vysočiny, Tarlyové z Parožnatého vrchu, Rowanové ze Zlatoháje a Grimmové ze Šedého štítu, spolu s celým Údolím, Bílým přístavem, Zimohradem a spoustou říčních lordů z okolí Harrenova.

Jenže Cole věděl, kam dobře a bolestivě zaútočit. Přístav Šerodol byl důležitým městem Targaryenů už od dob Aegona Dobyvatele, který po porážce lorda Darklyna z Šerodolu přijal přísahu věrnosti jeho rodu. A hlavně byl naprosto nepřipravený.

Celé město pod náporem Aegonových sil rychle padlo a bylo vyrabováno, lodě v přístavu vzplály a lord Darklyn přišel o hlavu za zradu. A poté, co se útočníci dosyta vyřádili v ulicích a spížích, Cole nasměroval zelené k dalšímu místu – k Havranovu hřadu, sídlu rodu Stautonů.

Lord Stauton, jakmile zjistil, že se blíží nepřátelé, uzavřel brány, ale nebyl schopný zabránit Coleovi ve vypálení jeho polí a zabíjení poddaných. Požádal proto černé o pomoc a o devět dní později přiletěla princezna Rhaenys na dračici Meleys, své staré Rudé královně. Jenže to byl okamžik, na který Cole čekal a chystal léčku. Jakmile se dračice objevila na obloze, dal pokyn svým lučištníkům a vypustil ohnivé šípy ze škorpionů.

Dračice sice vyvázla vcelku bez zranění a odpověděla spálením Coleových vojáků, ale následně ji napadli Aegon na Sluncežárovi a Aemond na Vhagar, a to už neměla šanci. Všichni tři draci se nechystali stovky metrů nad hlavami vojáků k ničemu menšímu než boji na život a na smrt. Zuřivá Meleys se zakousla do Sluncežárova krku, Sluncežár se pokoušel útočnici setřást a do zápasící dvojice naletěla Vhagar, takže všichni tři za doprovodu děsivých plamenů padli na zem.

Z popela se ale zpátky do vzduchu vyhrabala pouze Vhagar s Aemondem. Jedno křídlo Sluncežára zůstalo skoro odtržené od jeho těla a jeho jezdec, král Aegon, ležel v prachu se zlomenými kostmi a popáleninami. Brnění se mu přitavilo k ruce, takže mu do konce života zůstaly jizvy a pokroucené tělo, a než byl schopný alespoň částečně fungovat, muselo mu být podáváno makové mléko tak často, že byl vzhůru asi dvě hodiny denně. A princezna Rhaenys, Královna, která nikdy nebyla, byla rovnou nalezena úplně spálená vedle těla své dračice.

Aegona od té chvíle musel zastupovat jako regent Aemond, dokud se král neuzdravil, a Sluncežár zůstal na místě, kde se živil mršinami a skotem. Havranův hřad tak neměl obranu vůbec žádnou, Aemond a Cole zabili lorda Stautona i s jeho posádkou sta vojáků a jeho a Meleysinu hlavu vzali do Králova přístaviště. Tam pomocí těchto trofejí rozsévali strach a tisíce obyvatel přiměli k útěku, až nakonec bývalá králova Alicent nechala zavřít brány, aby vůbec někdo ve městě zbyl.

Nevěděli ale, že zasadili černým mnohem větší ránu, než se zdálo, protože Rhaenysin manžel, Corlys Velaryon přezdívaný Mořský had, vinil z její smrti Rhaenyru. Říkal, že kdyby ona nebo její synové byli s draky pryč a sami se ujali boje, jeho žena by žila. Havranův hřad byl navíc ztraceno nadobro, protože i když ho po pádu hlavního města úspěšně dobyl zpátky lord Mooton, sám zemřel při pokusu zabít Sluncežára, který tak nerušeně bloumal po okolí a dalšího půl roku ho nikdo neviděl.

Dračí sémě přebírá otěže

Corlys Velaryon pak dál kvůli manželčině smrti vyhrožoval, že odvolá podporu Rhaenyry, a černí si ho udobřili teprve ve chvíli, kdy ho princ Jacaerys jmenoval pobočníkem královny. A společně pak přistoupili k dalšími kroku – plánování útoku na Královo přístaviště.

Posledního Jacaerysova vlastního bratra Joffreyho poslali do Města racků údajně bránit Údolí před Aegonem, ale ve skutečnosti spíš pro jeho vlastní bezpečí. S ním vyslali i lady Rhaenu, bývalou snoubenkou mrtvého Luceryse a dcerou Daemona a jeho druhé ženy Laeny, na Joffreyho drakovi Tyraxesovi, jenž byl pro válku ještě příliš mladý.

