Pratur je zvíře, jež existovalo i v našem skutečném světě – býval to velký druh divokého skotu obývající Asii, Evropu a severní Afriku, z něhož pochází skot domácí a jehož poslední zaznamenaný exemplář zemřel v Polsku v roce 1627. A právě tento tvor se objevuje i v sáze Píseň ledu a ohně.
Je to rovněž obrovský divoký skot porostlý hrubou srstí. Žije ve většině Západozemí, často je k vidění v místech, kde se Královská cesta střetává se Zeleným bodcem Trojzubce v Říčních krajinách, nebo za Zdí – obecně se jim daří více na Severu než na hustěji obydleném jihu. Ale divokým exemplářům pomalu už rovněž hrozí vyhubení kvůli rozšířenému lovu a domestikaci, díky níž jsou stejně jako v reálném světě pratuři na cestě k domácím kravám.
Nicméně jsou stále velmi dobře známí jak z historie, tak ze současnosti. Jednak slouží jako zdroj obživy a často se podávají na různých hostinách, například byli součástí jídelníčku na začátku příběhu na Pobočníkově turnaji. Jednak pro práci, divocí je například zapřahají do saní a použili je i při válečném tažení proti Zdi (využívají i jejich kosti stejně jako kosti ostatních zvířat, Pán kostí měl například kosti pratura jako součást své kostěné výzbroje).
Nebo se na nich rovnou dá jezdit, na jednom například údajně jezdil bájný Clarence Crabb, protože byl tak obrovský, že by ho kůň neunesl. Jednak se používají i jako symbol mohutnosti, síly, tvrdohlavosti a hlouposti. Proto například ser Alliser Thorne dal Grennovi, nováčkovi u Noční hlídky, přezdívku Pratur, protože Grenn byl silný chlapec, avšak myslelo mu to o něco pomaleji.
A někteří věří i v magickou moc praturů či jejich krve, jako například dva mágové z Qarthu. Ty si prý najal lord Randyll Tarly, aby z jeho prvorozeného útlocitného Samwella udělali válečníka, a oni zabili dva pratury a koupali ho v jejich horké krvi, která mu měla přinést statečnost a moc. Jenže bezúspěšně a lze pochybovat, zda takový rituál vůbec někdy fungovat mohl.
Foto: Kevin Catalan
