Kronika rodu Windsorů: Edward VIII. - král, jenž šel za svým srdcem

Spořádaného a pedantského Jiřího V. střídá na britském trůně jeho nejstarší syn Edward VIII. Jeho vláda trvá pouze necelý rok, jeho život však představuje směs pestrosti, která by vydala na vlastní minisérii. Přiblížit se vám ho pokusí třetí díl naší kroniky.

Když arcibiskup z Canterbury blahopřál Jiřímu V. na sklonku jeho života k výbornému stavu monarchie, král na to se smutkem v očích odvětil: „K čemu to, když vím, že můj syn ji zničí!“ Předsedovi vlády Stanleymu Baldwinovi prorokoval, že jeho prvorozený chlapec do dvanácti měsíců po jeho smrti zničí i sám sebe. Ačkoliv Edward VIII. a naštěstí i britská monarchie přežili královu smrt o mnoho déle, nebyl Jiří se svou věštbou úplně daleko od pravdy.

Mládí plné traumat

Nejstarší syn Jiřího V. se narodil 23. června 1894. Dostal hned několik jmen, nám postačí znát dvě nejdůležitější – jeho první jméno Edward, pod kterým bude jednou vystupovat jako král, a poslední David, kterým ho oslovovali členové rodiny. Podobně jako jeho otec i David vyrůstal po boku svého bratra, o rok mladšího prince Alberta, později krále Jiřího VI. Jejich dětství silně ovlivnila doba, ve které vyrůstali a přesvědčení rodičů, dle něhož si měli děti a rodiče navzájem udržovat odstup. Přestože Jiří a Mary své děti velice milovali, neuměli dát svou lásku nikdy patřičně najevo. Jiří navíc u svých potomků často budil strach díky svým přísným postojům a výbušné povaze. Kvůli vysokým nárokům, které na svého prvorozeného potomka po celý život kladl, se mezi otcem a synem nikdy nevytvořilo silné pouto.

Jiří s Mary rovněž nezaznamenali, že své děti svěřují sadistické chůvě. Ta nemohla mít vlastní děti a ve své pomatenosti se snažila si chlapce přivlastnit. Aby malého Davida poštvala proti matce, štípala a píchala ho do rukou předtím, než ho k ní poslala. Malý hoch pak v přítomnosti Mary plakal, což ji uvádělo do rozpaků, proto ho za nevhodné chování s otcem pokárali a posílali ho zpět k chůvě, která jej naopak zasypala polibky. Na ono nešťastné zacházení přišel královský pár až o několik let později, chůva pak dostala okamžitou výpověď, avšak škoda již byla napáchána. Jediným světlým momentem byly pro děti návštěvy prarodičů, Bertieho a Alexandry, kteří si s dětmi neúnavně hráli a zahrnovali je láskou.

Jako dosud všichni královští potomci, i David byl vzděláván soukromými učiteli. Podobně jako jeho otci, i jemu bylo učení naprosto cizí, částečně za to ale mohl i příliš přísný režim a nepříliš dobří kantoři. Ve třinácti letech byl poslán studovat na námořní akademii v Osbourne. Zde zažil jako nováček poměrně ostré zacházení ze strany mazáků. Zbytek života mu ale zásadně ovlivnila epidemie spalniček a příušnic, která se akademií prohnala v roce 1911. V důsledku těchto nemocí došlo u Davida ke zpožděnému vývoji pohlavních znaků – ve dvaceti letech měl stále velmi mladistvý zjev – stejně jako k zastavení duchovního a mentálního růstu na úrovni adolescenta, což ovlivnilo jeho pozdější chování. Tím nejzávážnějším následkem však byla neplodnost.

