Kronika rodu Windsorů: Původ a nástup na britský trůn

Již za měsíc nás čeká premiéra seriálu The Crown, jehož první řada zmapuje počátek vlády současné britské královny Alžběty II. Při této příležitosti vám přinášíme první článek z plánované série, která by divákům mohla do jisté míry objasnit historické pozadí života vládnoucí dynastie.

Než se naplno ponoříme do příběhu nejdéle vládnoucí panovnice v historii britské monarchie, pojďme si v sérii stručných článků shrnout osudy jejího rodu a připomenout si důležité okamžiky v životech jejích významných předků a předchůdců. V prvním díle se dočtete o okolnostech, díky kterým se Windsorové ocitli v čele nejslavnějšího impéria a o dvou významných panovnících, o kterých jste možná netušili, že by mohli být přímými předky současné královské rodiny. Řeč není o nikom menším, než samotné královně Viktorii a jejím synovi, králi Edwardovi VII.

Dlouhá cesta ke koruně

Abychom pochopili, za jakých okolností se rod Windsorů ocitl na britském trůně, musíme se vrátit až do roku 1701. Právě v tomto roce totiž někdejší královna Anna Stuartovna prosadila přijetí zákona o posloupnosti trůnu, který měl zaručit, že britská koruna nikdy nepřipadne příslušníkovi římskokatolické církve, nýbrž výhradně následovníkovi protestantského vyznání. Když pak Anna v roce 1714 zemřela, nezanechala po sobě žádného potomka a přímého dědice. Jejím jediným vzdáleným příbuzným, který byl zároveň protestantem a splňoval podmínky pro nástupnictví, byl princ Jiří Ludvík Hannoverský, čtyřiapadesátiletý německý šlechtic.

Král Jiří I. tak započal vládu hannoverské dynastie, která skončila až smrtí slavné královny Viktorie téměř o dvě století později. Není překvapením, že Jiří neuměl ani slovo anglicky, nemohl tedy předsedat jednání svého Kabinetu a zcela se tak spoléhal na jistého Roberta Walpolea, mazaného politika, který zastával funkci The First Lord of Treasury neboli ministra financí. Walpole si při své práci počínal tak zdatně, že byl jako vůbec první jmenován do dnes již klíčové funkce ministerského předsedy s titulem Prime Minister, ačkoli byla tato funkce legislativně ustanovena až později.

Poslední Hannover

Jak již bylo řečeno výše, posledním panovníkem Hannoverského rodu se stala v osmnácti letech Viktorie. Na britský trůn usedla po smrti svého strýce, krále Viléma IV., který po sobě nezanechal žádné legitimní dědice. Oporou se nezkušené mladé královně stal její první předseda vlády, lord Melbourne, cenné rady dostávala i od svého strýce, belgického krále Leopolda. Byl to ve velké míře právě on, kdo stál za sňatkem Viktorie a jejího bratrance, prince Alberta z rodu Sachsen-Coburg-Gotha. Spolu počali devět potomků, z nichž nejvýznamnějším bude princ Albert Edward, budoucí král Edward VII., první britský panovník dynastie Sachsen-Coburg-Gotha.

Je však třeba zmínit i jeho starší sestru Viktorii, budoucí pruskou královnu a matku nechvalně známého Viléma II. Pruského, německého císaře a jednoho ze strůjců první světové války. Rovněž ostatní potomstvo se Viktorii povedlo provdat či oženit napříč Evropou, někdy se jí proto přezdívá „pramáti Evropy“. Všichni britští panovníci až do dnešního dne jsou jejími přímými potomky.

Viktoriánská éra je dodnes považována za nejslavnější období v dějinách Britského Impéria, v němž došlo k velkému územnímu rozmachu, pokroku v oblasti vědy, průmyslu i kultury. Zásadní podíl na Viktoriině rozhodování měl však právě její manžel, kultivovaný a sečtělý princ Albert, který nahradil Melbournea a Leopolda v úloze královnina rádce. Albert svou klidnou povahou vyvažoval Viktoriinu horkokrevnost, svým vzděláním a vkusem zase usměrňoval její záliby.

