Valyrie byla obrovská, mocná říše vybudovaná dračími plameny. V tomto článku, který je jen první částí, probereme, kam všude zasahovala od Dračího kamene až po Záliv otrokářů a od Chvějivého po Letní moře a které kolonie se pokoušela udržet v zámoří.
Svobodné valyrijské državy nebo jednoduše Valyrie nebo Državy byly rozsáhlou říší zabírající značnou část západního Essosu, dokud sto dva let před dobytím Západozemí Targaryeny nezkolabovaly po zničení centra říše na Valyrijském poloostrově. Ten rozmetal děsivý výbuch sopečného pásma a zbytek zemí se poté osamostatnil, připadl pod nadvládu jiné mocnosti, nebo zůstal relativně vyprázdněný po století krvavých válek, které následovaly, než si lidé uvědomili, že Valyrii už nikdo nenahradí.
V době svého největšího rozmachu se Valyrie rozléhala po tisíce mil podél pobřeží Essosu, pronikala hlouběji a hlouběji do kontinentu až ovládla téměř celý západní Essos od západního pobřeží přes celé povodí Rhoyne, Valyrijský poloostrov až k Malovaným horám a k oblasti kolem Qohorského lesa. S výjimkou severozápadní špičky Essosu, kde nakonec vzniklo město Braavos.
Zabrala i ostrov Dračí kámen v Černovodném zálivu u Západozemí. Porazila Ghiskarce, tedy vládla kolem Zálivu otrokářů, ačkoli jejich území pod Državy přímo nespadalo, a přisvojila si na nějakou dobu jejich kolonie na Baziliščích ostrovech a Sothoryosu, kde se pokoušela i o vlastní. Měla vliv i v oblastech, kde nevládla, protože valyrijské cesty vedly až do Travin a tamějších cizích království. A nájezdy, za ziskem a otroky, pořádala i do jiných částí světa, hlavně na různé ostrovy. Ostatně spoustu regionů jen využívala, aniž by jí stály za faktické dobytí. Jen se nikdy zvlášť nezajímala o Západozemí, to v Essosu platí za chudé a zpátečnické.
Zkrátka byla Valyrie přes 5 000 let považována za největší civilizaci a i po jejím zániku zůstala ve světě nesmazatelná valyrijská stopa. Jejích osm hlavních kolonií se už jako Svobodná města zakouslo do uvolněného prostoru nikoho. Uprchlíci z Valyrie založili deváté Svobodné město Braavos a učinili ho jedním z nejmocnějších na světě (proto se mu někdy říká Bastardí dcera Valyrie, zatímco ostatním prostě Dcera). Společně začali dominovat západnímu Essosu. Valyrijština je živě používaná prakticky jako univerzální jazyk a v Západozemí se považuje za jazyk učenců. Valyrijské poklady, zbraně, záznamy jsou dodnes neskutečně cenné a jen těžko se hledá architektura, která by se dala přirovnat k té z Držav. Zásadní dopad měla i na Západozemí, kde tři sta let vládl jediný valyrijský rod. A kulturní či historický vliv Valyrie nelze popřít ani tam, kam nikdy nepřitáhla s ohněm.
Je tedy docela složité Svobodné valyrijské državy srozumitelně a jasně popsat, zejména z geografického hlediska. Však se také měnilo, Valyrie nejen rostla, ale občas o území přišla. Třeba ostrovy u Západozemí obsadila až dávno po tom, co úplně opustila Sothoryos. Proto bude nejsnazší začít v centru, na Valyrijském poloostrově, poté se soustředit na území získané v Essosu a nakonec na zámořské kolonie.
Centrum Držav
Nejstarší oblastí Svobodných Valyrijských držav, kde stálo i hlavní město Valyrie, byl Valyrijský poloostrov. Velký poloostrov v jižním Essosu vybíhající jako „přívěsek“ kontinentu do Letního moře. Nejprve byl nejspíš docela zelený, plný pastvin, patrně přirovnatelný ke stepím a venkovu Dothrackého moře či Lhazaru, protože z počátku se Valyrijci živili jako pastevci. Ovšem prošel obměnou, když jeho obyvatelé začali stavět města, soustředit se na obchod a vojenství a stoupat.
