Rozhovor: Jason Isaacs o Star Trek: Discovery

Britský herec Jason Isaacs má bohatou hereckou kariéru a za několik dní na svůj seznam přidá i jeden z nejkultovnějších sci-fi seriálů – Star Trek. Jason Isaacs si v něm zahraje kapitána Gabriela Lorcu, který velí hvězdné lodi U.S.S Discovery. Rozhovor s Jasonem pořídila redakce StarTrek.com.

Jaká je atmosféra Discovery? Když jsem se v dětství díval na Star Trek, nebyl to seriál příliš nabitý akcí. Nějaká tam byla, ale nebyl to vyloženě akční seriál. Jak se to vyvažuje v Discovery?

V Discovery akce je. Trailery jsou samozřejmě nabité akcí, protože to je to, co se v trailerech ukazuje, ale seriál jako celek takový není. Jedním z velkých rozdílů, a to pozitivním, je to, že v téhle „verzi“ Star Treku se postupně odvíjí 15 hodin příběhu, podobně jako v románu, což umožňuje, aby se vztahy mezi postavami mohly proměňovat a vyvíjet, takže se do nich můžeme hlouběji ponořit. Je to mnohem víc o tom, jak mezi sebou vycházíme a kdo jsme, než o vyhazování věcí do vzduchu. Je to vlastně… ne že by v seriálu chyběla dynamika a nějaké kinetické záležitosti, ale je to převážně, jako vždy, spíš o morálních dilematech a otázce: „Co bych dělal, kdybych byl ve stejné zapeklité situaci, jako je tahle postava?“

Embed from Getty Images

Jak vnímáte Lorcu? Zdá se, že chce spíš vyhrát, než se vydávat za poznáním neobjevených nových světů…

Nesmíte zapomenout, že Discovery se odehrává 10 let předtím, než Kirk zavede Základní směrnici, Federace se v téhle době do takové fáze ještě nedostala. Je to čas války a čas krize. Musíte se vypořádávat s lidmi, kteří na vás vypálí ještě dřív, než se rozhodnete, jakou písničku si zazpíváte u táboráku. (Směje se.) V takových těžkých dobách je to ten správný člověk ve velení. Ale jako vždycky se dostávám k té samé odpovědi: Je mi líto, že si tím budete muset projít, ale jedním z požitků, když vyprávíte příběh dlouhý víc jak 15 hodin, je to, že žádná postava nemůže být charakterizována určitým způsobem. Tiskové zprávy o každé postavě napíšou krátký odstavec, ale kdo z nás tady u tohoto stolu může být popsán jednou nebo dvěma větami? Měníme se ze dne na den, z týdne na týden, v závislosti na tom, co právě prožíváme. Proměňuje se, proměňuje se takový, jaký je, kým je, mění se i jeho vztahy s lidmi. Nejsem si jistý, jestli je možné ho tak snadno popsat, jako ostatně jakýkoliv jiný narativní charakter. Nebo jakýkoliv charakter ve skutečném světě.

Co vám na něm přijde nejzajímavější?

Především to, že jsem nehrál tu samou náladu pořád a pořád dokola, ale že tenhle muž má hloubku, že v různých situacích reaguje neočekávaně, že v určitých momentech v ostatních viděl jiný záměr, než jaký oni sami v sobě tušili nebo netušili. Že některé věci odmítá. Že je rozpoznatelně lidský, a že to je příběh, který vyšel z naší doby, aby o naší době vyprávěl, o temných, znepokojujících časech oddělení, ve kterých žijeme. A že se nesnaží nic napodobovat. Neměl jsem pocit, že bych vyplňoval mezeru mezi reklamami. Měl jsem pocit, že to je něco, co udrží vaši pozornost u táboráku.

Star Trek je velká franšíza, která je hodně oblíbená. Nedávno jste řekl, že vám nevadí pobuřovat skalní fanoušky, což pobouřilo skalní fanoušky. Máte pocit, že jste pod tlakem, když hrajete v seriálu jako je tenhle?

Tak za prvé, slovo franšíza znamená něco, kde se prodávají hamburgery nebo akční figurky nebo obědy s sebou do krabičky, ale já jsem vypravěč. Takže nemyslím na nic jiného, jen na vyprávění příběhů. A to, co jsem vlastně řekl, bylo špatně citováno, což je škoda, protože sice mám rád kontroverzi, ale opravdu to bylo jinak… Řekl jsem, že doufám, že vyprávíme příběhy, které přitáhnou celou novou generaci lidí, kteří čelí celé nové generaci problémů, a nezáleželo mi nebo mi nezáleží na tom, abychom přilákali skalní fanoušky, protože oni se budou dívat tak jako tak, protože to je definice skalního fanouška. (Směje se.) Budou se dívat.

