Herečka libanonského původu, Yasmine Al Massri, která hraje Nímu a Rainu, opustila rodnou vlast ve dvaceti letech, aby mohla studovat. V rozhovoru pro časopis Schön řekla, jaké bylo dospívání v Libanonu, v čem je pro ni důležitý pohyb a čeho se bála, když obdržela scénář ke Quanticu.
Yasmine se narodila v Libanonu do rodiny palestinských uprchlíků. V mládí četla korán a sledovala černobílé egyptské filmy. „Ačkoli pocházím z muslimské rodiny, moje máma se zahaluje šátkem jen když nemá umyté vlasy,“ řekla v roce 2015 New York Times. Ve dvaceti letech odjela do Paříže, kde studovala na prestižní škole. „Musela jsem bojovat, aby mě brali jako sobě rovnou. Dívali se na mě jako na exotické ovoce a líbila jsem se jim. Ale nedovolili mi, abych byla víc než jen tou vtipnou dívkou s opálenou pletí.“ Dále žila v Egyptě, Německu, Rakousku a Španělsku.
Její filmový debut přišel v roce 2007 v kritiky oceňovaném libanonském filmu Caramel. O tři roky později ztvárnila roli palestinské matky v dramatu Miral. Nedlouho poté ji herec Michael Desante, který vyrůstal ve stejné ulici jako Yasmine, přesvědčil, aby se přestěhovala do Los Angeles. A tak to udělala, provdala se za něj, narodil se jí syn a už nikdy neodjela. V roce 2014 hrála v televizním seriálu Crossbones s Johnem Malkovichem. Když se jí dostal do rukou scénář ke Quanticu a přečetla si úlohu Nímy Amin, byla v šoku. „Řekla jsem manželovi: ‚Věřil bys, že ta slova vycházejí z úst muslimky?‘ Připadalo mi, že mluví velmi odvážně, nebyla stereotyp.“
Jaké bylo dospívání v Bejrútu?
Dospívání bylo rozhodně těžké. Můj otec je palestinský uprchlík a moje matka pochází z Egypta. Patnáct let nikdo nevěděl, kdo vlastně jsem. Lidé se báli říct, odkud pocházejí. A tak jsem při mluvení používala dva přízvuky, jeden doma (palestinský) a druhý na veřejnosti (libanonský), abych zapadala mezi místní. Ve válce nemůžete věřit nikomu. Bylo to velmi děsivé prostředí. Neexistovala žádná občanská práva, nic. Dokud mi nebylo dvacet, nikam jsem nepatřila.
Pro lidi jako já, kteří se v Libanonu narodili, tam 99 % pracovních příležitostí neplatí. I když se vám poštěstí a dostane se vám vzdělání, práci získat nemusíte – pokud neodjedete ze země. Takže když vidíte násilí, které přichází z takovýchto zemí, nemělo by vás to šokovat. Lidem se tam nedostává ani minimum toho, co z nás dělá lidské bytosti. Všechno násilí, které se v dnešním světě děje, pramení z beznaděje – beznaděje, že se necítíte rovnoprávně ve společnosti, ve které žijete. Systém – nebo nějaká skupina lidí – vámi jednoduše manipuluje a vy si zvolíte násilí, protože jste zoufalí. Já jsem proti násilí a negativismu bojovala a měla jsem velké štěstí. Získala jsem vzdělání. Náš otec tvrdě pracoval, aby mně a mým bratrům zajistil vzdělání.
Yasmine v seriálu Crossbones. Foto: NBC
Přestěhovala jste se do Paříže, kde jste studovala tanec na École nationale supérieure des Beaux-Arts. Jak schopnost být v propojení s vlastním tělem ovlivňuje vaše herecké výkony?
Jednotu postavy, kterou hraji, vždycky nacházím ve způsobu pohybu jejího těla. Věřím, že ostatní lidi můžete soudit podle řeči těla. Podle způsobu jak drží věci, jak stojí nebo jak chodí. Vaše tělo nikdy nelže – pokud nejste odborník s výcvikem agenta CIA. Tělo je na člověku ta nejupřímnější součást. Díky tomu, že jsem v propojení se svým tělem, pochopím fyzičnost postavy – jak z ní udělat skrze řeč těla unikátní a upřímnou bytost. Těla využívám při natáčení i tak, že mám pohyb pro každou situaci. Když stojím na místě, těsně předtím, než režisér řekne akce, vždycky udělám nějaký pohyb. Pamatuji si, že v Miral jsem měla scénu, kde jsem hrála matku alkoholičku, která si myslela, že se jí ztratila dcera. A abych se do toho dostala – abych byla úplně na šrot a na pokraji zhroucení – tak jsem se zatočila dokola. Věřím, že mě tělo dovede tam, kam se chci emočně dostat. Funguje to. Neříkám, že by to fungovalo v každé scéně a u každého herce, ale já tělo hodně využívám a věřím mu.
Jste jedna z mála žen pocházejících z Blízkého východu, které se objevují v celostátní televizi, a řekla jste, že „být zahalenou muslimkou na televizní obrazovce je děsivý tenký led“. Proč?
Bála jsem se, jakou bude mít moje postava v Quanticu dějovou linku. Při čtení scénáře k pilotnímu dílu mě napadalo mnoho důvodů, proč do seriálu jít, ale zároveň nemáte informace o tom, jak se to s vaší postavou bude dál vyvíjet. Já jsem typ herce, který se nepodřídí všemu. Ráda vyprávím vlastní příběh. Takže ten proces mě děsil. Zadruhé jde o to, že jsem se narodila jako muslimka. Proč? To všichni vědí. Protože dnes jsou většina teroristů na televizních obrazovkách Arabové a muslimové. Tak vypadá nepřítel dneska. Včera to byli Japonci, v 80. letech Rusové. Nepřítel se na obrazovce mění. Ale Quantico vás nutí pochybovat o každé postavě, náboženství, společenské třídě a barvě pleti.
Jaké čtete knížky?
Čtu knížky od Johna le Carrého, který býval agentem CIA a MI6. Začal psát a stal se z něj autor románů na toto téma. Fascinují mě knihy o špiónech, filmy a životy špiónů – všechny ty záhady a jejich nekonvenční životy.
Přijde vám, že být hercem je podobné jako být špiónem?
Určitě. Skvělý herec je skvělým špiónem. Všichni režiséři, se kterými pracujeme, jsou skvělí. Každý režisér, se kterým jsem pracovala, mi řekl: „Ty máš tajemství.“ Skvělý herec má vždy tajemství, o kterém diváci nevědí. Když si myslíte, že ho znáte – kdo to je a odkud pochází – vždycky si něčím nejste jistí. A tak se díváte dál, protože se chcete dozvědět víc.
Zdroj: Schön Magazine
