Kronika rodu Windsorů: Jiří VI. a jeho řeč

Edward VIII. se kvůli zakázané lásce k Wallis Simpsonové vzdává trůnu. Jeho místo tak musí zaujmout mladší bratr Albert, plachý a na první pohled nevýrazný vévoda z Yorku, známý snad jen díky svému problému s řečí. Že v něm však dřímalo mnohem víc, se dozvíte v dnešním díle naší kroniky.

Tak jako o svém nejstarším synovi Edwardovi VIII., hrdinovi minulého dílu, i o druhorozeném Albertovi, v rodinném kruhu zvaném Bertie, zanechal toho času král Jiří V. jeden památný a zároveň prorocký citát: „Modlím se k pánu Bohu, aby se můj nejstarší syn nikdy neoženil a nezplodil žádné potomky, aby Bertiemu a Lilibet nic nestálo v cestě k trůnu.“ Albert po bratrově abdikaci v roce 1936 převzal jeho místo jako král Jiří VI. a Lilibet není nikdo jiný než současná panovnice Alžběta II., jeho dcera. Přání hlavy anglikánské církve tedy bylo zjevně vyslyšeno. S Bertiem jako králem však až do posledních chvil nikdo nepočítal. Ani on sám.

Všemi odstrkovaný

Narodil se 14. prosince 1895, v den výročí úmrtí svého pradědečka Alberta. Právě po něm zdědil první jméno. Vyrůstal spolu se starším bratrem, jelikož však byla veškerá pozornost věnována Davidovi jako nejstaršímu synovi a budoucímu panovníkovi, zůstal malý Bertie mimo veškeré dění, mnohdy byl dokonce vyloženě ignorován. Nikdo nemohl předvídat, jak se události kolem nástupnictví v polovině třicátých let 20. století zamíchají. Bylo zvykem tehdejší aristokratické společnosti, že svět dětí byl od rodičů zcela odtržen, o chlapce se staraly chůvy a vychovatelé.

Možná si vzpomínáte, že Davida a Bertieho měla po dobu několika let na starost vyšinutá chůva, o jejíchž praktikách neměli rodiče George a Mary dlouhou dobu ani tušení. Zatímco Davida tato žena cíleně poštvávala proti matce a snažila si jej přivlastnit, Bertieho naopak nesnášela. Nepravidelně ho krmila nedostatečnou stravou a mnohdy mu jídlo dokonce odpírala, v důsledku čehož se u něj postupně vyvinula chronická porucha zažívacího ústrojí, která se projevila vředovým onemocněním. Právě Albertovo strádání nakonec pomohlo sadistickou chůvu odhalit.

Na rozdíl od Davida, který při hře vždy přebíral roli vůdce a strhával na sebe veškerou pozornost, tichý a plachý Bertie se dokonce i ve společnosti sourozenců a při návštěvě milujících prarodičů držel stranou. Přestože byl od přírody levák, přinutili ho, aby se přeučil k používání pravé ruky. Kvůli křivým nohám musel nosit kovový aparát, který mu způsoboval nesnesitelnou bolest. Všechna tato traumata, v kombinaci s přísnou výchovou cholerického otce a odměřené matky, nakonec vyústila v prudké změny nálad, pocity ponížení, zahanbení a v důsledku toho i v poruchu řeči, koktavost, které se již do konce života zcela nezbavil.

Stejně jako jeho otec a bratři, ani Bertie ve vzdělání nijak nevynikal, byl však poměrně sportovně založený, věnoval se především jezdectví a tenisu. Na námořní akademii v Osborne, kam byl poslán po vzoru svého bratra, skončil ve svém ročníku poslední. Přesto pokračoval ve studiu dál na akademii v Dartmouthu a v roce 1913 nastoupil službu v Královském námořnictvu na misích v Karibiku a u pobřeží Kanady. Důstojníci, kteří s ním sloužili, mu dali přezdívku „pan Johnson“. Bertie sloužil u námořnictva i během první světové války, prokázal odvahu například v bitvě u Jutska, největším námořním střetu celé války. V další účasti v boji mu však zabránil chirurgický zákrok, během kterého mu byl odstraněn vřed.

V bratrově stínu. Nebo ne?