A protože Rhaenin drak zemřel už dávno, několik hodin po vylíhnutí, a ona od té doby pravidelně spávala s vejci nakladenými Syrax a modlila se, aby se jí konečně vylíhl další, který by se hodil k Měsíční tanečnici její sestry, vzala si s sebou i tři vejce.

Aegon a Viserys, potomci Rhaenyry a Daemona, zatím byli posláni do Pentosu pod ochranu prince Pentosu, Daemonova přítele, kde měli zůstat, dokud jejich matka nezabezpečí trůn.

Jacaerys pak měl bez ohrožených sourozenců volné ruce k útoku a rozhodl se pro bleskovou bitvu s co nejvíce draky. K dispozici měl na Dračím kameni kromě osedlaných královských zvířat i šest draků bez jezdců, a tak svolal „dračí sémě“, nemanželské potomky Valyrie zrozené díky právu první noci, a slíbil rytířský stav a bohatství každému, kdo si je bude schopen podmanit.

Zkoušelo to mnoho mužů a žen, mnoho bylo zraněno, někteří při marném snažení zemřeli, ale pár jich nakonec uspělo. Kovářský bastard Hugh Kladivo zvládl Vermithora bývalého krále Jaehaeryse I., voják z Dračího kamene Ulf Bílý Stříbrokřídlou královny Alysanne, Vermithorovu družku, Addam, údajný syn Corlyse nebo jeho syna Laenora, Laenorova Kouřomoře a děvče Kopřiva Zloděje ovcí, jednoho z divokých draků žijících na sopce Dragonmont.

Udělalo to navíc takový dojem, že lord Corlys žádal Rhaenyru, aby z moci královny prohlásila bastardy Addama a jeho bratra Alyna skutečnými Velaryony a jmenovala Addama dědicem Náplavomarky. I bez toho ale mohl boj začít.

Bitva v Jícnu

Po celou dobu od korunovace krále v Králově přístavišti a královny na Dračím kameni zůstával Jícen uzavřený a Velaryonové měli absolutní kontrolu nad Černovodným zálivem. To samozřejmě velmi komplikovalo pozici zelených, a tak se ještě v dobách, kdy pobočníka krále dělal Otto Hightower, Aegon II. rozhodl, že je nezbytné blokádu prolomit.

Otto proto vyhledal na druhé straně Úzkého moře nepřátele Daemona a snažil se přesvědčit celé Království tří dcer, tehdejší spolek Tyroše, Myru a Lysu, aby mu pomohlo s Mořským hadem Velaryonem. Jenže tento plán zabíral spoustu času a Aegonovi rychle došla trpělivost, takže ho zbavil pozice, nahradil ho lordem Colem a vydal se bojovat na pobřeží.

A zatímco Aegon ve své nedočkavosti sice zasadil těžkou ztrátu černým, ale sám utržil vážné popáleniny, pomalé plánování Otty Hightowera přineslo ovoce. Nejvyšší rada triarchie se v Tyroši rozhodla přijmout nabídku spojenectví, vyslala devadesát válečných lodí kolem Kamenoschodů přímo do Jícnu a vrhla se do jedné z nejkrvavějších námořních bitev v celé historii.

Na východ ale obrátili svou pozornost i černí, když se princ Jacaerys rozhodl, že jeho poloviční bratři budou ve větším bezpečí v péči prince Pentosu. Najal proto loď směřující do Pentosu a Corlys spolu s ní vyslal sedm válečných lodí jako eskortu. Jenže nestihli jednat včas a narazili na flotilu Tří dcer, která si nenechala ujít příležitost. Loď s mladými princi zajala a doprovod potopila. A protože princ Viserys zatím vlastnil pouze nevylíhnuté dračí vejce, neměl jak uniknout.

Jeho bratrovi Aegonovi se to naštěstí podařilo – vyletěl na svém mladém Bouřkovém mraku, a i když se námořníci pokoušeli sestřelit je a způsobili drakovi několik ran, dokázal se dostat až na Dračí kámen těsně předtím, než Bouřkový mrak zraněním podlehl.

Jacaerys po takovém obratu na nic nečekal. Místo dalšího plánování útoku na hlavní město osedlal svého Vermaxe a vrhl se rovnou na řadu lysénských galér. Jenže námořníky Tří dcer nevyděsil, proti drakům už bojovali na Kamenoschodech. Kdysi na ně pronikli, aby zlikvidovali zdejší piráty, ale protože následně uvalili příliš vysoké mýtné na zámořský obchod, Daemon a Corlys proti nim vyjeli s úmyslem vystrnadit je zpět do Svobodných měst a ustavit vlastní království.