Stálo na něm také sopečné pásmo Čtrnáct ohňů, pod nímž vznikaly hluboké doly a jejichž ohně osvětlovaly noci, dokud jednoho dne, 102 let před dobytím Západozemí Targaryeny, nevybuchly. Tehdy nastalo ohromné zemětřesení, poloostrov roztrhalo, ničilo města, vyhladilo obyvatele. Výbuchy hor a chrlící láva dokonce zabily i draky. Zkrátka přišla zkáza Valyrie.
Dnes je proto Valyrijský poloostrov výrazně menší. Zahrnuje pouze oblast zvanou Země dlouhého léta, která ho kdysi spojovala se zbytkem kontinentu, a protínají ho z jihu na sever dvě valyrijské cesty z rozvalin města Oros. Jedna vede nedaleko východního pobřeží do města Mantarys, druhá nedaleko západního pobřeží, obě napojují na Cestu zlých duchů protínající úpatí poloostrova.
Před zkázou patřily Země dlouhého léta k nejúrodnějším na světě a sloužily jako zázemí Valyrie. Někteří Valyrijci tam měli svá druhá panství, třeba Aenar Targaryen (ten ho prodal, když měla jeho dcera vizi o blížící se zkáze, a přestěhoval se na Dračí kámen). A právě odsud se vydali dobrodruzi, obchodníci i vyhnanci na západ prozkoumat nová území a zakládat první kolonie. Dnes jsou Země dlouhého léta vyprahlé, popraskané, propadané, jednoduše zlé, a cesta skrze ně je dlouhá a vysilující.
Zbytek poloostrova se během zkázy rozpadl. Zůstal z něj bouřemi týraný řetěz polámaných, neobyvatelných ostrovů obklopený vřícím mořem, z nějž unikají jedovaté výpary. Potopily se přitom, alespoň částečně, i sopky, aniž by úplně vyhasly, a říká se, že každý, kdo zahlédne ohnivou horu Valyrie nad vlnami, brzy zemře strašlivou smrtí. Proto se skrz odváží jen málo námořníků a i ti se snaží chránit různými, i obskurními prostředky. V seriálu například poutačka stínů Quaithe v Qarthu tetovala záda námořníka jako magickou ochranu, když potřeboval proplout blízko valyrijského pobřeží. Na druhou stranu v seriálu nejspíš sopečná aktivita kolem Valyrie ustala a na zbytky poloostrova se nějakým způsobem dostala džungle.
Zajímavou otázkou však zůstává, co vlastně stálo za výbuchem Čtrnácti ohňů. Většina věří v nevyhnutelnou přírodní katastrofu. Někteří jako septon Barth mají za to, že o sopky se starali valyrijští mágové, jenže jich příliš mnoho zavraždili v šarvátkách mezi dračími lordy, a tak sopky bez kontroly vybuchly. Nebo naopak, že Valyrijci začali používat tolik magie, až se sopky vymkly kontrole i zkušeným mágům. A zbožní lidé viní zkaženost Valyrijců potrestanou bohy.
Z druhé strany Zemí dlouhého léta, tedy na sever od poloostrova, jsou pak Malované hory, pohoří oddělující Valyrii od nynějšího Dothrackého moře, v minulosti zhruba od království Sarnoru, a vede kolem něj valyrijská Cesta zlých duchů. A na východním pobřeží, které už omývá Záliv otrokářů, u základny poloostrova pod Malovanými horami, tvoří zbytek hranice původního centra Držav Černé útesy.
Nejdůležitější vodní plochou pro toto centrum je tedy Letní moře, protože v něm ležela většina Valyrijského poloostrova. Jeho hranice se počítají od jižního pobřeží Západozemí, dál pokračuje přes jižní pobřeží Essosu/severní pobřeží Sothoryosu až k městu Qarth, a je to moře s hlubokými, modrými teplými vodami.
Na východě Valyrijského poloostrova k tomu ještě tvoří ohromný záliv zvaný Záliv žalu, na jehož opačné straně leželo Staré impérium Ghisu. O ten se s Ghisem Valyrie částečně dělila od začátku, protože v něm leží například ostrov s valyrijským městem Elyria. A ještě o trošku dál do pevniny se zakusuje a na Záliv žalu navazuje o něco menší Záliv otrokářů, kolem něhož kolonie nejprve vybudovali Ghiskarci a pak jim je přebrali Valyrijci.