Přestože jako manžel královny neměl více než ceremoniální úlohu, jeho vliv na konečnou podobu viktoriánské éry byl nezpochybnitelný. Zasloužil se o odklon od agresivní politiky, kladl důraz na diplomacii a vyjednávání, významně se podílel zejména na urovnání sporů s Pruskem v roce 1856 a Spojenými státy v roce 1861. Jejich vztah by se proto dal s nadsázkou přirovnat právě ke vztahu současné hlavy Británie Alžběty II. a prince Phillipa.

Viktorii Albertova smrt v roce 1861 velice zasáhla. Dosud energická a aktivní královna až do konce svého života nosila černou róbu a na společenských akcích se objevovala jen zřídka. Nikdy však nezanedbávala své panovnické povinnosti, poctivě pročítala všechny depeše a dokumenty, které jí posílala vláda a ke všem se vždy vyjádřila. Rovněž se neostýchala dávat najevo svou nelibost a vždy si uměla prosadit svou, což pocítili všichni její ministerští předsedové. V mnoha případech dokonce balancovala na hranici porušení britské ústavy. Roku 1876 pak získala titul indické císařovny.

Když 22. ledna 1901 zemřela, odešla spolu s ní i vláda hannoverské dynastie. Ke smrtelnému loži „pramáti Evropy“ se přijel poklonit dokonce i pruský císař Vilém II., neboť jeho babička Viktorie byla zřejmě jedinou osobou, ke které vždy choval hlubokou úctu a jejímž radám naslouchal.

Edward VII. – král playboy

Princ Albert Edward, přezdívaný Bertie, se narodil královně Viktorii a princi Albertovi jako druhorozené dítě a nejstarší syn 9. listopadu 1841. Už odmala mu byla jako následníkovi trůnu věnována zvláštní pozornost, královským párem mu byl naordinován přísný denní režim se soukromými učiteli. Viktorie se navíc od svého syna emocionálně zcela distancovala, neboť věřila, že takto z něj vyroste nezávislý sebevědomý muž a panovník.

Bertieho však více než vzdělání zajímal sport a zábava, ve dvaceti letech tak byl víceméně lehkomyslným bezstarostným povalečem, v důsledku čehož mu Viktorie odmítala svěřit jakékoliv oficiální funkce. Pakliže můžeme ve vztahu jeho rodičů nacházet určité paralely se současným královským párem, platí v zásadě to samé i o něm a princi Charlesovi. I Bertie musel na svou velkou chvíli, kdy usedne na britský trůn, čekat velmi dlouho.

Mladý Princ z Walesu disponoval obrovským charismatem, stejně tak ale i obrovským jměním a množstvím volného času, přestože již studoval v Cambridgi, kam ho poslali rodiče. Jeho životní dráha typického playboye tak mohla začít. Lev salónů nejraději trávil čas ve společnosti přátel, krásných žen a alkoholu, přičemž se neomezoval pouze na britské ostrovy. Pravidelně navštěvoval Paříž, léto trávil na Francouzské riviéře, odpočívat pak jezdil do Mariánských lázní. Bertieho radovánky a milostné skandály pravidelně plnily stránky tehdejších novin tak často, že musela královna vůbec poprvé na plný úvazek zaměstnat tiskového tajemníka Buckinghamského paláce, který od Jejího veličenstva pravidelně přebíral předem schválené zprávy o nejnovějším dění na královském dvoře a pak je předával všem vydavatelům londýnského tisku. Tímto způsobem mohla královská rodina alespoň částečně korigovat svůj obraz v očích veřejnosti. Vznikla tak tradice, která přetrvala až dodnes. I přes Bertieho nevázanou povahu se však královně podařilo oženit ho s dánskou princeznou Alexandrou. Ani po sňatku se však Bertie svých milostných záletů nevzdal.