Začali tak na Jacaeryse vypouštět šípy a oštěpy a byli si jistí, že jednoho draka by mohli zvládnout. Avšak Vermax začal na oplátku zuřivě podpalovat jednu loď za druhou a brzy se k němu připojili i Stříbrokřídlá, Zloděj ovcí, Kouřomoř a Vermithor, takže se zbylé galéry rychle obracely zpátky ke Svobodným městům.

Ještě předtím se ale někomu kuší nebo lodním hákem podařilo zasáhnout Vermaxe, jenž létal příliš nízko, a drak se nakonec zřítil do lanoví jedné z hořících lodí a potopil se spolu s ní. A přestože Jacaerys z něj stačil včas seskočit, nevyvázl ani on – zastřelil ho myrský lučištník.

Ne všechny lodě proto zmizely zpátky a možná posílené zabitím jednoho z draků a prince bojovaly celou noc a konečně zaútočily na ostrov Náplavomarku. Dračí kámen úplně minuly, možná ze strachu, že je příliš silný, ale přístav na Náplavomarce byl brutálně vypleněn, obyvatelé zmasakrováni a zámek Velaryonů spolu s jejich pokladem vypálen.

Výsledky tudíž byly zdrcující. Tisíce mrtvých, město plné poddaných definitivně zničeno a nikdy neobnoveno, třetina flotily stejně jako celý poklad dosud nejbohatšího rodu pryč, mrtvý princ Jacaerys a jeho drak a zajatý princ Viserys. Na druhé straně pak zůstalo 28 lodí vracejících se do Království tří dcer a přestože jejich reakce na tak těžce vydřené vítězství v konfliktu, který se jich v podstatě netýkal, není známá, netrvalo dlouho, než i to se rozpadlo na kusy.

Bitva na Medovíně

Zatímco se tedy černí vzpamatovávali z rány zasazené na moři a zároveň ze zrady Bouřlivých zemí, jejichž stranění nepřátelům považovali za zradu, a pokusili se obnovit plány na útok na Královo přístaviště, čekalo nepříjemné překvapení konečně i na zelené krále Aegona.

Jeho nejdůležitějšími podporovateli byl rod Hightowerů, z nějž pocházela jeho matka, a tak očekával, že se za něj postaví nejen Staré město, ale i celá Rovina. Jenže většina severu a západu Roviny včetně Rowanů, Caswellů, Tarlyů a několik vazalů Hightowerů prohlásila za svou královnu Rhaenyru, což zelené tak rozzuřilo, že Beesburyho, který působil v hlavním městě jako správce pokladny a jeho rod se přiklonil k Rhaenyře, podřízl lord Cole přímo na zasedání malé rady.

A potíž byla i se samotnými Tyrelly, lenními pány Roviny. Zatímco když do Západozemí přišel Aegon Dobyvatel, bez váhání před ním poklekli, v další targaryenské válce se jednoznačně rozhodnout nemohli. Jejich země byla rozdělena mezi obě strany a oni si vybrali nepřiklonit se k nikomu. Současný lord Vysoké zahrady byl navíc pouhé dítě, jeho matka nechtěla riskovat a raději vyhlásila neutralitu.

Takže místo toho, aby se celá oblast rychle připojila k armádě zelených na severu Roviny a přečíslila černé, Hightowerové a jejich spojenci museli marnit čas, když si probojovávali vlastní cestu. Čtrnáct dní po bitvě v Jícnu se tak lord Ormund Hightower ocitl mezi silami lorda Rowana a Toma Květiny, bastarda z Drsného mostu, mířícími ze severovýchodu s velkou armádou jízdních rytířů, a lordů Beesburyho, Tarlyho a Costaynea, kteří mu znemožnili ustoupit.

Napaden byl z obou stran, linie jeho posádky se začaly rychle rozpadat a porážka vypadala jako nevyhnutelná. Pak se ale na poslední chvíli na obloze objevil obrovský stín a do boje se přidal princ Daeron, Aegonův bratr a Ormundův panoš, na dračici Tessarion přezdívané Modrá královna. Štěstí se okamžitě otočilo ve prospěch zelených a černí se rozprchli s těžkými ztrátami včetně všech velitelů kromě lorda Rowana.

Už podruhé se tak zeleným podařilo vlastní rukou zvítězit nad Rhaenyrou a všem bylo jasné, že nepůjde o snadnou válku pro žádnou stranu a ani její konec stále není v dohledu. A zatímco Rhaenyra musela akceptovat oslabení její podpory v Rovině, Daeron byl oslavován jako hrdina, provoláván Daeronem Odvážným a pasován na rytíře. I když sám prohlašoval, že skutečnou hrdinkou bitvy je Tessarion.