A ono slavné moře, které se vytvořilo po rozbití poloostrova a zaplavilo jeho zbytky při zkáze, v podstatě průplav skrz rozlomenou Valyrii, je Kouřící moře. Jsou v něm stále aktivní sopky, hromady dýmajících skal, říká se, že v některých místech vře, je zamořené krakeny a straší tam démoni. Není radno u něj pobývat i kvůli jedovatým výparům. Je to prostě nebezpečná oblast a často tam mizí lidé. Ztratila se tam například celá flotila Volantisu, když se město pokusilo získat Valyrii zpět. Ne dlouho před začátkem ságy i Gerion Lannister, který tam hledal ztracený rodinný meč Jasný řev (ten se tam ztratil už s králem Skály Tommenem II. Lannisterem). Jen Euron Greyjoy podle svých slov po Kouřícím moři bezpečně proplul, ale například lord Rodrik Harlaw mu to nevěří.
Nelze přitom vyloučit, že nějaká forma Kouřícího moře existovala už před zkázou, pravděpodobně jako úžina nebo záliv, a po výbuchu a zemětřesení se rozšířilo v moře. Ostatně Daenerys Targaryen v knize dostala od Xara Xhoana Daxose starou tapisérii vyrobenou před zkázou, na níž je Kouřící moře částečně zobrazeno. Není také vyloučeno, že to mohlo být vnitrozemské moře. Jedno takové totiž stále je mezi Malovanými horami a Zeměmi dlouhého léta. Je to Moře vzdechů, dlouhé úzké moře s červeně zbarvenými vodami živenými horskými potoky a řekami.
Území Držav v západním Essosu
Do tohoto širokého pojmu se schová území prakticky od Chvějivého moře na severu po Letní moře na jihu a od Úzkého moře na západě až po Qohorský les a Valyrijský poloostrov na východě. Jen ho Valyrie získávala docela pomalu a některé oblasti, hlavně hlouběji ve vnitrozemí, neovládla fakticky, jako spíš vyhladila či zotročila tamější obyvatele, vydrancovala zdroje a místo nechala v rozvalinách, pokud se jí už dál nehodilo. V určitém historickém období se však na všechny tyto oblasti obecně hledělo jako pod valyrijskou nadvládou, a tak je na místě je popsat. Byť jen zkráceně, protože se jim je třeba věnovat i samostatně jako regionům s historií před a po Valyrii.
Co do krajiny, jakou Državy v této oblasti zabíraly, lze zmínit vše od pahorkatin, vrchovin, lesů, přes roviny a zemědělský venkov po říční koryta. Od západu to bylo zvlněné nynější Braavoské pobřeží u Úzkého moře a navazující pahorkatina Sametové kopce, autorem na začátku zvaná i Kopce Andalosu, kde se kdysi rozkládalo království Andalů, Andalos. Vede kolem nich stará valyrijská cesta, je v nich kruh kamenů, podle některých poskládaný obry, a socha valyrijské sfingy. Druhou, jejího partnera, odnesli Dothrakové.
Za nimi vápencové Norvošské kopce, kde vznikla valyrijská kolonie Norvos, plné rychlých potoků a jeskyní obývaných vlky a medvědy, v minulosti prý obry a lidmi, kteří malovali na zdi. Také je v nich jeskynní systém považovaný dobrodruhem Lomasem Dlouhokrkým za jeden z přírodních divů světa a legendami za vstup do podsvětí.
Z nich vybíhá na sever do Chvějivého moře poloostrov Sekyra, naleziště zlata a jantaru. Údajně je to původní domov Andalů, kam se dokonce někteří vrátili, když se Andalos ocitl pod útlakem Valyrie, ale podle jiných přišli z jiné oblasti v Travinách v centrálním Essosu. V každém případě ho Andalové ovládli minimálně za ambiciózního dobyvačného krále Qarlona Velikého, ale protože si ho po Qarlonově pádu nárokoval Lorath, další valyrijská kolonie, vliv Valyrie tam dosahoval.
A za tím vším, na hrubé východní hranicí Držav, je Qohorský les, ohromný, nikdy nezmapovaný prales, největší v Essosu, u něhož vznikla valyrijská kolonie Qohor. Odděluje západní Essos od Dothrackého moře a dosahuje přes více než polovinu délky kontinentu. Trvá zhruba dva týdny přejet ho na koni, jeho stromy jsou obrovské s kmeny širokými jako městské brány a s listy, které ve slunečním světle vypadají jako zlatý baldachýn. Žijí tam losi a jeleni, ohromní kanci, tygři, vlci, stromové kočky, skvrnití medvědi a lemuři se stříbrnou srstí a fialovýma očima zvaní malí Valyrijci. A samozřejmě se v něm těží dřevo, stříbro, cín a jantar.