A pro většinu lidí je tohle velký podnět k tomu, aby vám vyjádřili podporu, ale vždycky se najde pár hlasů – protože lidé na sebe rádi upoutávají pozornost – vždycky se najde někdo, kdo vystrčí ruku ven z davu a řekne něco hloupého. A několik lidí na mě pouštělo děs a síru: „Když se o nás nezajímáte, tak se běžte vycpat!“ Ale takovéhle věci jsou pro mě vlastně znamením, kolik lidí se zajímá a jak moc tenhle seriál milují. Většina seriálů byla ve své době hojně kritizována, a přesto jsou teď milovanou součástí kánonu. A nemám pochyb, že i tenhle se jí stane.

Nakonec ale lidé při sledování seriálu, pokud se na něj budou dívat, přijdou na to, že ho vytvářeli Trekkies. Neexistuje nikdo, kdo by byl větší Trekkie než Akiva (Goldsman), který je výkonným producentem. Byl na úplně prvním startrekovém conu. Takže i mezi scenáristy jsou lidé posedlí kánonem. Všechno, co jsem tím myslel, bylo, že nepřemýšlím o ničem ostatním, protože bych nemohl pracovat, kdybych měl pocit, že mi za krk dýchá duch Billa Shatnera nebo Patricka Stewarta (směje se), a kdybych si připouštěl, že 20 milionů lidí bedlivě sleduje, jestli si dám nohu přes nohu nebo stisknu levé či pravé tlačítko. Takže se snažím na všechno ostatní zapomenout, dokonce se snažím zapomenout i na to, co si lidé v Los Angeles mysleli, když to psali, a prostě v ten daný moment vyprávím příběh. To je celé.

Embed from Getty Images

Co jste věděl o Star Treku, než jste se připojil k natáčení Star Trek: Discovery?

Na Star Treku jsem vyrostl. Je zapsaný do mojí DNA. Je to krajina mého dětství. Jediná věc, co jsme s rodinou kdy dělali společně, bylo sledování televize – je to nelítostné odsouzení kulturní pouště, ve které jsem byl vychován, já vím (směje se). To jsme dělali, koukali jsme se na televizi. Když jsme zrovna nehráli fotbal, protože pocházím z Liverpoolu a mám tři bratry, tak jsme koukali na televizi. Nacpali jsme se do nejmenší místnosti v domě – vždycky jsme měli jeden o trochu hezčí pokoj s igelitem přes nábytek pro případ – neměl jsem ponětí kdo – že by přišla na návštěvu královna nebo prezident, ale oni nikdy nepřišli… Ale žili jsme v tom nejmenším pokoji, namačkaní na pohovce jsme sledovali televizi. A vždycky jsme se ošklivě prali o to, na jaký pořad se budeme dívat. Když jsem byl malý, nebylo ještě tolik programů, nejdřív byly dva, pak tři, nakonec dokonce čtyři. A pak přišly dálkové ovladače, takže jsme se místo programů prali o ovladač.

Neprali jsme se jedině tehdy, když dávali Star Trek. Na to jsme se všichni chtěli koukat. A musel jsem vidět všechny díly TOSky, protože je opakovali pořád dokola. Jsou významnou součástí mého dětství. Strávil jsem podle Malcolma Gladwella deset tisíc hodin o to, abych donutil šálek s kávou levitovat, protože v epizodě „Kam se dosud nikdo nevydal“ začne jeden člen Kirkovy posádky levitováním šálku s kávou, pak se stane bohem a má všechny božské síly. Nedokážu říct, jak dlouho jsem se o to snažil. Několikrát jsem si myslel, že jsem viděl, jak se ten šálek třese nebo se trošku posune (směje se). Možná to bylo zavírající se okno, těžko říct.

A pak jsem taky měl noční můry o virusu dospívání. Virus dospívání je… pamatujete si tu epizodu? Je to v epizodě „Miri“, ve které děti při dosažení puberty onemocní něčím, co je ve skutečnosti fialová plastelína. Jako malý jsem neměl tušení, že to je alegorie na hrůzy puberty. Pro mě to byla nemoc, která vás zabije, což je na Star Treku skvělé, protože funguje na několika různých úrovních.

Byla to opravdu velká součást mého dětství, takže když jsem se dozvěděl, že se bude točit další Star Trek, chtěl jsem být jeho součástí. Neměl jsem zájem o reboot nebo o předělání něčeho tak skvělého v něco hrozně naředěného. Nikdy nedokážete dosáhnout toho, co Bill Shatner spolu s Leonardem Nimoyem vytvořili. Jejich vztah, jeho jádro, byl úžasný. A pak jsem s nimi mluvil přes Skype, což udělali trochu neochotně, ale vyprávěli mi skvělý příběh. Hráli skvělé postavy. Takže jsem setřásl všechny stíny minulosti a rovnýma nohama jsem skočil přímo do hraní tohohle nového příběhu.

