Kronika rodu Windsorů: Jiří V. - první Windsor

V prvním díle předseriálové historie jsme si pověděli něco málo o původu rodu Windsorů a dvou významných předcích. V dnešním článku se budeme věnovat Jiřímu V., panovníkovi, který dal Windsorům jejich jméno a jenž svůj národ vedl v mnoha obtížných zkouškách.

3. června 1865 se v londýnském Marlborough House princi z Walesu a dánské princezně Alexandře narodil George Frederick Ernest Albert. My už víme, že jednoho dne vejde do dějin jako král Jiří V., dědeček Alžběty II. To však v den jeho příchodu na svět nemohl tušit nikdo – George měl totiž staršího bratra, prvorozeného prince Alberta Viktora.

Bratři bok po boku

George a Alberta Viktora, přezdívaného Eddy, od sebe dělil zhruba rok a půl, od mala tedy byli vychováváni spolu. Tak jako jejich otce Bertieho, vzdělával i sourozence soukromý učitel. Bertie však za žádnou cenu nechtěl, aby měli bratři stejně přísné a emocionálně prázdné dětství, jakým si prošel sám, výslovně tedy trval na tom, aby vychovatel nebyl pedantským puntičkářem. Výsledkem tak bylo, že chlapci ve vzdělání za svými vrstevníky zcela zaostávali. Bertie se nakonec rozhodl oba chlapce poslat ke službě v Královském námořnictvu.

Eddy se ani v 16 letech nenaučil pořádně číst, trpěl dyslexií a vzdělání ho vůbec nezajímalo. Naopak velmi ho fascinoval sex a trochu pólo. V tomto ohledu se vydal ve stopách svého otce, prostřídal ve své posteli nespočet mladých dam a zřejmě i mužů – Eddy se minimálně jednou účastnil orgií v nechvalně proslulém homosexuálním bordelu na Cleveland Street. Pokud se dá o Bertiem říct, že byl navzdory svému světáctví alespoň trochu použitelný, nepřipadá takové konstatování u Eddyho vůbec v úvahu. Mladý princ vyloženě kazil, co mohl, pro svou neschopnost a netečnost musel skončit u námořnictva, posléze i na Cambridge a v armádě.

George byl přesným opakem svého otce i bratra. Ani on ve vzdělání příliš nevynikal, od mládí však disponoval silným zásadovým charakterem a morálním kompasem. Přestože Bertieho miloval a obdivoval jeho smysl pro detaily a povinnost k monarchii, hleděl na jeho zálety a lehkovážný život s odporem a zklamáním, obzvlášť kvůli Alexandře, své matce. Georgeovu povahu nejvíce ovlivnila služba u námořnictva. Zde si vypěstoval klíčové charakterové vlastnosti – smysl pro pořádek, úzkostlivé dodržování zavedeného řádu a zvyklostí, ale naneštěstí i cholerické výbuchy hněvu, které následovaly při sebemenší chybě ostatních členů jeho domácnosti. Po zbytek života pak zastával názor, že na moři se chlapec naučí všemu, co z něj má udělat dokonalého muže.

Eddyho odkaz

Přestože Eddy nebyl ani zdaleka ideálním kandidátem na britský trůn, rodová linie hovořila jasně – jako nejstarší syn prince z Walesu jednoho dne zaujme jeho místo. I pro Eddyho se proto nakonec navzdory jeho marnivému životu podařilo vyjednat vhodnou partii. Jeho manželkou se měla stát princezna Victoria Mary z Tecku. Do plánů královského rodu však zasáhla nečekaná tragédie. V lednu roku 1892, pět neděl po oznámení zásnub, princ Albert Viktor po těžké nemoci zemřel. Na bídném zdravotním stavu se bezpochyby významně zapsal jeho nevázaný život, v pozdějších letech se ukázalo, že princ zřejmě trpěl syfilidou.

George v oné době stále ještě sloužil u námořnictva. Jeho kariéra tak musela předčasně skončit a během krátké doby se stal nástupcem po zesnulém bratrovi. Převzal tak titul vévody z Yorku, a stal se druhým čekajícím v pořadí na britský trůn. Po Eddym však zbylo více než jen šlechtické tituly. Jeho babička, královna Viktorie, totiž nezůstala nic dlužna své pověsti vynikajícího stratéga a pojala nápad, jak celou situaci s nastávající nevěstou zachránit. Na jaře roku 1893 tak Britové slavili zásnuby prince George a princezny Mary. Spolu měli celkem šest dětí, z nichž dvě nakonec usedly na britský trůn, nejprve Edward VIII. a po něm jeho bratr Jiří VI.

