Představitelka Alex Parrishové se v rozhovoru pro Glamour rozpovídala o svém novém filmu Baywatch, který tento týden vstoupil do amerických kin, o studiu v Americe a proč nechce být označována za „exotickou“.
Ujasněme si nejdřív jednu věc: Neměla jste na sobě při natáčení filmu Baywatch ty ikonické červené plavky, že ne?
Nemusela jsem chodit v plavkách, protože hraju zápornou postavu.
Jaký měla na seriál Pobřežní hlídka názor Indie v době jeho vysílání?
V Indii se stala Pobřežní hlídka v devadesátých letech symbolem typického amerického snu – krásy Kalifornie, slunce, pláže a krásných lidí.
Povězte mi o roli padoucha, Victorii Leedsové.
Ovládám pláž. Otevřu si klub. Jsem vlivná milionářka, která se pohybuje v mužském světě. Na Victorii se mi líbí, že není zlá bezdůvodně. Myslí si, že je prostě jen ambiciózní. Má cit pro byznys, ale rodinný podnik zdědil její bratr, protože je to muž. Ve scénáři je jedna super hláška, kdy mi Zac Efron říká: “Jsi taková kráva!” A já mu na to říkám: “Kdybych byla muž, řekl bys, že jsem ambiciózní.”
Příšerní šéfové ve filmech mě baví. Dívat se na to je očišťující. Bavila vás role?
Ano. Victoria je zlá. Ne každá ambiciózní žena je zlá. Ale ambice je slovo, které se s ženami pojí negativně. Říká se: “Ona je příliš ambiciózní.” Copak to je něco špatného?
Říkala jste, že v osobním životě se k vám a vašemu bratrovi rodiče chovali k oběma stejně.
Moji rodiče byli moderní. Můj tatínek byl vojenský chirurg a maminka má dva doktoráty z medicíny. Je otorinolaryngolog a gynekoložka. Jak se mají potom děti cítit ve škole?
Ambiciózní lidé. A vy jste se ve dvanácti letech přestěhovala do Ameriky, kde jste bydlela s tetou, že?
Maminka, bratr a já jsme jeli v létě na dovolenou k mé mausi – mé tetě – a sestřenicím. Chodila jsem se sestřenicí do školy a ta mě fascinovala. Nikdo nenosil uniformu. Měli jste skříňky. Učení bylo lehké. Říkala jsem si, že se ani nemusím učit a budu mít samé jedničky. Tak jsem dostala ďábelský plán. Řekla jsem mámě, že bych tady chtěla chodit do školy a mausi s tím souhlasí. Pendlovala jsem mezi tetou a strýcem. Žila jsem v Iowě, pak v New Yorku, Indianapolis a pak v Bostonu.
Byl šok opustit Indii?
První rok ano, obrovský, ale já jsem přizpůsobivá. V Indii jsme se stěhovali každé dva roky, protože táta byl v armádě. Říkal: “V každém novém městě se můžeš rozhodnout, kým budeš. Jestli ti v jedné škole nešly debaty, v další můžeš tancovat.” Plánovala jsem si, jakou budu mít osobnost, až budu v další škole.
Jako byste dělala konkurz na nový život. Proč jste se tedy ve třetím ročníku vrátila do Indie?
Protože mě jedna holka šikanovala. Myslím, že mě neměla ráda, protože jsem se líbila jejímu klukovi. Dělala mi ze života peklo. Nadávala mi a mlátila mnou o skříňku. Střední je už tak těžká, a pak ještě tohle. Zeptala jsem se mámy, co by řekla na to, kdybych se vrátila. Přiletěla a vzala mě pryč.
Dostávalo se vám vždycky hodně pozornosti díky tomu, jak vypadáte?
Po tom, co mi bylo patnáct.
Uvítala jste to, nebo to bylo nepříjemné?
Pro moje ego to bylo skvělé. Před patnáctými narozeninami jsem měla malé sebevědomí. Byla jsem si dost dobře vědoma, jakou mám barvu pleti, a připadala jsem si jako neohrabaná, hubená holka.
Byla jste si vědoma své barvy pleti v USA nebo v Indii?
V Indii, protože když máte světlejší pleť, tak jste hezčí.
