Po pobytu na NIDA (National Stay of Dramatic Arts – v Austrálii), rolích v Austrálii, televizních show jako Spirited a All Saints a také veleúspěšné hře Diary Of A Madman (Deník blázna), se kterou se dostala až do New Yorku, se dvacetiosmiletá herečka ze Sydney, přestěhovala do New Yorku (v roce 2011). Brzy na to dostala roli v našem oranžovém seriálu stanice Netflix. Hraje Lornu Morello – naivní, ale tvrdou holku z pomezí Brooklynu a Bostonu, Američanku s Italským původem a také s mírnou posedlostí West Side Story. Rozhovor s Yael Stone čtěte uvnitř článku.
Jak se stalo to, že jste se usadila v New Yorku?
Přišla jsem do New Yorku v roce 2011 s divadelním představením Geoffreyho Rushe (Diary Of A Madman) a po odehrání jsem jela přímo domů, ani jsem nad tím, že bych zůstala, nepřemýšlela. Kamarád mi ale pak vynadal, že jsem pitomá, že jsem si ani nedomluvila žádné schůzky nebo nešla na konkurzy, že bych se měla vrátit zpátky do Ameriky. Nedal mi s tím pokoj, až jsem se nakonec vydala nazpět. Koupila jsem si iPhone a Mac a zapadla jsem. Potkávala jsem spoustu lidí, snažila jsem se najít nějakou svou místní reprezentaci.
A jak se vám tedy povedlo najít si místní agenturu, která by vás reprezentovala?
Hodně schůzek, úsměvu a také velká snaha odvést pozornost od toho, že jsem neměla vlasy (v Diary Of A Madman byla herečka dohola, poznámka redaktora).
Byly agentury otevřené tomu, že jste z Austrálie? Chovaly se k vám jinak?
Nyní se dá mluvit o určitém stupni porozumění. Nevím, jak bych to nazvala, ale zdálo se, že lidé byli fascinování tím mým původem, mluvili o „australské technice hraní“ a podobně. Na druhou stranu se tu a tam objevila i trocha zahořklosti, že je zde tolik herců australského původu. Ale jak říkám, jde o stupeň pochopení, na jednu stranu je zde určité zbystření z jejich strany, ale zas nemusíte například prokazovat, že umíte americký přízvuk. Nepovažovali mě za nějakou kuriozitu.
A myslíte, že vám to naopak pomohlo?
Myslím, že to, co pomohlo, je právě hra, kvůli které jsem do New Yorku přijela před tím. Lidé mě znali z Diary Of A Madman, ať už mě přímo viděli v této hře hrát nebo znali ostatní lidi, kteří hru viděli.
Jak vypadaly konkurzy, které jsi navštívila?
Občas je to vážně dost nepříjemné, víte co, přijdete a nikdo vás nezná. Někdy dokonce ani nezapnou kamery. A někdy jednoduše vejdete do místnosti a z jejich obličejů okamžitě víte, že jim pro danou roli nejste dobrá. Ale ono to jde, je to dobrý způsob jak si vypracovat hroší kůži. Nikdy se nekladly otázky týkající se toho, zda jsem pěkné děvče. Nejsem a je to ve skutečnosti docela osvobozující. Jsem ta srandovně divná malinkatá holka a to mi sedí. Vím, že se nemusím snažit být někdo jiný, než jsem.
A jak šel konkurz na roli v Orange Is The New Black?
Den před konkurzem jsme se s Danem Spielmanem (Offspring, The Secret Life Of Us) vzali. Ten večer jsme měli samozřejmě párty a já měla další den trochu kocovinu. A vlastně jsem byla na konkurzu pro jinou roli – pro Niki, kterou nakonec hraje Natasha Lyonne. Na roli Niki mě nechtěli, ale za dva dny mě volali nazpět kvůli jiné roli – roli Lorny. Obsazení na tento seriál vybírala Jennifer Euston, která vybírala obsazení například i na seriál Girls, byla vážně skvělá. A já to brala opravdu vážně. Když vejdu do místnosti, nehraje zrovna australanku, obecně toho moc neříkám. Pokud říkám, použiji americký přízvuk. Prošli jsme scénář vytvořený pro konkurz, asi jednou nebo dvakrát, o dva dny později mi volali, jestli mám zájem o roli Lorny. Vlastně to ani neměla být původně tak stálá postava, měla to být pouze epizoda či dvě. Ale volali mě stále nazpět a celkově jsem strávila na natáčení celých 6 měsíců.