Cestovatel z Walesu

Po svatbě se královský pár usadil v York Cottage, malém panství na britském venkově. Georgeova představa o ideálně stráveném čase byla na hony vzdálena představám jeho otce. Zahrnovala především lov zvěře a sbírání známek, což byla princova velká vášeň. Za svůj život vytvořil jednu z největších kolekcí poštovních známek, která je dodnes vystavována. Společnosti se George spíše vyhýbal, částečně za to mohl i jeho absolutní nezájem o kulturu a vzdělání, naprosto mu vyhovoval klidný a spořádaný život středostavovské rodiny.

Tuto pohodu narušil až nástup jeho otce na trůn v roce 1901. George v tu chvíli převzal otcův titul prince z Walesu a s ním spojené povinnosti, včetně přípravy na vlastní budoucí vládu. Bertie, nyní král Edward VII., nechtěl za žádnou cenu dopustit, aby byl jeho syn zcela odstaven od veškerých povinností tak, jako byl kdysi odstaven on svou matkou Viktorií, a hodlal George na roli panovníka řádně připravit. Princ proto dostal přístup k velkému množství oficiálních dokumentů a depeší a osobně se účastnil vybraných jednání.

Další významnou povinností, která Georgeovi s novým postavením připadla, bylo šíření dobrého jména královského rodu a monarchie ve světě. Za tímto účelem se na počátku Edwardovy vlády vydal s Mary na osmiměsíční cestu po koloniích Impéria, počínaje Gibraltarem. V Jižní Africe ocenil britské vojáky bojující v Búrské válce. V Austrálii zahájil první jednání australského parlamentu, na Novém Zélandu zase ocenil rostoucí životní úroveň a potenciál turistického ruchu. Svou cestu pak manželé zakončili až v kolonii Newfoundland na východním pobřeží Kanady.

Za oficiálními účely cestovali George a Mary i nadále. Účastnili se korunovace španělského a norského krále. Jako zástupci krále a císaře navštívili v roce 1905 Indii. Mnoho lidí přitom okouzlili svým nepovýšeným a důstojným vystupováním, absencí předsudků a soucitem. Stejně jako kdysi jeho otci, ani Georgeovi se nelíbilo, jak Britové jednají s původními obyvateli. Stejně ale neváhal odsoudit i špatné zacházení tamních mužů se ženami a dcerami.

Byla to právě cesta do Indie, která George definitivně přesvědčila o jeho osudovém poslání. Byl přesvědčen, že Impérium může přežít pouze pokud jako panovník půjde svému lidu příkladem. Když se pak v roce 1910 chopil žezla jako král Jiří V., byl zcela připraven přesně tak, jak si to přál jeho zesnulý otec.

Království za časů Velké války

Hned na počátku svého panování se Jiří na domácí půdě musel vypořádat s krizí, která přicházela ruku v ruce se stále hlasitěji s ozývající se střední vrstvou, jejíž ekonomická moc rostla každým dnem a jež nebyla spokojená se svým nižším postavením ve veřejných institucích na úkor urozených lordů. Výsledkem byl parlamentní zákon z roku 1911, který mocensky posílil postavení volené Dolní sněmovny oproti Sněmovně lordů. O slovo se v roce 1914 hlásili i irští nacionalisté, tento problém však musel počkat. V létě téhož roku se totiž Británie zapojila do Velké války, budoucím generacím známé jako první světové.

Vyhlášení války Německu vítali Britové s nadšením a miliony odhodlaných dobrovolníků se hlásily, aby mohly okamžitě odplout bojovat do Evropy. Spolu s tím se však začaly projevovat i protiněmecké nálady. Ze školních osnov byla vyškrtnuta německá literatura, přestal se hrát Beethoven i Mozart, výtržníci dokonce ničili obchody s německými názvy a napadali německé guvernantky. Lze si proto domyslet, že německý původ samotného britského panovníka a fakt, že německý císař Vilém II., v oné době ztělesnění samotného ďábla, je dokonce královým bratrancem, celé situaci zrovna nepomohl.

Přestože podle britské ústavy nesměl Jiří vést vojsko do války, ani se podílet na zásadních vojenských rozhodnutích, věděl, že jsou i jiné způsoby, jak zahrát na vlasteneckou notu. Osobně pravidelně navštěvoval britské vojáky na nebezpečných frontových liniích, aby jim vyjádřil svou podporu, soucit a vděk britského lidu. Při jedné takové inspekci utrpěl zranění, jehož následky si nesl po zbytek života. Při přehlídce leteckého sboru se jeho kůň vylekaný pokřikem vojáků vzepjal na zadní a krále shodil ze sedla. Jiří utrpěl zlomeninu pánve a pohmožděniny žeber.