Rok poté nastoupil na Magdalen College v Oxfordu. Svůj handicap se rozhodl přetavit ve výhodu a záměrně si pěstoval chlapecké kouzlo. Díky vlídné povaze si získal mnoho přátel a stejně jako jeho dědeček se zajímal o módu a styl. Zároveň se u něj projevily další dva charakterové znaky, které jej provázely i do budoucna – germanofilství, obdiv ke všemu německému a sklíčenost z role nástupce trůnu, která ho společensky izolovala.

David rovněž sloužil v britské armádě během první světové války, ačkoliv ho jako prince z Walesu chránili před veškerým rizikem. Litoval, že se nesmí naplno zapojit do bojů a sloužit tak své vlasti. Několikrát mu však bylo dovoleno vstoupit přímo do zákopů, kde podle očitých svědků hazardoval se životem. Jinak ale sloužil především jako pobočník velitele britských jednotek ve Francii a později jako štábní důstojník ve Středomoří. Díky skromnosti, nadšení, přátelskému přístupu a odmítání výsad si získal lásku a důvěru těch, kteří sloužili po jeho boku. Za svou službu dokonce obdržel od francouzského prezidenta válečný kříž, který zpočátku nechtěl nosit, protože měl pocit, že si ho nezaslouží. Definitivní tečku za jeho mladistvou ostýchavostí a nesmělostí pak udělalo setkání s jistou francouzskou prostitutkou, které mu domluvilo pár kamarádů z jednotky. David si od té doby začal naplno užívat, do jisté míry se opět vydal ve stopách dědečka Bertieho.

Meziválečná léta pod psa

Počátek 20. století strávil David na cestách po celém světě jako reprezentant monarchie a svého otce. Mezi lety 1919 a 1924 podnikl čtyři zahraniční cesty a urazil dohromady téměř 250 000 kilometrů. Svou povahou si rychle získal popularitu médií i lidu, díky vzhledu se stal nejčastěji fotografovanou celebritou své doby. Málokdo však tušil, že i když na veřejnosti vystupoval vždy přátelsky a vlídně, sužovaly prince deprese plynoucí z odporu k protokolu a strachu z jeho poslání. Ze všeho nejvíce toužil po svobodě obyčejného šlechtice. Zaujala ho uvolněnost a otevřenost života v Americe, která tak kontrastovala s upjatostí úzkoprsé Anglie.

Co však David rozhodně nezanedbával, byla péče o pověst playboye. Tak jako pohrdal oficiálními návštěvami a nudnými ceremoniály, vrhal se s chutí do večírků, tanečních zábav a posezení s dívkami. Samozřejmostí byla i nezřízená láska k alkoholu a kouření. V den, kdy jeho otec vyhlašoval lidu vzdání se německého dědictví, sedl princ do letadla a z rozmaru se proletěl nad Londýnem. Nezůstal samozřejmě nic dlužen svému jménu, jeho postelí prošlo velké množství milenek.

V důsledku emocionální nevyzrálosti však vždy udržoval dlouhodobý vztah s jedním typem žen, které ho zaujaly natolik, že se jich nedokázal vzdát, leda by se na obzoru objevila náhrada. Jednalo se o vdané, sebevědomé a nedosažitelné ženy, které se nebály ho usměrňovat. Tou první byla Freda Dudley Wardová, žena britského poslance. David se do ní bláznivě zamiloval a dokonce se s ní plánoval oženit. Freda, ačkoliv jí princova náklonnost a z toho plynoucí výhody dlouhá léta lichotily, však Davidovy city nikdy neopětovala a myšlenku na sňatek s ním považovala za absurdní.

Nahradila ji tak lady Thelma Furnessová, šlechtična amerického původu, rovněž vdaná za britského politika. V přítomnosti dominantní ženy se David choval jako malý chlapec. Thelma v něm podporovala nezodpovědnost, egoismus a touhu vše podřídit svému pohodlí. Král Jiří neměl pro známost svého syna pochopení, ale snažil se porozumět jeho melancholii. Jako gesto vlídnosti mu na jeho přání věnoval Fort Belvedere, staré sídlo, které se na příštích několik let stalo Davidovou oficiální rezidencí. Léto roku 1930 tak už milenci trávili ve své vlastní pevnosti. Thelma Furnessová však ještě netušila, že už zanedlouho se i ona stane princovou minulostí a sice ve chvíli, kdy na společný večírek pozve jistého amerického podnikatele Ernesta Simpsona a jeho manželku Wallis.