Embed from Getty Images

Spock a Kirk byli úplně odlišní a dokázali v tom druhém vzbudit to nejlepší. Má vaše postava k sobě někoho takového?

Ne, kdepak, ne. Předně je to seriál o Michael Burnhamové. To je jedna z věcí, díky které je seriál tak dobrý. Je to jiná perspektiva, z pohledu posádky. Nesedíte v místnosti s generály, ale krčíte se v zákopech s vojáky. Její perspektiva je úplně odlišná. Má nižší hodnost, nesedí hned nahoře, což vám zprostředkovává úplně jiný zážitek z válek a jejich konfliktů. Takže, za a), ne, není, a za b) moje postava má vztah se všemi. Ona také. Ale to, co vidíme, jsou vztahy mezi ní a ostatními. Lorca se víc… on není ten typ. Neukazuje karty, je to válečný vůdce, proto by přílišné bratříčkování a otevřenost byly jeho slabinou, která by ostatním byla v boji k ničemu.

V určitém ohledu mi připomíná… není přesně takový, nerad porovnávám postavy, ale hrál jsem Marka Steela v Black Hawk Down, a dostávaly se ke mně různorodé zprávy o tom, jaký je, od vojáků, kteří sloužili pod ním, s ním, kteří mu veleli, od chlapů z Delty, kteří s ním měli nějaké neshody. Ale určitě to byl ten typ, co chce svou jednotku udržet v řádu, takže mezi ním a jeho muži vždycky musela být malá propast, což chlapi z Delty neměli. A dělalo mu velké starosti, když Rangerové začali polevovat v disciplíně. Měl za to, že je to zabije. A mám pocit, že Lorca má určitým způsobem podobný charakter.

Můžete nám nějak nastínit jeho vztah s Burnhamovou?

Ne. (Směje se.)

Je učitelem? Vzhlíží k němu?

Proč chcete, abych vám ten příběh zkazil?

V traileru k Discovery je mezi nimi určítá interakce…

Vidím v ní velký potenciál, zajímám se o ni, ale to může být lehce, doufejme, zajímavé a tajemné, takže lidé budou přemýšlet, proč to tak je. A zatímco není těžké být zvědavý na to, co to je… Podíváte se na ni a vidíte neuvěřitelně schopnou ženu. Je neuvěřitelně schopnou postavou. Vychovali ji na Vulkánu a pod mým křídlem dostane něco jako druhou šanci. Sonequa je charismatická na kameře i mimo ni, takže každého vtáhne do své pavučiny, víceméně.

Zpět k atmosféře, další důležitou věcí v TOSce je humor. Dočkáme se něčeho takového v novém seriálu?

Nepochybně.

Trailery jsou ale velmi temné, odvážné a moderní.

Nejsou v pravém slova smyslu temné. Pamatuji si, že i o Harrym Potterovi lidé říkali, že ve třetím díle začal být temnější. Nezačal, jen jste potkali Mozkomory. Byli strašidelnější než lidé, na které jste narazili už dřív. Byl temnější, protože příběh od Rowlingové se tím směrem vyvinul, ale nemyslím si, že by byl vyloženě temnější. Je to spíš proto, že postavy jsou starší, děti dospívají a střetávají se s mnohem těžšími problémy.

Ano, v Discovery rozhodně humor je. Předně Rainn Wilson, je hrozně těžké se nesmát, když je na scéně on, opravdu těžké. Je tam minimálně jedna postava, která je… není vyloženě komická, přestože je v tom opravdu skvělá, a myslím si, že si ji fanoušci oblíbí, protože je až hystericky vtipná – vědomě i nevědomě. Samozřejmě scény, které jsou plné stresu a konfliků, jsou vystřídány černým humorem, který tam rozhodně je. Suchý humor. Ne úplně tak divadelní jako v TOSce. TOSka je divadelní, ne doslova, ale natáčela se ve stejné době jako Batman. Je v ní něco jako mrknutí někoho, kdo ví, co máte za lubem. My na diváky nemrkáme, protože podle mě očekávají něco jiného než diváci ve 20. století.

Embed from Getty Images

Během své kariéry jste oblékl několik různých uniforem. Co pro vás znamená obléct si uniformu Hvězdné flotily?