Po rekonvalescenci vstoupil Bertie na přání otce do nově založeného Královského letectva, RAF. Jako první člen královské rodiny se stal plně kvalifikovaným pilotem, přestože jeho instruktoři usoudili, že se za knipl kvůli své fyzičce a psychické nevyrovnanosti nehodí. Byl proto ze služby králem odvolán a vyslán na Trinity College v Cambridge, kde se věnoval studiu ekonomie, historie a ústavy. Na konci letního semestru roku 1920 mu otec udělil titul vévody z Yorku. Právě z této doby pochází jeden z Bertieho slavných citátů. Jednoho dne ho správce koleje nachytal, jak kouří v akademickém taláru. Napomenul ho, že mladík urozené krve z královské rodiny by měl jít ostatním příkladem, na což vévoda odvětil: „My nejsme rodina, jsme firma.“

Chápal, že příslušníci vládnoucí dynastie si musí ve styku s veřejností počínat jako moderní byznysmeni, tedy opírat se zejména o dobrou reklamu a propagaci. Musí postupovat jako odpovědní členové správní rady, kde král je předsedou a ostatní partnery. Reprezentace monarchie pro něj byla vysoce specializovaným zaměstnáním, kterého se Bertie ujal s umem. Jako nový vévoda z Yorku se stal předsedou Průmyslové asociace, která měla za úkol bojovat za lepší podmínky dělnictva. Bertie si tak vypěstoval vřelé vztahy s pracující třídou, která ho přijala mezi své.

Během studií prožil Albert několik krátkých milostných románků, rozhodně však své vztahy bral vážněji než jeho bratr David. Tu pravou ovšem potkal záhy po udělení titulu vévody. Na jistém večírku potkal skotskou šlechtičnu Elizabeth Bowes-Lyonovou, která je dnes známá především jako královna matka. Drobná dívka Bertieho ihned okouzlila a on neváhal a požádal ji o schůzku. O její přízeň však bojovalo mnoho dalších významných mužů z řad bohatých obchodníků, diplomatů a dokonce i vévodův vlastní pobočník. Nesmělý Bertie se trápil, zda Elizabeth vůbec dokáže zaujmout.

Na počátku roku 1921 svou vyvolenou požádal o ruku, ona však odmítla. Do příštího roku svou nabídku zopakoval ještě několikrát, pokaždé však marně. Nebylo to proto, že by Bertieho neměla ráda, bála se však odpovědnosti, která by na ni jako na členku královské rodiny padla, ztráty soukromí a společenské izolace zároveň. Nakonec situaci pomohla fáma, podle které se měla provdat nikoliv za vévodu, ale za jeho bratra, prince z Walesu. Elizabeth se musela rychle rozhodnout a nakonec Bertiemu své ano v roce 1923 řekla. Albert byl prvním a na dlouho jediným z Jiřího synů, který se oženil.

„Šel pštros s pštrosicí…“

Vévoda a vévodkyně z Yorku se nadále věnovali svým povinnostem reprezentace monarchie, účastnili se společenských události a podnikli spolu cestu do Afriky. Čím dál větší problém však začalo představovat Albertovo koktání. Z veřejných vystoupení měl vyloženě hrůzu. Situace vyvrcholila při závěrečné řeči na imperiální výstavě ve Wembley na sklonku roku 1925. Jeho proslov byl utrpením pro něj i pro všechny zúčastněné.

Elizabeth po rozhovoru s přítelkyní ze Společnosti britských logopedů kontaktovala specialistu Lionela Loguea, původem z Austrálie. Bertie nejprve váhal, nevěřil, že by mu někdo dokázal pomoci, avšak nakonec souhlasil, že Loguea navštíví, pokud ho bude jeho žena doprovázet. Samotný Logue později uvedl, že vévoda byl již příliš starý, aby ho mohl dát kompletně do pořádku, byl však přesvědčen, že je přesto schopen mnohé spravit. Po prvním sezení od něj Albert odcházel s nadějí v očích, následně se pravidelně setkávali každý týden.

Léčebné metody zahrnovaly speciální dechové techniky, relaxační cvičení a jazykolamy. Logue zdůrazňoval, že vévodovy projevy se musí skládat z krátkých, nekomplikovaných vět. Oporou mu při těchto sezeních byla jeho žena Elizabeth. Výsledkem společné práce pak místo koktání byly jen občasné pauzy. Kdykoliv se vévoda cítil nejistě, stačilo, aby se podíval na svou choť. Logue ve své práci s Albertem pokračoval i nadále během třicátých a čtyřicátých let, zejména mu pomáhal s nacvičováním jeho projevů během druhé světové války. Zůstali dobrými přáteli až do Bertieho smrti v roce 1952. Jejich cestu, i když do jisté míry beletrizovanou, líčí známý oscarový snímek Králova řeč. Zlatou sošku za nejlepší herecký výkon v hlavní roli si odnesl i Colin Firth, po jeho boku se jako vévodkyně z Yorku objevila neméně skvělá Helena Bonham Carter.

