Sherlock Holmes (2009)

Filmovým průmyslem nejčastěji recyklovaná literární postava se vrací zpátky na začátek svých dobrodružství. Britský guru kriminální satiry Guy Ritchie upouští od ztvárnění uhlazeného gentlemana ve stylu Petera Cushinga a představuje nám Sherlocka Holmese jako extravagantního bohéma a Tonyho Starka viktoriánské éry.

Originální název: Sherlock Holmes
Premiéra: 25.12. 2009 USA/14.1.2010 ČR
Režie: Guy Ritchie
Scénář: Michael Robert Johnson a Anthony Peckham
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Robert Downey Jr., Jude Law, Mark Strong, Rachel McAdams, Kelly Reilly, Robert Maillet, William Hope
Stopáž: 123 minut
Naše hodnocení: 80 %

Nový Sherlock Holmes je velmi příjemným překvapením především proto, že není tak „crazy“, jak se zdálo z jeho trailerů. Viktoriánští Piráti z Karibiku se nekonají – zejména rukopis Joela Silvera zde totiž i tu sebemenší pachuť bruckheimerovské epiky dokonale eliminuje (kýč futuristických udělátek průmyslové revoluce tu sice hraje svou roli, ale drží se v přijatelných mezích). Nový Holmes je místo toho poctivou buddy movie jízdou s údernými a perfektně nasázenými akčními scénami a brilantním hereckým zastoupením, zároveň ale bohužel i docela ucházejícím příběhem.

Robert Downey Jr. každopádně ani tentokrát nezklamal. Jeho podání nejslavnějšího světového detektiva je svérázné tak dokonale fungujícím způsobem, že zapírání všech zaběhlých (filmových) stereotypů nebije do očí zdaleka tolik, jak by se mohlo zdát, a celkově lze novému modelu Sherlocka Holmese snadno propadnout po několika minutách. Upgradovaný Holmes pro jednadvacáté století je nespolečenský, bez základních hygienických zásad a svých dedukčních schopností nejčastěji využívá v zápasnickém ringu.

Nejpozoruhodnější však zůstává Downeyova chemie s Judem Lawem, který ztvárnil Holmesova neodmyslitelného sidekicka doktora Watsona. Ústřední dvojice táhne celý film znamenitě a bezesporu by obstála i v dalších pokračováních – které jsou nyní už jen otázkou času. To vše ale pouze za předpokladu, že by se u kormidla udržel i režisér Guy Ritchie.

Koho lepšího totiž mohl Hollywood povolat, než průkopnického autora syrových anglických gangsterek? V Ritchieově podání je viktoriánský Londýn skutečně ponurý, špinavý, a navíc režisérovy klasické vysvětlovací rychloflashbacky se k dedukčním okénkům nového Holmese perfektně hodí. Vlastně celkově je mnohem pohodlnější a praktičtější, když zde počet zrychlených záběrů převládá nad počtem těch zpomalených, než kdyby tomu bylo naopak.

Ne se vším se ale režisér strefil takhle hezky. Pokud pomineme vcelku zbytečnou příběhovou linii s Watsonovými zásnubami a odstěhováním od Holmese (proč rozdělovat postavy, které, v jistém smyslu, ještě vůbec neznáme?), film má především jeden zásadní faktický nedostatek. Spousta Holmesových případů, a to včetně toho v novém filmu, je postavena na protikladu víry a vědy; magie a logického vysvětlení. Pro nadpřirozeno ale nemá Guy Ritchie cit. Nedává divákovi možnost alespoň na chvíli zvážit, zda-li tu nějaké nadpřirozené síly svou úlohu skutečně nesehrály. Naopak jakýkoliv neobvyklý jev má na sobě hned od začátku nálepku důmyslně vykonstruovaného podfu©ku, který jen čeká na rozřešení.

Nový Sherlock Holmes tedy rozhodně neoslavuje tradiční filmový přístup k Doylovým detektivkám, zároveň má ale daleko i k bezduché popcornové zábavě. Právě naopak se stal ukázkou toho, do kolika možných tvarů lze požadavky hollywoodského blockbusteru pro účely zpracovávané látky zformovat. Nemusí to mít choreografii zábavních atrakcí v Disneylandu, high-tech dřevařské náčiní ani vyumělkované kulisy. Sherlock Holmes neurazí. Je sice možná až zbytečně prostý, nicméně zároveň i velice úderný a zábavný. Mimo jiné úplně stejně jako jeho soundtrack od Hanse Zimmera, v porovnání s nímž se megalomanské chorály Hornerova Avataru můžou jít vycpat.