A vaše barva pleti se nepovažuje za světlou?
Ne, jsem tmavší.
Já jsem o několik odstínů tmavší než vy, takže pro mě jste světlá. Pro lidi, kteří to nevědí, jak se cítí člověk, který je “tmavší”?
Hodně dívek, které mají tmavší pleť, slýchají věty jako: “Chudinka, je tmavá. Chudinka, bude to mít těžké.” V Indii máme reklamy na zesvětlující krémy se slogany jako “Vaše pleť bude světlejší během jednoho týdne.” Když jsem byla malá, tak jsem ho používala. Když mi bylo asi dvacet a stala jsem se herečkou, natočila jsem na zesvětlující krém reklamu. Hrála jsem tu dívku bez sebevědomí. A když jsem to nakonec viděla, řekla jsem si: “Do háje, co jsem to provedla?” A začala jsem rozhlašovat, že jsem pyšná, jakou mám pleť a že se mi ve skutečnosti líbí.
A jaké je to být tmavší v Americe? Jakou přítěž to přináší tady?
Nejprve bych řekla, že lidé netuší, kdo Indové jsou. Ale je to trochu naše vina. Trochu na naše kořeny zapomínáme. V dětství si myslíme, že když budeme Indové se vším všudy, budeme zaškatulkovaní a lidé se na mě budou dívat jinak. Budou si myslet, že jsem divná, protože jím indické jídlo nebo mám jméno, které se těžko vyslovuje.
Pořád se bojíte, že budete vonět po kari.
Ta holka ve škole mi říkala “kari”. Takových věcí se bojíte. Bojíte se, že lidé uvidí, že máme svoji jedinečnost.
Poslední dobou jsem o tom hodně přemýšlela kvůli nedávnému nárůstu násilí vůči menšinám, konkrétně americkým Indům. Existuje model dokonalé menšiny – být potichu.
A pokud možno se v ničem neangažovat. Stát ve své řadě – to jsem slyšela tolikrát. Chci si vytvořit svou vlastní řadu! A ano, doba je děsivá. Protože jsem herečka, tak jsem možná slyšet víc než dítě, které každé ráno nastoupí do metra a jede do školy. Nemusíte se bát být takoví, jací jste. Nechci, aby se žádné dítě cítilo tak jako já, když jsem chodila do školy. Já se té holky, co mě šikanovala, bála. Způsobilo to, že jsem si připadala, jako když jsem něco míň.
V roce 2014 jste podepsala smlouvu s ABC. Když jste zvažovala, které projekty zvolíte, jaké jste měla kritéria?
Řekla jsem si, že nechci být bollywoodský stereotyp nebo brát role, které se indickým hercům obvykle nabízejí. Exotická, krásná dívka nebo vědátorka. A chtěla jsem hrát hlavní roli. A teď hraju v Quanticu agentku FBI. Nedopadla jsem špatně.
Indické ženy a americké Indky nemají rády slovo exotická.
Ano. My si tak říkat můžeme, ale vy nás tak nenazývejte.
Líbí se mi, že to říkáte. Proč?
Když vám někdo řekne, že jste exotická, je to škatulka – je to stereotyp, pod kterým si představím zaříkávače hadů a obličej ozdobený šperky. Prostě jste stereotyp. Ale už mě to nepohoršuje. Dřív jsem se pohoršovala nad tím, jak jsem byla popisovaná nebo vnímaná. Teď ostatní poučuju. Když se naštvu, řeknu to drze. Jindy poučuju po gandhíovsku. Chápete – mám svoje nálady.
A co vás pohoršuje? Ukažte, jak umíte někoho drze poučit.
Jednou jsem byla v letadle a šla jsem na záchod a stevard na mě: “Záchod je tamhle”. Tak mu říkám, “Ne, vždyť je hned tady”. A on říká, že ten je jen pro první třídu. Tak mu říkám, že já sedím v první třídě. Tak se mi omluvil a já na to: “To nic. Asi našince moc neznáte, ale spousta z nás cestuje první třídou.”
Byl to dobrý pocit?