Pod Sametovými kopci zpátky na západě je pak oblast rovin a mokřin zvaná Planiny, kde jsou úrodná pole a pláně zásobující další z původně valyrijských kolonií, Pentos. Na ně navazuje další zemědělský region, Zlatá pole. Ta sahají zhruba do úrovně, kde vznikla kolonie Myr, a pod ním, v jihozápadní špičce Essosu mezi Myrem, ostrovním Tyrošem a ostrovním Lysem, rovněž původními valyrijskými koloniemi, se rozpínají Svárlivé země. To bývala za časů Valyrie otevřená venkovská a bohatá krajina, jenže po zkáze, když mezi sebou tato města začala válčit, se celá oblast obrátila v naprostou pustinu.
To vše protínají říční údolí velké řeky Rhoyne a jejích přítoků protékajících celou touto oblastí od Sametových a Norvošských kopců až na pobřeží Letního moře. Tam je doplňuje teplé a příjemné Oranžové pobřeží mezi Svárlivými zeměmi a západním ústím delty Rhoyne, a bažiny kolem východního ústí a dolních přítoků Rhoyne, kde stojí i první valyrijská kolonie Volantis. Nezdá se, že Valyrie měla zájem na osídlení celé řeky s výjimkou několika městeček kolem Volantisu, ale hojně ji používala pro obchod, zejména pro dovážení dřeva, drahých kamenů a dalšího materiálu.
Toto rozsáhlé území tak obklopují hned tři velká moře. Prvním je Chvějivé moře ze severu Essosu. Je to polární moře, o němž existuje hromada příběhů. O podivných světlech na obloze, kde démonská matka ledových obrů věčně tančí nocí a láká muže do záhuby. O Lidožroutském zálivu, kde lodě navždy zamrzají v ledu. O bleděmodrých ledových mlhách, co zmrazí každou proplouvající loď. Utopených duších, které v noci stahují živé do hlubin. Bledých mořských pannách s černými ocasy a zlomyslnou povahou. Či ledových dracích z živoucího ledu, očima jako modré krystaly, ohromnými průhlednými křídly a ledovým dechem.
Ve skutečnosti jsou to však životem kypící vody. Žijí tam stovky druhů ryb, žraloci, narvalové, velryby, leviatani, krabi a humři, tuleni, mroži a lvouni. Ostatně jsou to nejbohatší loviště ve známém světě. A pod Valyrii tam spadaly, alespoň po nějakou dobu, Lorathské ostrovy a velký Lorathský záliv mezi severovýchodní špičkou kontinentu s braavoskou lagunou a poloostrovem Sekyra. A Záliv hořkých bylin mezi Sekyrou a deltou řeky Sarne, kde jsou hluboké modré vody plné vraků lodí. O něj se sice přelo mnoho národů, takže mu Lorathané říkají Krvavý a Ibbeňané Bojový, ale dokud byl Lorath valyrijskou kolonií a měl ve sporech navrch, skrze něj tam dosahovala Valyrie.
Dalším je Úzké moře mezi Západozemím a Essosem. Je dost úzké pro čilý obchod, zároveň dostatečnou překážkou pro velkou vojenskou invazi. K jeho pobřeží se Valyrie dostala pomalu postupným zakládáním kolonií, nynějších Svobodných měst Pentos (v maličkém Pentoském zálivu s úzkým průlivem do moře), Myr (ve velkém zálivu zvaném Myrthské moře) a Tyroš (na ostrově u Kamenoschodů, na okraji Myrthského moře). Takže nakonec ho ovládla prakticky od nynějšího Braavoského pobřeží až na jeho nejjižnější hranici u Svárlivých zemí. A nakonec Letní moře, které tu Valyrii patřilo po celé délce od Svárlivých zemí, ostrovní kolonie Lysu u Kamenoschodů, přes Oranžové pobřeží a ústí Rhoyne až po Valyrijský poloostrov.