Kvůli Vám se vzdávám trůnu…

Zpočátku nebyl David podruhé vdanou Wallis Simpsonovou nijak zvlášť okouzlen. Ctižádostivá Američanka si však postupem času prince získala svou nenuceností, upřímnou starostí a smyslem pro zábavu. Když pak Lady Furnessová začala čím dál častěji jezdit na dlouhé měsíce na obchodní cesty, zaplnila Wallis v princově srdci zcela její místo.

Pro Davidův vztah s otcem byla Wallis poslední ranou. Přestože princ před Jiřím vždy rezolutně odmítal jakýkoliv sexuální poměr s ní a označení „milenka“ považoval za nevhodné, král ani královna Wallis nikdy nepřijali. Zprávy o jeho poměru s rozvedenou Američankou začaly prosakovat i do vyšších společenských kruhů Londýna a za nerozpoutání celospolečenského skandálu vděčil princ z Walesu jen tomu, že bulvární média nebyla v oné době zdaleka v takové kondici, v jaké jsou dnes. Přesto v polovině třicátých let začaly i do širší povědomosti pronikat detaily o jejich vztahu, britským plátkům rozvázaly ruce americké noviny, které neměly povinnost tutlat královské drby. Ani to však pár neodradilo.

Princ se své Wallis nehodlal vzdát dokonce ani v lednu 1936, kdy po otcově smrti nastoupil na britský trůn jako král Edward VIII. Díky svému pochybnému vztahu a nezodpovědnému charakteru již na počátku své vlády ztratil důvěru členů Kabinetu. Jednotliví ministři se zdráhali posílat mu depeše a tajné dokumenty v obavách, že je král nechá nedbale povalovat kolem a někdo, třeba Wallis, by k nim mohl mít přístup. Přesto však Edward skutečně tajné dokumenty dával číst jiné osobě, svému bratru Albertovi.

Král po nástupu na trůn neváhal ani na chvíli a usilovně hledal způsob, jak se s Wallis oženit. Jeho vyvolená byla navíc uprostřed rozvodového řízení a manželství s ní tak zdánlivě nic nebránilo, opak byl však pravdou. Anglikánská církev zapovídá sňatek s rozvedenou osobou, jejíž bývalý manžel nebo manželka jsou stále naživu a pro krále jakožto oficiální hlavu církve by takový sňatek vůbec nepřipadal v úvahu.

Na sklonku roku 1936 si proto Edward pozval ministerského předsedu Baldwina, aby s ním probral své možnosti. V úvahu podle krále připadala varianta, kdy by ke sňatku s Wallis došlo, avšak nestala by se královnou, získala by jen nižší titul a jejich děti by neměly nárok na britský trůn. Ani s tím se však Kabinet nespokojil, stejně jako vlády ostatních zemí Commonwealthu. Premiér trval na tom, že pokud se Edward s Wallis ožení, celá vláda podá demisi. Edward tak byl postaven před tři možnosti – vzdát se sňatku s Wallis, oženit se proti vůli Kabinetu a vyvolat tak ústavní krizi, nebo abdikovat.