Navzdory svému marnivému životnímu stylu však rozhodně nelze Bertieho označit za zcela nepoužitelného, právě naopak. Přestože Viktorie do poslední chvíle váhala svěřit mu jakoukoliv úlohu a Bertie nebyl na panovnické povinnosti dostatečně připraven, dokázal princ v důležitých chvílích překvapit svou duchaplností v kombinaci s přátelskou povahou a příjemným vystupováním.

Při oficiální návštěvě Indie roku 1876 rázně odsoudil rasové předsudky, s nimiž britští úředníci jednali s místním obyvatelstvem. Při jednání s tamními představiteli si pak vedl nečekaně schopně. Od roku 1886 se tajně za matčinými zády seznamoval s prací vlády a oficiálními dokumenty díky svému příteli, ministrovi zahraničí.

Bertie na britský trůn usedl jako král Edward VII., první panovník dynastie Sachsen-Coburg-Gotha, ve svých devětapadesáti letech. Svou vládu samozřejmě přizpůsobil své žoviální povaze. Vrátil britské společnosti večírky a společenské události, kterých se monarchii v posledních letech vlády stále truchlící Viktorie příliš nedostávalo, určoval nejnovější trendy nejen v oblasti módy. Nesnášel nudu, neustále se rozptyloval vším, co bylo po ruce, zejména koňskými dostihy. Miloval pokrok, vydržel ochotně pózovat fotografům i dlouhé hodiny (tehdejší fotoaparáty měly své technické limity) a vlastnil několik automobilů, včetně značek Renault a Mercedes-Benz.

Také v oblasti politiky si díky svému osobnímu kouzlu vedl znamenitě. Svět na prahu dvacátého století Impériu zazlíval kruté praktiky, kterých se Britové dopouštěli v búrské válce. A byl to právě charismatický Edward VII., který v srdcích Evropanů opět zažehl lásku a obdiv k Británii. Jeho největším úspěchem pak zůstává utužení vzájemných vztahů s Francií, které vyvrcholilo podpisem dohody „Entante Cordial“, tedy Srdečné dohody týkající se vzájemných nároků v Maroku a Egyptě.

Největším Edwardovým úspěchem však nepochybně bylo jeho manželství s Alexandrou, se kterou zplodil šest potomků. Dokonce i jako panovník hledal Edward potěšení v náručí rozličných milenek, které si vydržoval a jež ho dokonce v některých případech doprovázely při oficiálních cestách.

Navzdory tomu však svou ženu svým vlastním způsobem skutečně hluboce miloval a ona milovala jeho, což dokazovala tím, že nevěru svého manžela velkoryse přehlížela a tolerovala. Zřejmě největším důkazem její lásky pak bylo gesto, které učinila těsně před Edwardovou smrtí, kdy k manželově smrtelné posteli nechala pozvat jeho tehdejší milenku v naději, že mu její přítomnost v posledních chvílích života alespoň trochu uleví.

Král Edward VII. z rodu Sachsen-Coburg-Gotha odešel dne 6. května 1910. Na trůnu ho měl vystřídat druhorozený syn George, pozdější král Jiří V., který měl čelit dosud největší výzvě v podobě první světové války a jenž svůj rod nasměroval k dnešnímu obrazu.

Někteří z vás si teď možná říkají, že se nikde v článku nedozvěděli, jak se vlastně Windsorové dostali na britský trůn. Nenechte se zmást – Windsorové nejsou nikým jiným než příslušníky v článku několikrát zmíněné Sachsen-Coburg-Gothajské dynastie. Události, kvůli kterým si změnili své rodové jméno a zřekli se svého německého dědictví, si objasníme v příštím článku.

Příště: Jiří V. – první Windsor