Ze sladkovodních ploch lze jmenovat hluboké jezero v Sametových kopcích, jezero v Planinách, z kterého vytéká řeka do Myrthského moře, nebo dvě velká jezera ve Svárlivých zemích, která tvoří dvě řeky, jedna ústící do Letního moře a jedna tekoucí ze Zlatých polí do Myrthského moře.
Pak velké Jezero dýky na soutoku řeky Rhoyne s řekou Qhoyne. Je plné ostrůvků, kde se v jeskyních schovávají piráti. Jako třeba Nemytý Urho, údajně nejhorší pirát z jezera, jehož dech může zabít člověka, nebo Korra známá jako lady Korra a Krutá Korra, s posádkou krásných mladých žen, jež vykleští každého zajatce.
Nejdůležitějším vodním prvkem v této oblasti je nicméně nepochybně řeka Rhoyne. Tu tvoří u zničeného města Ghoyan Drohe soutok Horní Rhoyne z kopců u dnešního Braavosu a Malé Rhoyne ze Sametových kopců. Od soutoku pokračuje na jihovýchod ke zničenému městu Ny Sar, kde se do ní vlévá Noyne, Divoká dcera Rhoyne z Norvošských kopců. Od Ny Sar na jih k Jezeru dýky, kde se přidává Qhoyne, Temná dcera Rhoyne z Qohorského lesa, do níž se u zničeného města Ar Noy ještě vlévá Temnovoda pramenící v Norvošských kopcích.
Dál na jih u zničeného města Chroyane se přidává Lhorulu, Usměvavá dcera Rhoyne z Planin, potom u Selhorysu Selhoru, Plachá dcera Rhoyne z jižního cípu Qohorského lesa. Poslední přítok těsně před ústím je Volanea a za ní u Volantisu už se rozprostírá ohromná delta ústící ve čtyřech hlavních proudech do Letního moře.
Državy v Ghisu
Valyrie nikdy nevyrazila dobývat na sever od poloostrova. Nejbližší severní soused, království Sarnoru, ji dokonce přečkal. To s východním sousedem Ghisem to bylo komplikovanější. Sice ho porazila v sérii pěti velkých válek, zlikvidovala Staré impérium Ghisu, ale vlastně ho nikdy nezabrala jako součást Držav. Udržovala tam značný vliv, vnímala ho jako zdroj otroků (otrokářství údajně převzala rovnou odtamtud, když z otrokářských Ghiskarců udělala valyrijské otroky), zlikvidovala centra starého impéria a snažila se potlačit starou kulturu, ovšem formálně ho nikdy nezvala Valyrií. Býval jen jakousi pošlapanou zásobárnou, kam se mohla natáhnout, když potřebovala novou pracovní sílu. Proto je na místě ho zmínit ve vztahu k Državám spíš okrajově.
Tento osud zde dopadl na Ghiscar, region na východním pobřeží Zálivu žalu, a na Záliv otrokářů nad ním, které od sebe oddělovaly Valyrijce a Ghiskarce. Bývalo to území Starého impéria Ghisu, ale po jeho pádu byl Ghiscar víceméně zlikvidován, takže tam za nadvlády Valyrie nezbylo nic, a kolem Zálivu otrokářů Valyrie využila jako otrokářské centrum města Astapor, Meereen a Yunkai. Do oblasti patří ještě ostrov Ghaen a menší ostrůvky jako Nový Ghis u východní hranice regionu. U těch se ale neví, jestli je s ohledem na svůj přístup Valyrie fakticky kolonizovala, nebo je také nechala v ruinách.
Ostatně nebylo zase tolik důvodů pro expanzi. Je to velmi suché, polopouštní až pouštní prostředí, kde lze provozovat jen velmi omezené zemědělství a kde není dostatek vody. Jen dvě hlavní řeky, které vytékají z Ghiskarských kopců mezi Ghiskarem a vyprahlou Rudou pustinou.
Jednou je Skahazadhan tekoucí z Dothrackého moře kolem Lhazaru a skrz Meereen do Zálivu otrokářů. Je pomalý, má hnědé vody a Meereeňané ho používají jako stoku. A druhou Červí řeka ústící do Zálivu otrokářů u Astaporu. Je to klikatá, široká, pomalá řeka s tichými břehy a jsou v ní maličké zalesněné ostrůvky.