Byl. Ale pak jsme se tomu oba zasmáli. Také mě dřív rozčilovalo slovo Bollywood a jaká je jeho představa v západním světě. Stereotypní představa jak tančíme a zpíváme. Indové tvoří skoro jednu pětinu světové populace. Máme jeden z nejplodnějších filmových průmyslů na světě. Když se mě na to lidé ptali nebo předváděli, co je podle nich bollywoodský tanec, a mysleli si, jak nejsou vtipní, to mě uráželo. Ale teď jim předvádím, jak se to dělá.
Když jste se v roce 2015 přestěhovala zase do Ameriky kvůli Quanticu, byla jste hvězda, ale v Americe ještě ne. Byl to divný pocit přesunout se ze země, kde jste obrovská hvězda, na filmový trh, kde nejste tolik známá?
Mně to divné nepřišlo. Jen proto, že mě znají lidé, kteří mají rádi indické filmy, neznamená, že mě musí znát celý svět. Poté, co bylo Quantico oficiálně vybráno, říkala jsem si, že pokud budu jako herečka v hlavní roli stát za prd, lidé si pomyslí, že Indové neumí hrát.” Byl to trochu tlak.
A cítíte ten tlak stále?
Teď, když mám za sebou dvě série, jeden film a americké publikum mě přijalo, mám pocit, že co si zvolím, bude moje volba, a pokud zklamu, bude to taky na mně.
Máte pocit, že jste stanovila novou normu, která určuje úspěch indických hereček v Americe?
Nevím, jestli se tomu dá říkat norma, ale doufám, že můj úspěch v Americe otevře dveře dalším umělcům.
Předtím jsme mluvily o rodině. Pár let zpátky vám umřel otec. Tehdy jste říkala, že vám to pořád nedošlo. Je to pořád stejné?
Je to zvláštní, ale ano. Táta byl mým největším fanouškem. Doprovázel mě na každé slavnostní udílení cen. Pokaždé, když jsem něco vyhrála, měl takovou radost, jako kdyby vyhrál on sám. Říkala jsem mu: “Tati, uklidni se.” Radoval se z mých úspěchů víc než já.
Rodiče to prožívají mnohem silněji. A když mluvíte o doprovodech, jak jste na tom teď? Jste nezadaná?
O tom nerada mluvím. Já jsem si vždycky držela soukromí život v tajnosti. Až budu mít prsten, budu o tom mluvit.
Řekněme, že byste si mohla vytvořit dokonalého partnera z částí – vlastnosti, nadání, části těla – vašich hereckých kolegů. Popište dokonalého partnera.
A sakra. Dobře. Elán Dwaynea Johnsona. Zapálení do práce mi u mužů přijde velmi atraktivní. Také Dwaynova galantnost. Přidejte k tomu Zacovy břišáky, oči Jakea McLaughlina a vzdorovitost mého indického kolegy Ranveera Singha.
Všechno beru. Taky máte moc krásné vlasy. Jak to děláte?
Dobré geny. Důvěřuju olejovým maskám na vlasy. A směs piva a vajíček je úžasný kondicionér.
Smícháte pivo a vajíčka a pak si to dáte na hlavu? Nesmrdí to?
Jako když přijdete v sobotu ve čtyři ráno z baru a uděláte si snídani.
Počkat – vmasírujete si to do hlavy, smyjete a potom se chvíli vyhýbáte lidem?
Ne, smyjete to šampónem.
Důležitý krok. A teď odbočíme od vlasů. Jakou radu byste dala ženám, které se bojí vstoupit do světa, který je nezná?
Je to děsivé. Budete odmítnuty. Já byla odmítnuta nesčetněkrát. Brečela jsem. Bylo mi řečeno, že herečky jsou ve filmech nahraditelné, protože stejně vždycky stojí za mužem. Jsem zvyklá, že mám plat – jako většina hereček po celém světě – o dost menší než herci. Říkají nám, že jsme moc vyzývavé a že vzhled je naše silná stránka, což je, ale není tím jediným. Takže toho hodně uslyšíte a budete se hádat. Ale ženy jsou vytrvalé a silné. Vypořádáte se s tím, protože tu schopnost v sobě máte.
Zdroj: Glamour
#1 KKKMM: Hezky. :D
Priyanka Chopra aktualne ted v Praze! :O > http://bit.ly/2rmUXAd
#2 KevSpa