Ani panovníkovy cesty a aktivity ostatních členů královské rodiny však nestačily k umlčení těch, kteří se ptali, jak chce Británie vyhrát válku, když jí vládne Němec. Král se proto obrátil na své tajemníky a dokonce i odborníky na heraldiku. Rodové jméno Sachsen-Coburg-Gotha má spíše geografický význam. Otázka tedy zněla, jaké je královo příjmení. Jiří potřeboval britskému lidu ukázat, že královská rodina patří mezi ně a cítí se s národem spjata. Padaly proto různé návrhy, jako Tudor-Stuart, Plantagenet, York a Lancaster. V rámci jednoduchosti pak zazněla dokonce i varianta George England. Nakonec králův tajemník lord Stamfordham poznamenal, že Edward III. se někdy podepisoval Edward z Windsoru, podle jména zámku, ve kterém sídlil.

18. července 1917 proto všechny britské listy vydaly oficiální zprávu, dle které se královská rodina vzdává všech svých německých titulů a hodností a nadále budou všichni její příslušníci známi pod označením dynastie a rodina z Windsoru.

Poslední monarchie

Král Jiří V. měl ze své povahy až panickou hrůzu z jakýchkoliv změn. Nemohl mít proto radost ze změn, které nastaly po první světové válce, především pak nepříjemnému jevu – zániku kdysi mocných monarchií. Rozpadlo se Rakousko-Uhersko, Německé císařství, padlo Řecké a na nějakou dobu i Španělské království. Rovněž nad britskou královskou rodinou se vznášela hrozba násilného sesazení sílícím levicovým hnutím a republikány. Když tedy Jiřího o politický azyl požádal jeho bratranec, někdejší ruský car Mikuláš II. a jeho rodina, musel britský panovník v zájmu záchrany vlastní rodiny učinit bolestné rozhodnutí. Nemohl tehdy tušit, jak krutý osud Romanovcům bolševici přichystají.

Na své řešení stále čekala i irská otázka. Tu se nakonec podařilo vyřešit podepsáním vzájemné dohody v roce 1922, kdy tak vznikl Irský svobodný stát. Aby předešel podobně neslavnému konci svých příbuzných, zaujal Jiří demokratičtější a vlídnější postoj, aby přiblížil monarchii lidu. Utvořil si přátelské vztahy zejména s Labour Party, jejíhož prvního premiéra jmenoval v roce 1924. Při generální stávce v roce 1926 se vyvaroval použití síly a nabádal vládu k pochopení situace pracujícího lidu.

Na počátku třicátých let se v rámci úsporných opatření v důsledku světové ekonomické krize dobrovolně rozhodl snížit výdaje královského dvora pro dobro rozpočtu. Na Vánoce roku 1932 založil tradici projevu panovníka k lidu ve veřejném rozhlase. Projevil velké obavy z mocenského nástupu nacistické strany a Adolfa Hitlera v Německu, přičemž varoval před možným vypuknutím další války. Roku 1935 pak oslavil stříbrné výročí své vlády.

Následky kouření a zranění z válečného období Jiřího dohnaly v podobě zhoršujícího se zdravotního stavu v roce 1936. 20. ledna už nebylo pochyb, že panovník bojuje svou poslední bitvu. „Králův život tiše vyhasíná,“ napsal jeho osobní lékař. O padesát let později se ukázalo, že však vyhasl s malou pomocí. Nikdo z přítomných totiž nechtěl zbytečně prodlužovat královo utrpení na úkor jeho důstojnosti, a tak jeho lékař přistoupil k aplikaci injekcí morfia a kokainu.

Jiřímu V. se podařilo po dobu jeho vlády překonat kritická období a problémy, které ostatní evropské velmoci nepřežily. Přestože by mohlo vypadat, že jeho kroky vedl čistý pragmatismus, opak je pravdou – nikdy nečinil nic z vypočítavosti, nýbrž z vlastního přesvědčení o správnosti svého jednání a smyslu pro povinnost. Nástupcem na britském trůnu se po smrti Jiřího V. stal jeho nejstarší syn, Edward VIII. Jeho vláda však neměla dlouhého trvání.

Příště: Edward VIII. – král, jenž šel za svým srdcem

Čtěte také: Kronika rodu Windsorů: Původ a nástup na britský trůn