Záliv otrokářů, kam obě ústí, je, jak už bylo naznačeno, vlastně součást Zálivu žalu, velké zátoky v Letním moři. Daly by se proto vnímat i jako jednolitá vodní masa, ale jsou dva zásadní důvody, proč tomu tak není. Opticky je rozděluje neobydlený Ostrov cedrů a zatímco Záliv žalu se vnímá pouze jako vodní útvar, Záliv otrokářů funguje i jako označení pro kulturní a geografický region kolem něj.
Zámořské kolonie
Pokud nebudeme počítat ostrůvky rozeseté zejména po Letním moři, jejichž význam je tak malý, že ani není známo jejich jméno nebo jestli tam někdo žije, tedy nikomu nestálo za zkoumání, jestli je někdy Valyrie obsadila, dá se mluvit o třech nejvýznamnějších zámořských koloniích.
Jedna z nich je ostrov Dračí kámen v Černovodném zálivu u východního pobřeží Západozemí. Je to sopečný ostrov stvořený dodnes aktivní sopkou Dragonmont, takže je vlhký, pustý, je cítit sírou, ze sopečných průduchů stoupá šedá pára a z vrcholku sopky někdy dým. Navíc, protože leží u hranice zálivu a Úzkého moře, je často bičovaný silnými větry a podzimními bouřemi. Pod sopkou jsou bohatá naleziště černého, zeleného, fialového a červeného obsidiánu, vedle vod kolem jediné přírodní bohatství. Zbytek ostrova je dost kamenitý, neúrodný, jeho obyvatelé sestávající z prostých lidí a posádky jediné pevnosti spoléhají spíš na moře.
Valyrijci se na tento ostrov zaměřili dvě stě let před zkázou a rozhodli se ho použít jako obchodní a hraniční výspu. Místním lordům ze zálivu se to nelíbilo, ale Valyrijci je přemohli a postavili na ostrově na úpatí sopky za pomoci magie a dračího ohně menší pevnost Dračí kámen. Dvanáct let před zkázou pak měla Daenys Targaryen vizi o tom, co Valyrii čeká, a tak její otec Aenar prodal nemovitosti ve Valyrii a se svou rodinou, majetkem, otroky a pěti draky se do pevnosti přestěhoval. Spolu s rodinami Velaryonů a Celtigarů, kteří se všichni usadili v Černovodném zálivu.
To je velký záliv v nynějších Korunních zemích v Západozemí, vlévá se do něj Černovodný proud a na jeho ústí stojí Královo přístaviště. V časech Valyrie tam však město ještě nestálo, o jeho pobřeží bojovalo mnoho sousedních králů, a protože v něm leží ostrovy Dračí kámen, Náplavomarka a Klepeto, jichž se všech chopily valyrijské rodiny, nebylo pro ně těžké ho ovládnout. Na moři (díky Velaryonům) a ze vzduchu (díky drakům Targaryenů) kontrolovali obchod a ještě víc tak bohatli.
K tomu zůstali Targaryeni po zkáze posledními valyrijskými dračími lordy (zprvu jich bylo víc, protože někteří byli v době zkázy v koloniích, ale o ty se postarala buď snaha získat zpátky ztracený domov, nebo snaha kolonií odpoutat se od svých starých pánů). Dračí kámen proto začali vnímat jako své výsostné panství zcela nezávislé na zbytku Západozemí, a dokonce se jim v sopečném prostředí dařilo líhnout nové draky. K Balerionovi, poslednímu valyrijskému drakovi (zbývající čtyři na Dračím kameni pošli), se přidali Vhagar a Meraxes. S nimi pak Targaryeni dobyli i téměř celý zbytek kontinentu. Což už není příběh Valyrie.
Další zámořské kolonie jsou dál na jihu a vlastně nevznikly proto, že by se Valyrii zachtělo ono místo vlastnit a spravovat. Nýbrž proto, že je ukradla poraženým Ghiskarcům. Bylo to v Sothoryosu a na Baziliščích ostrovech.
Baziliščí ostrovy jsou souostroví v Letním moři u pobřeží Sothoryosu sestávající z Ostrova slz, Ostrova žab, Ostrova much, Vyjící hory, Drápu, Ostrova lebek, Ostrova sekery a dalších nepojmenovaných ostrůvků. Bývala tam kdysi hojnost bazilišků, život tam je mizerný, brutální, často krátký, je tam horko, vlhko, plno bodavých mušek, písečných blech a krvavočervů. Města tam jsou z „bláta a slizu“ a hemží se otroky, otrokáři, gaunery, prostitutkami, lovci a Sothoryi. Není divu, že se tam Valyrie úplně nehrnula a nejprve jí stačilo občas vyplout pro otroky.