Neskutečnou bolest a žádný oběd. (Směje se.) Je to jako když vám dají externí žaludeční bypass. Měl jsem pocit, že navléct si ji je jako by se někdo snažil udělat z mého těla zvířátko z nafukovacího balónku. Tohle to pro mě znamená. Cítil jsem se mnohem zranitelnější, protože dřív jsem měl uniformy z kevlaru, hodně jsem hrál vojáky a měl jsem na sobě spoustu různých druhů brnění. Tohle jsou (futuristické) bojové uniformy, ve kterých se nebojuje tělo na tělo. Jsou velmi, opravdu velmi tenké. Je to podobný materiál jako na lyžařském nebo sportovním oblečení, znáte ten voděodolný materiál. Ale trochu lepší.

Opravdu se v tom cítíte hodně zranitelně a naze. Nemáte pocit, že jste připraveni k boji. Žádné kapsy a žádné propriety, se kterými byste si mohli hrát. Nemám tam žádnou scénu jako Meryl Streep, ve které bych loupal pomeranč. Nevíte kam s rukama (směje se). Nechal jsem si poradit, udělal jsem průzkum – Patrick (Stewart) si pořád popotahoval vršek uniformy, protože se ukázalo, že v budoucnosti se nic nemačká. Pokud se budete dívat pozorně, zjistíte, že je to až obsese, obsese po absenci čehokoliv, co by se nějak mačkalo nebo kroutilo. Johnatan Frakes mi řekl: „Dělej si s rukama co chceš, ale nedávej je v bok. Prostě mi věř. Vážně, zkusil jsem to.“ Takže tomu jsem se prozíravě vyhýbal.

Ale nemáte na výběr, prostě si ji musíte obléknout. Má nevšední design. Gersha Phillips je skvělá návrhářka, ale ty scénáře… Najednou máme úplně nový svět a novou rasu a potřebujeme nové oblečení, a najednou ona přijde s nějakým nápadem. Vím, že náklady na uniformy prošly mnoha zkouškami, než se došlo k jejich finální verzi. Byl jsem hodně nadšený, že nemají tu pokakánkově hořčicovou barvu jako v TOSce (směje se). A velmi narcisticky jsem byla nadšen, že jsou modré. Taky se mi samozřejmě ulevilo, že jsem nedostal červené tričko. Takže ano, jsou takové, jaké jsou. Posilujeme v nich, sportujeme, máme dokonce i posilovnu a ping-pongový stůl. Dá se v nich hýbat, ale je to jako mít na těle body-paint, jsou těsné. Dlouho se diskutovalo o tom, abychom se ujistili, že nebudou tak těsné a odhalují, až se z toho stal úplně jiný seriál.

Hrál jste v hodně sci-fi, hororech a fantasy…

Event Horizon byl už před dvaadvaceti lety!

Přesně tak. To máme Harryho Pottera, The OA, Event Horizon, Soldier a mohli bychom pokračovat dál a dál. Co si užíváte na téhle žánrové jednotvárnosti?

Víte, možná to bude znít směšně,… ale rád… miluji vyprávění příběhu, a fantasy je prisma, skrz které můžeme často zkoumat vlastní skutečné životy, a to mnohem upřímněji a opravdověji než skrze realistické drama. Když se na vlastní přesvědčení a sebeuvědomění díváme skrz prisma fantasy, cítíme se někdy svobodnější. Věci se mohou lépe vyjasnit, můžeme se na ně dívat z odstupu a mnohem intimnějším způsobem. A to je podstatou tohoto žánru.

Ale pro mě osobně je to hlavně o tom, že mám rád dobře napsané postavy, kterým věřím. A protože mojí prací je vyvolávat důvěru… Vlastně to není tak docela pravda, chtěl jsem lhát, chtěl jsem říct že… Pravdou je, že miluji realistická drama a miluji fantasy. Mám rád tvorbu, která žije i po titulcích. To je celé, nerad vyprávím příběhy, které jsou úžasné a skvělé, když je sledujete, ale pak přijdou titulky a vy si řeknete „Jdu si číst.“ Raději mám ten pocit „Co mám teď dělat?“ Příběhy, které poskytují materiál k debatě. A myslím si, že pokud budeme dělat (Discovery) dobře, bude přesně takové. The OA rozpoutalo gaziliony diskuzích na internetu, ve kterých lidé hodiny teoretizovali o tom, co by mělo a nemělo být, lidé za mnou chodili a chtěli mluvit o spiritualitě a smrti. Spousta věcí, ve kterých jsem hrál, byly naštěstí takovéhle, rozpoutávaly diskuze. To je to, na čem mi záleží. Fantasy poskytuje mnoho prostoru k diskuzím, pokud se dělá správně.

Zdroj: http://www.startrek.com/