A jak ten proces hraní a psaní vůbec funguje? Scénář se píše za pochodu?
Víte, ano i ne. Je několik lidí, kteří píší, mají na starosti jednotlivé epizody. Před sezónou zalezou do pokojů a píší svou danou epizodu. Tak nějak ji zhmotní a píší dialogy. Co se stane v jednotlivých epizodách, do toho samozřejmě nejvíce mluví Jenji Kohen, tvůrkyně seriálu.
Potřebovala jsi nějakou přípravu na tuto roli? Například kvůli přízvuku?
Přízvuk mé role je jakýsi koktejl Brooklynu a Bostonu. Myšlenka je taková, že vyrůstala v Bostonu, ale její máma je tvrdá brooklynská ženská, která se z Brooklynu dostala až provdáním za tradičního taliánského bostončana. Jela jsem tedy do Bostonu na průzkum, jen se tam tak poflakovat. Nahrála jsem si lidi, které jsem potkala, také jsem měla sezení s chlápkem přes dialekty. Mám to sezení nahrané a poslouchám tu nahrávku pokaždé, když jedu do práce. První čtyři měsíce jsem zůstala v roli na place celý den, ať už se točilo nebo ne.
Je těžké neustále hrát tento přízvuk?
Někdy si myslím, že jsem to zvládla dobře a někdy se naopak slyším a přijde mi, že to není ono a chci se zlepšit… Nebo možná jen doufám, že mi to projde! :)
A co se týče chvil mimo tento přízvuk – Lornin oblíbený film je West Side Story a tento fakt se v seriálu objevuje několikrát. Rozhodla jsem se, že by Lorna mohla fantazírovat o sobě jako o Natalie Wood. Takže Lorna má vlasy podobné Natalie, stejně tak červenou rtěnku.
Konec konců, stejně tak jako všechny ostatní ženy ve vězení i ona vyhledává společnost těch, které by mohly tvořit tak trochu rodinu. Také se snaží vytvořit si prostě věci pro ni dobré. Žít ve West Side Story je taky způsob jak utéci z reality vězení.
Byla jste se někdy podívat do vězení? Zjistit, jaké to tam je?
Když jsem byla na průzkumu v Bostonu, pobyla jsem chvíli i s partou soudců a právníků a jeden z nich mířil na schůzku s klientem. Ptala jsem se ho, jestli mohu s ním, ne přímo za klientem, ale tak, prostě okolo. Všichni říkali, že to se opravdu nehodí. Myslím, že teď bych mohla vyrazit někam do vězení, teď, když je tento seriál už venku a je to vnímáno jako něco, co se může, co je veřejnosti přístupné.
Natáčíme v dětské psychiatrické léčebně, která je vážně dost strašidelná. A jenom za kopcem je federální vězení. Můj první den natáčení se natáčelo s opravdovými vězni na jedné straně plotu, na druhé jsme byli my. Měli jsme na sobě přesně to samé oblečení, ale my prostě jen točili televizní show. To bylo vážně bláznivé.
Jak se to líbilo těm opravdovým vězňům?
Bylo to celkem legrační, vlastně stejné jako kdekoliv jinde na natáčení, kde se okolo pohybují ostatní lidé. Všichni mají stejnou reakci: „Můžeme být v tom filmu? Dejte nás tam taky!“
Poznávají vás nyní lidé na ulici?
Ano, to se začíná dít celkem často. Je divné přijít z města, kde se člověk cítí tak neviditelný, což je někdy ta nejlepší možnost na světě, do města, kde vás najednou lidé na ulicích poznávají, protože jste ta malá australská dívka. To je opravdu divný pocit. Teď posledně jsem jela domů vlakem a se mnou jela také parta teenagerů, kteří si opravdu hodně nahlas povídali, jestli jsem opravdu ta holka, kterou si myslí, že jsem. Ale ve skutečnosti vůbec nemluvili ke mně, já s nimi přitom sdílela sedadla. Poté ten šestnáctiletý rváč vytáhl iPhone, na kterém našel mou fotku, ukázal mi jí a ptá se mě „Jste to vy?“. Já jen přikývla a nic víc jsem neřekla. On šel zpátky ke svému místu a posadil se. Bylo to zvláštně ohrožující, nechtěl mě poznat, aby mě pozdravil nebo něco takového. Chtěl prostě jen vědět, že jsem to já.
A váš život přitom není tak jiný, jestliže tedy stále jezdíte hromadnou dopravou.
Přesně tak, můj život není vůbec jiný!
Zdroj: junkie.com