Jenže když rozpoutala války se Starým impériem Ghisu, ta třetí se vedla i v ghiskarských koloniích na ostrovech a Ghis ji prohrál. Město Gorgai na jihovýchodním pobřeží Ostrova slz tak získala Valyrie, přejmenovala ho na Gogossos, a když už ho měla ve své držbě, začala ho používat jako zvrácenou trestaneckou kolonii pro nejhorší zločince. Například tam zavedli nové mučicí metody a krvavou magii, včetně údajného nucení žen k sexu se zvířaty a plození pololidských potomků. Ostatní ostrovy ji už příliš nezajímaly.
A přímo Sothoryos je ohromný kontinent oddělený od Essosu Letním mořem, pokrytý z většiny neprostupnými džunglemi. Tam se Valyrie pokusila založit kolonii na Baziliščím mysu, poloostrově na severozápadním okraji. Ovšem ten své jméno rovněž získal po velkém množství tamějších bazilišků, kromě nich a dalších zvířat včetně přenašečů příšerných nemocí je obydlený i nepřátelskými domorodci a kolonie tam dlouho nevydržela.
Vlastně na pobřeží, kam se Valyrijci odhodlali nejdál, bylo jediné místo, kde nějakou dobu přečkali. Město Zamettar. Stálo v deltě řeky Zamyos pramenící kdesi na jihu, se zelenými vodami, tekutými písky a hnijícími, polopotopenými stromy, plné krokodýlů, masožravých ryb a červů. Také ho postavili Ghiskarci jako velký obchodní přístav, také ho během čtvrté ghiskarské války dobyla Valyrie, a jelikož ho od nebezpečí džungle izolovaly okolní vody a hradby, nějakou dobu docela prosperovalo. Akorát ho v nespecifikované době ještě dávno před zkázou všichni opustili.
Valyrijské cesty
Žádná zmínka o podobě Valyrie se na závěr neobejde bez popisu valyrijských cest. Říká se jim i dračí cesty a jsou to široké, kamenné silnice, spojující jednotlivá ekonomická centra v západním Essosu pro snadnou přepravu zboží, takže obvykle co nejpřímější a nejrovnější trasou. Postavili je Valyrijci prý pomocí dračího ohně, jímž tavili kámen, a jinde ve světě k nim lze přirovnat pouze kamenné cesty postavené Eunušskými císaři Yi Ti.
Tyto cesty nejhustěji křižovaly Valyrijský poloostrov, kde spojovaly Valyrii, Tyrii, Oros a další už zapomenutá města. Po nich se nicméně dnes zrovna moc cestovat nedá. Používat lze jen několik jiných. Například jednu z ruin Orosu skrze Země dlouhého léta do Mantarysu, což ale kvůli putování skrze zničené Země není úplně oblíbené. Stejně jako cestování po druhé cestě z Orosu vedoucí stejným směrem, jen po opačném pobřeží.
Obě se napojují na ještě méně oblíbenou Cestu zlých duchů. Ta běží z Volantisu na východ, kolem úpatí poloostrova, Malovaných hor do Mantarysu, přes ruiny města Bhoraš až do Meereenu a lze z ní odbočit kromě zmíněných cest do Orose i na jih do Tolosu na Černých útesech nebo naopak na sever z Volatnisu do ruin města Sar Mell. Pojmenovali ji po zlých duších kvůli tomu, že je nyní dost nebezpečná, člověk se tam stane snadno obětí přepadení a existují i pověsti o tom, jak na ní straší.
Další cesta vede severním Essosem z Pentosu skrz ruiny Ghoyan Drohe, do Norvosu a Qohoru. Za ním se na ni napojuje cesta z ruin Ar Noy a pokračuje do ruin města Essaria a Sarnath. A z Essarie lze po další odbočit přímo na sever do přístavního města Saath na pobřeží Chvějivého moře – právě tyto poslední zastávky jsou přitom v místech, kde Valyrie nikdy nevládla, v bývalém království Sarnoru, ale Valyrijcům se patrně i tak stavba na cizím území pro jednodušší obchod vyplatila.
Foto: HBO
