Hobbit
Recenze

Recenze

12.12.2013 5:00
Hurley


Premiéra druhého dílu trilogie Hobit s podtitulem Šmakova dračí poušť je za námi. Jak si tento díl vedl oproti svému předchůdci a jak se mu podařilo obhájit právo Hobita na status plnohodnotné filmové trilogie? Inu, těžko říct.


Zdá se mi to naprosto neuvěřitelné, ale je to dnes přesně rok bez jednoho dne, co jsem napsal svou recenzi na Neočekávanou cestu, první díl z filmové trilogie Petera Jacksona Hobit. Dnes bych tuto recenzi velmi stručně shrnul tak, že Neočekávaná cesta je kvalitní a po vzoru Pána prstenů i obstojně majestátní film se sem tam nějakými těmi přešlapy, se kterými se ale Peteru Jacksonovi pořád ještě podařilo vyhnout hranici nesoudnosti a samoúčelnosti. Jak se ale k téhle hranici staví Šmakova dračí poušť? Na to už je odpověď o něco složitější.

Ve druhém Hobitovi má Peter Jackson opět spoustu pěkných hraček na vyřádění. Medděd, pavouci, elfové, Jezerní město a samozřejmě i fanoušky napjatě očekávaný drak Šmak. Režisér si se všemi těmito motivy vyhrává dosytosti a servíruje nám je skrze řadu opulentních filmařských obrazů. Něco ale v téhle výpravné kanonádě pestrých fantastických dobrodružství chybí. A něco v ní zase přebývá.

Asi nejintenzivnější pocit, který z druhého Hobita budete mít, je, že je strašně dlouhý. Není ale tak strašně dlouhý proto, že trvá (opět) skoro tři hodiny. On je tak strašně dlouhý proto, že se v něm během těch tří hodin nemůže zas až tolik stát. To se Jacksonovi sice částečně daří držet v lati (například zajímavou příběhovou odbočkou s Gandalfem), oproti Neočekávané cestě je ale Šmakova dračí poušť pořád sakra dlouhá. A když film ovládnou příběhy Jezerního města nebo Tauriel, skrz níž byla do Hobita namontována další bizarně vynucená love story, začnete mít pocit, že nesledujete výpravný film s jasně definovaným koncem a začátkem, ale jakýsi extrémně drahý seriál, který se snaží pokrýt každičkou píď běžného života ze Středozemě.

Pokud by se jinými slovy dalo říct, že verze Neočekávané cesty pro kina obsahuje scény, které by se v případě Pána prstenů řadily až do rozšířené edice, pak Šmakova dračí poušť by takto prodloužené scény obsahovala ještě uvnitř dalších prodloužených scén. Jistě, pokud jste dostatečně velký tolkienofil, tohle by vám de facto nemuselo vadit. Tím se ale dostáváme k tomu, co v tomhle filmu chybí.

Ve Šmakově dračí poušti je spousta nových postav, kolem kterých se film točí. Je tu Tauriel, je tu samozřejmě Legolas, je tu Bard Lučištník, starosta Jezerního města a dokonce i starostův sluha. Nových postav je tu tolik, až by divákovi chvílemi snad i uniklo, jak strašně ostudným způsobem druhý Hobit odbývá vývoje postav z prvního Hobita.

Kupříkladu Bilbo se z hlediska vývoje svého charakteru musel v Neočekávané cestě jednak naučit přežít v novém světě neočekávaných dobrodružství a jednak uplatnit své místo ve společnosti třinácti trpaslíků. Jakýkoliv přirozený vývoj čehokoliv z toho ale v druhém Hobitovi nevidíme a Bliba tu maximálně sem tam někdo poplácá po zádech, jaký je to pašák, když zase něco vymyslel/všem zachránil život. A místy to tu vypadá dokonce i tak, jako kdyby se klíčová srdceryvná scéna mezi Bilbem a Thorinem v závěru Neočekávané cesty vlastně ani neudála.

Jediný směr, jakým se Bilbova postava ve Šmakově dračí poušti vyvíjí, je ten v závislosti na jeho „vztah“ s Prstenem. I toto téma je však ve filmu omezeno více méně na jednu scénu a když opustíme Bilba, zbylé postavy z prvního filmu už se tu nedočkají vývoje prakticky žádného. Snad proto tedy ani není třeba říkat, že pokud jste i po Neočekávané cestě měli v jednotlivých trpaslících pořád guláš, Šmakova dračí poušť vám v tomhle rozhodně nepomůže.

Kritici, kteří Jacksonovi po Neočekávané cestě vyčítali, že se zaprodal vizuálnímu pozlátku, si dají Šmakovu dračí poušť k snídani. I já ale musím uznat, že druhý Hobit značně ztrácí ono kouzlo, kvůli kterému milujeme Pána prstenů a máme rádi prvního Hobita.

Ano, druhý Hobit má výborné pasáže. Drak Šmak s hromovým hlasem Benedicta Cumberbatche je naprosto úžasný a Gandalfova již zmíněná odbočka do Dol Gulduru, která paradoxně nemá s knižní předlohou nic společného, patří k jedné z nejlepších částí filmu. V celkovém měřítku je však Šmakova dračí poušť opravdu až smutně povrchní. A já až teď poprvé lituju toho, že se při adaptaci původní knihy nezůstalo jen u těch prvně plánovaných dvou filmů.

Hodnocení: 60 %

Jít na Hobbit | Jít na Edna

Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!