Nejosudovější chvíle

Rok 1936 bývá v Británii označován jako rok tří králů. V lednu zemřel Jiří V. a koruny se ujal jeho nejstarší syn David jako Edward VIII. Ten už v prosinci kvůli svému vztahu s Wallis Simpsonovou abdikoval, načež ho vystřídal právě Bertie. Zvolil si vystupovat jako Jiří VI., aby zachoval kontinuitu po svém otci a navrátil lidu důvěru v monarchii. Na samém počátku své vlády nevěřil, že by mohl nahradit svého bratra, lidem oblíbeného a sympatického světáka, tyto obavy však odpadly po zahraniční cestě v Severní Americe, kam se svou ženou, nyní královnou Alžbětou, zamířil, aby se vypořádal s jiným velkým problémem.

Nad Evropou se vznášela hrozba v podobě války s nacistickým Německem. Nám nechvalně známá Mnichovská dohoda, kterou vyjednal premiér Chamberlain, zajistila jen křehký mír na nejistou dobu. Král byl dle ústavy povinen podpořit oficiální politiku vlády, politiku appeasementu, ovšem sám si uvědomoval, že Hitler se s málem nespokojí. Svou cestou do Severní Ameriky chtěl především uvolnit izolacionismus, který v této době u občanů Spojených států převládal. Navázal velmi přátelské vztahy s prezidentem Rooseveltem, a tyto vztahy se významně projevily na spolupráci obou zemí během války.

Po vzoru svého otce se i Jiří VI. rozhodl jít svému lidu příkladem. Královská rodina zůstala navzdory bombardování v Buckinghamském paláci. Po jednom z náletů, kdy královská rodina jen těsně unikla smrti, dokonce královna prohlásila, že je ráda, neboť se nyní může podívat do očí lidu z East Endu, který byl německými bombami zcela zdevastovaný. Aby sdíleli úděl svého lidu, naordinovali si přísný režim přídělů jídla a vody. Kromě materiálního strádání zasáhla královskou rodinu i smrt králova bratra George, vévody z Kentu, který zemřel během služby ve válce.

Král morálku lidu pozvedával svými projevy v rozhlase i návštěvami zbrojnic, míst postižených bombardováním a samozřejmě i návštěvami svých vojáků. Za těmi se vydal do Francie, nejprve roku 1939 a poté v červnu 1944 po vylodění v Normandii, i do severní Afriky. S ministerským předsedou Winstonem Churchillem, který ho pravidelně každé úterý informoval o vývoji války, ho pojilo výjimečné přátelství. V den vítězství v Evropě ho pozval, aby se po boku královské rodiny objevil na balkóně Buckinghamského paláce před zraky oslavujícího lidu.

Soumrak Impéria

Druhá světová válka a její následky přepsaly světovou mapu stejně významně jako ta první. Jiří VI. byl tedy dva roky po vítězství svědkem transformace Britského impéria v dobrovolný svaz nezávislých států známý jako Commonwealth. Když se Britská Indie rozpadla na Indii a Pákistán, přestal Jiří používat titul indického císaře, namísto toho se zval králem indickým a pákistánským. Po vyhlášení Indie republikou pak odložil titul indického krále úplně. Commonwealth dále opustily Barma, Palestina a Irská republika.

Stres z války a nadměrné kouření si vybraly na králově zdraví daň. Na konci svého života trpěl mnoha chorobami včetně rakoviny plic. V září 1951 mu lékaři vyoperovali levou plíci s nádorem. Na zahájení jednání britského parlamentu již nezvládl pronést úvodní řeč, jeho vánoční projev pak musel být nahrán předem a sestříhán. V této době již přenechával většinu svých povinností nejstarší dceři a nástupnici, Alžbětě. Tu se, navzdory radám svých lékařů, rozhodl doprovodit na londýnské letiště, odkud měla s manželem Philipem zahájit cestu do Austrálie přes Keňu. Několik dní poté, 6. února 1952, zemřel ve spánku na Sandringhamském panství.

Jiří VI. se během své vlády z náhradníka, se kterým málokdo počítal, stal respektovaným vůdcem a národním symbolem. V našem seriálu se jeho role ujme slavný britský herec Jared Harris.

V příštím a posledním díle naší kroniky se zaměříme na mladá léta Alžběty II. až do okamžiku jejího nástupu na trůn. Již následující týden se ale můžete těšit na originál slavného projevu, jenž Jiří VI. přednesl svému lidu u příležitosti vyhlášení války Třetí říši, a který vám přineseme s českými titulky.

Příště: Alžběta II.

Čtěte také:

Kronika rodu Windsorů: Původ a nástup na britský trůn
Kronika rodu Windsorů: Jiří V. – první Windsor
Kronika rodu Windsorů: Edward VIII. – král, jenž šel za svým srdcem