10. prosince 1936 tak ve Fort Belvedere, za přítomnosti svých sourozenců, podepsal král Edward VIII. abdikaci ve prospěch svého bratra Alberta, vévody z Yorku a nyní krále Jiřího VI. Následujícího dne královu abdikaci stvrdil i britský parlament a vlády ostatních zemí Commonwealthu. V rozhlasovém vysílání pak Edward vysvětlil svůj krok lidu, přičemž prohlásil známou větu: „Musíte mi věřit, když říkám, že jsem uznal za nemožné nést těžké břímě odpovědnosti a vykonávat povinnosti krále tak dobře, jak bych si to přál bez pomoci a podpory ženy, kterou miluji.“

„Hitler je džentlmen“

Král Jiří VI. svému bratrovi, nyní opět pouze princovi, udělil titul vévody z Windsoru. Edward se s Wallis oženil, tak jak si přál, a královský pár se usadil ve Francii. Nad Evropou se však vznášel stín v podobě nacistického Německa. Právě v této době se začaly projevovat Edwardovy sympatie k Německu. Zde bychom měli upozornit, že ačkoliv Edward za svůj život učinil několik nevhodných antisemitských poznámek a skutečně byl germanofilem, nelze ho v žádném případě označit ani za potenciálního nacistického kolaboranta a v případě, že by zůstal na britském trůně, není pochyb, že by nikdy nepřipustil spojenectví ani nadvládu Třetí říše a udělal by vše pro vítězství své vlasti. Nacisty považoval přinejlepším za nutné zlo, obranný val před komunisty, kteří pro něj představovali mnohem větší hrozbu.

Nehledě na to však s Wallis v roce 1937, navzdory radám britského kabinetu, navštívil Německo, kde se pozdravil se samotným Führerem a dokonce se zúčastnil inspekce jednotek SS. Ve svých poválečných pamětech pak Hitlera označil za velmi podivného člověka s teatrálním vystupováním a megalomanskými vizemi. Německé listy udělaly z Edwardovy návštěvy velkou událost. Někteří historikové uvádějí, že Hitler v případě dobytí Británie plánoval Edwarda dosadit zpátky na trůn v rámci utužení vzájemných vztahů.

Edwardova nerozvážnost pochopitelně dělala velké vrásky nejen britské vládě, ale i Jeho Veličenstvu bratrovi, proto se rozhodl, že vévodu z Windsoru i s manželkou raději pošle co nejdále to půjde. V létě 1940 byl Edward jmenován bahamským guvernérem. I v Karibiku však byly jeho aktivity pod ostrým dohledem nejen britských tajných služeb. Při návštěvě Spojených států nechal prezident Roosevelt vévodu a jeho choť sledovat v jejich rezidenci na Floridě. Někteří dokonce věřili zprávám, dle nichž měla Wallis údajně udržovat poměr s německým velvyslancem v Londýně, Joachimem von Ribbentropem, pro kterého měla ve válečných letech špehovat.

A co teď?

Ke konci války se Edward ze svého úřadu na Bahamách vrátil zpět do francouzského exilu. Napsal paměti, ve kterých vyjádřil nelibost nad liberální politikou. Korunovace své neteře Alžběty II. se vévoda osobně nezúčastnil, nýbrž ji sledoval z přenosu v televizi. Nadále s Wallis žili kočovným životem celebrit, cestovali po světě a užívali si důchodu. V polovině padesátých let navštívili prezidenta Eisenhowera v Bílém domě, později přijali i pozvání republikánského prezidenta Nixona. Poskytli několik televizních rozhovorů, včetně jednoho pro BBC.

Vévodův zdravotní stav se ke konci jeho života zhoršoval v důsledku nadměrného kouření. Rok před smrtí mu byla diagnostikována rakovina hrtanu. Edward VIII. zemřel 28. května 1972 ve svém domě v Paříži. Tělo vévody z Windsoru bylo převezeno zpět do Británie. Jeho milovaná Wallis se k němu připojila o čtrnáct let později.

S Edwardem se setkáme i v našem seriálu, kde jej ztvární britský herec Alex Jennings.

Příště: Jiří VI. a jeho řeč

Čtěte také:

Kronika rodu Windsorů: Původ a nástup na britský trůn
Kronika rodu Windsorů: Jiří V. – první Windsor