Nicméně i přes prohru bitva jistý účel splnila. Zpomalila velkou armádu Hightowerů ze Starého města a zabránila spojení zelených z Roviny se zelenými z okolí. A jak ti postupovali po Růžové cestě dál, černí na ně nepřestávali útočit i přes Daeronovu snahu pátrat na Tessarion po nastražených pastech.

Krmení ryb

Do hlavního města na podporu Aegona však kromě Hightowerů z Roviny mířily i další armády, a to jak vazalů z Korunních zemí, tak i muži Lannisterů ze Západních krajin. Jenže aby se ke svému králi dostali, museli Lannisterové překročit Říční krajiny a zatímco oni jednoznačně podporovali zelené, Sever a většina neorganizovaných říčních lordů černé.

Když se tedy armáda pod vedením Jasona Lannistera dostala až k Červenému bodci, jednomu z přítoků Trojzubce, setkala se s říčními lordy, které sice porazila a získala tak přístup k nerušené invazi do Říčních krajin, ale Jason utrpěl smrtelné zranění (jeho protivník si vysloužil přezdívku Zabiják lvů) a postup se značně zpomalil věkem a churavostí nového velitele, lorda Lefforda.

A když dopochodovali až k západnímu břehu Božího oka, přišel úplný konec. Lord Lefford zjistil, že stojí proti Roddymu Ruině s 2 000 Zimních vlků, jak se přezdívalo mužům Rodericka Dustina, Forrestu Freyovi s 2 000 rytířů a 600 pěšáků a Rudému Robbu Řece s 300 lučištníků. A k nim se brzy přidal i starý známý Zabiják lvů, jenž shromáždil přeživší z předchozích bitev a vyrazil černým na pomoc.

Lefford se pokusil získat posilu od prince regenta Aemonda a poslal havrany do Harrenova, který Aemond s lordem Colem získali, když ho Daemon opustil – už předem totiž věděl o jejich plánu zbavit se ho jako největší hrozby a odletěl ke své královně v úmyslu obsadit nyní nehlídané hlavní město. Ale Robb Řeka jich tucet postřílel a strhla se slavná bitva u jezerního břehu.

Zimní vlci, jež tvořila sbírka bezdomovců, chudých, bezdětných a všech, co šli raději do války, než aby zůstali svým rodinám jako další hladové krky na prahu zimy, vyrazili hned za úsvitu a celkem pětkrát napadli lannisterské kopiníky. Na zbytek vojáků pak ze zbývajících stran útočili říční lordi a nakonec je zahnali přímo do vod Božího oka, kde mnoho mužů zemřelo ve zmatených bitkách v rákosu nebo se jednoduše utopili.

A když boje ustaly, na zemi a pod vodou zůstalo ležet 2 000 mužů, což vedlo přeživší nejen k trpkému přezdívání bitvy jako krmení ryb, ale i k prohlášení, že jde o nekrvavější pozemní bitvu celé války.

Ztraceno bylo mnoho říčních lordů, dvě třetiny severské armády i západní velitel Lefford s mnoha svými muži a princ Aemond s lordem Colem toužili po pomstě. Avšak nedokázali se shodnout, jak jí dosáhnout. Opustili Harrenov a Aemond na Vhagar rozpoutal partyzánskou válku v naději, že Rhaenyra proti němu pošle další draky, kterých by se mohl zbavit, zatímco Cole mířil na jih konečně se spojit s Hightowery.

Řeznický bál

Říční lordi ale ještě zdaleka nebyli se svými nepřáteli hotoví. Rozhodli se pro taktiku spálené země, takže za sebou nechávali vypálené vlastní lesy a vesnice, a taktéž použili partyzánský způsob boje proti zeleným, z nichž navíc mnoho dezertovalo nebo se rovnou připojilo k černým.

A u jedné z vesniček byly Coleovy zbývající síly rovnou napadeny vojáky přestrojenými za mrtvoly, takže Cole ztratil spoustu mužů, než si vůbec uvědomil, že jde o lest a těla v brnění mezi stromy vůbec nejsou maso čekající na vrány, ale nepřátelé pořádající „hostinu mrtvol“, na níž má být hlavním chodem.

Rozhodl se proto pro ústup k Černovodnému proudu, kde ho však po hostině pozvaly na bál všechny zbývající síly Říčních krajin a Vlků, a on neměl pochyby, že v situaci, kdy proti němu stojí dvojnásobná přesila, nemůže zvítězit. Pokusil se vyzvat tři nepřátelské velitele na boj muže proti muži, jenž by rozhodl, ale všichni odmítli, místo toho prošpikovali Králotvůrce šípy a pozabíjeli všechny, kterým se nepodařilo z jatek na kamenitém hřebenu uprchnout.

Pád Králova přístaviště

Když nějakou dobu před bitvou u Božího oka princ Aemond a lord Králotvůrce sebrali zelené z Královských zemí a pochodovali na Harrenov, aby skoncovali s Daemonem, zůstalo hlavní město z velké části neschopné obrany, čehož černí využili a konečně realizovali svůj plán. Daemon proto nečekal na armádu v prokletém zámku v Říčních krajinách, ale přidal se na Caraxesovi ke své královně Rhaenyře, která osedlala Syrax, a společně odletěli do Králova přístaviště.

Tam rozsévali strach tím, že kroužili kolem Aegonova kopce, na němž stojí Rudá bašta, a do Černovodného zálivu nechali nerušeně připlout flotilu Mořského hada Velaryona. Ve městě se začala jako lavina šířit panika a i to hrálo černým příhodně do karet.

Bývalá královna Alicent Hightower zkoušela poslat posly, aby přivedli zpět Aemonda, a havrany svým vazalům, ale tyto snahy nepřátelé brzy zarazili. Alicent totiž neměla tušení, že zlaté pláště, Městská hlídka Králova přístaviště, změnily strany a zůstali loajální Daemonovi, jenž jim kdysi velel. A když se velmistr Orwyle pokusil vypustit havrany, zbili ho a svázali, takže příkaz vyplnit nestačil.

Stejně tak, uvěznění nebo mrtví, skončili všichni velitelé městských bran oddaní Aegonovi a zástupce velitele Městské hlídky byl zajat a předveden před svého nadřízeného, kterého nazval přeběhlíkem. Ten ale odpověděl, že jejich pláště jim dal Daemon a je jedno, jak je otočí, vždycky budou zlaté, a pak ho zabil a otevřel brány armádě čekající na lodích.

Třináct rytířů a sto vojáků se ještě osm hodin pokoušelo udržet Říční bránu, ale protože ostatní padly velmi rychle a město samotné nevydrželo víc než den, Alicent nakonec kapitulovala, město ovládla královna Rhaenyra a ihned začala úřadovat.

Otto Hightower, předešlý pobočník krále, byl popraven za zradu, Alicent a Aegonova sestra a manželka Halaena byly zajaty, Tyland Lannister, správce pokladny, krutě mučen, aby prozradil, kam ukryl královský poklad, jenž těsně před válkou zabavil, a velmistr spolu se stovkami dalších skončil v černých celách. Pouze Aegon II. unikl, protože ho jeho mistr našeptavačů dokázal propašovat z města skrytými cestičkami se dvěma rytíři Královské gardy a dětmi Jaehaerou a Maelorem.

Ovšem jak se na dvě nesmiřitelné strany roztrhla celá říše, každý odhodlaný rvát se za svého vládce do krve, ať už stařec či dítě, Aegon ty své nakonec raději poslal odlišnými cestami – Jaehaera se ukryla v Bouřlivém konci a Maelor byl též na cestě do bezpečí.

Jenže byl odhalen u zámečku Drsný most lůzou podporující Rhaenyru. Obklopil ho dav a všichni se hned začali zuřivě dohadovat. Každý z nich ho chtěl násilím ukořistit pro sebe, aby získal páku na krále, až byl zmatený a vyděšený tříletý princ roztrhán na kousky. Není proto divu, že když na místo dorazili Hightowerové, jejich pomstou bylo stržení zámku k zemi.

A ani Rhaenyra se nakonec neukázala o moc lepší. Když se konečně dostala k Železnému trůnu, septon Eustace tvrdil, že se o něj pořezala i přesto, že byla oblečená v brnění, a do všech koutů se rozběhly povídačky, jak její krev na roztavených mečích dokazuje, že ji trůn odmítl.

Proto zatímco ji nejprve obyvatelé města přivítali, protože Aegon II. a Aemond nebyli zrovna milováni, a ona spokojeně povolala své zbývající syny, Joffreyho z Údolí a Aegona mladšího, jak se její moc rozrůstala, popravy se stávaly denní záležitostí, hradby zdobilo čím dál víc hlav, zvedaly se daně, aby byly prostředky na válčení a spolu s nimi rostl i její vztek a nenávist, která v ní vzklíčila po Jacaerysově smrti, začali jí opovrhovat a nazývali ji králem Maegorem s cecky nebo Maegorovými cecky.

Foto: Talpress