S Mattem Smithem si několik dní před jeho 34. narozeninami v New Yorku popovídala novinářka Haley Weiss, a to nejen o jeho roli Philipa.
Mně se na The Crown líbí, že na rozdíl od jiných seriálů z minulosti, kde se historická fakta jen letmo zmíní, se to tady podle mě neděje.
A mně to zase překvapivě ani jako historický seriál moc nepřipadá. Vlastně se i v těch kostýmech cítím docela současně. Jinak jsem na tom podobně jako vy, ze seriálu jsem se toho o historii své vlastní země dozvěděl spoustu. O monarchii a poválečné britské historii. Philip je vynikající, opravdu se mi líbí. Hodně by mě zajímalo, co si o něm na konci pomyslíte, protože lidé na něj mají rozporuplné názory. Panuje o něm názor, že je docela nepříjemný. Já s ním ale soucítím, mám pro něj pochopení.
Také pro něj mám pochopení. Bylo to drsné. Konečně si vybuduje vlastní domov a musí ho opustit. Jeho děti ani nesmějí nosit jeho jméno.
Ano, jako by říkal: „Dejte mi už s tím vším pokoj."
Mně se těžko dívalo na jeho dilema – milovat člověka a přitom být oporou královně, tedy koruně.
Je to velká vnitřní bitva. Je fajn, jak to na vás zapůsobilo, to mě potěšilo.
Co vás k té roli přitáhlo? Dostal jste scénář?
Vlastně mi jich dali všech deset. Dosahoval kvalit Petera Morgana, je to geniální scenárista. K tomu režisér Stephen Daldry a Claire Foy, která hraje královnu. Všichni tři jsou tak dobří, že mi ta nabídka připadala strašně zajímavá. A samotná role prince Philipa, který je notoricky známý, a přitom toho o něm moc nevíme. Hodně mě zaujal ten jeho vnitřní konflikt. Jak říkáte – boj mezi nutností podporovat manželku, ale také chutí být sám svým pánem, a nebýt jen někdo, koho definuje koruna, někdo, kdo se přiženil do královské rodiny. Říkal jsem si, že tam je hodně věcí, kterých se můžu chytit.
Přemýšlím, jestli láska v takovém vztahu opravdu přežije.
To trauma, smrt krále, je v mnoha ohledech zároveň jejich smrtí, nebo by se dalo říct svým způsobem znovuzrozením. Ve druhém díle je záběr, kdy je vidíme odjíždět z Afriky poté, co zemřel král Jiří VI., a diváci si snad pomyslí: Ale ne, tady to pro ně oba končí. Oba si říkají: Sakra, co teď budeme dělat?
Co nějaké pátrání v historii? Četl jste scénář s představou: „Philipa budu hrát nějak takhle,“ nebo jste se ponořil do minulosti?
Pátral jsem hodně. Philip je tak houževnatý a rebelující proti vládnoucímu řádu, protože vždycky vedl hrozně kočovný život. Jeho matka byla v zásadě věrná, zatímco jeho otec odjel do Monaka za milenkou. Poslali ho k Mountbattenovi, žil tak trochu jako sirotek a nikdy neměl skutečný domov. A pak potkal Elizabeth. Jeho prvním skutečným domovem bylo v podstatě námořnictvo, ale to mu pak sebrali. Ze začátku měl naprosto fascinující život. Jak už jsem říkal, znovu jsem v sobě objevil úctu a náklonnost ke královské rodině, jakou jsem dříve neznal a necítil.
Musím říct, že o jejich vztahu jsem nikdy předtím nepřemýšlela. Já z nich znám jen ten vnější dojem, netušila jsem, na čem všem museli zapracovat.
To je právě na tom seriálu tak dobré a myslím, že to bude opravdu fungovat. Když za ten vnějšek divák nakoukne, například když se chystají do postele. Znáte vůbec tady v Americe Philipa?
Ani ne. Vám se zdá, že ho lidé nepřijímají kladně?
To ano, ale obecně z něj mají dojem, že na veřejnosti neříká ty správné věci. To je částečně i důvodem, proč ho mám tak rád – protože je to outsider, a říká, co si myslí bez ohledu na okolí. V tom jejich světě to z něj dělá zajímavou osobnost, protože se od ostatních trochu liší.
Vaše sbírka rolí po seriálu Doctor Who je hodně zajímavá. Není to zvláštní, že se teď o vaší kariéře mluví jako o „podoktorovské“?
Vždycky jsem věděl, že to nějakou chvíli potrvá, než se Doktora zbavím. To ale není to správné slovo, protože se ho nechci zbavit. Bylo to úžasné období a přineslo mi spoustu příležitostí a byla to skvělá role. Ale změnit povědomí lidí a to, jak vás přijímají, jak se na vás dívají, to chvíli trvá. Možná to potrvá ještě tak deset let. To mě právě zajímalo na roli Philipa, že se od Doktora tolik liší, právě proto mi připadala tak přitažlivá.
Herci, kteří hráli historické postavy, se shodují v tom, že aby jim diváci uvěřili, musí si osvojit určitý osobitý styl, ale za tím je ještě jakási „esence“. Vnímal jste to podobně?
S tím bych souhlasil. Člověk se snaží zachytit jejich energii. Z doby mládí prince Philipa moc materiálů neexistuje. Začal jsem u něj s fyzickou stránkou, je to hodně vysoký chlap, který se k lidem jakoby naklání. Ale souhlasím s tím, že jde o zachycení energie, podstaty, nějaké součásti toho člověka, která k jejich povaze patří, aniž by šlo jen o dojem.
Upoutala mě jedna věc. Bylo to při jejich svatebním obřadu, kdy Winston Churchill říká, že královna Alžběta trvala na tom, že při svatebním slibu řekne, že bude Philipa „poslouchat.“ Co si o jejím rozhodnutí myslíte? Protože se zdá, že to nedodrží.
Je to tak, nechová se tak.
Tak proč trvala na tom, že to řekne?
To bylo v jinou dobu. V té chvíli ještě nebyla královnou. Chystali se bydlet na Maltě a on měl být u námořnictva. Mysleli, že je čeká dalších dvacet let, kdy tam spolu budou žít. Myslím, že když to slibovala, předpokládala, že její otec bude žít dalších dvacet let. Tím je výjimečná, to už se nebude nikdy opakovat. Už nikdy nebude existovat monarcha, který slouží tak dlouho, prostě nebude. Nebo alespoň hodně dlouho nebude, protože je to tak nepravděpodobné. Stala se královnou, když jí bylo 25 a pořád jí ještě je. Zažila dvanáct předsedů vlády, což je ohromující.
Co hledáte ve scénářích, když si pročítáte nabídky rolí?
To je dobrá otázka. Nevím. Pořád ještě natáčím tento seriál a předtím jsem hrál v divadelní hře, která byla celá založena na improvizaci. Začnete, pak máte šest týdnů a celou tu dobu improvizujete. Bylo to naprosto šílené.
Co to bylo za hru?
Jmenovalo se to Unreachable (Nedosažitelný) a hrálo se to v divadle Royal Court. Napsal to člověk, se kterým jsem chtěl vždycky pracovat. Jmenuje se Anthony Neilson a je to naprostý cvok. Prima kluk, ale cvok. Pracuje takovým speciálním způsobem. Žádnou hru nemá, pak se sejde s pěti nebo šesti herci, vymyslí ji a potom se to hraje. Byla to hra o filmovém režisérovi, který chce svůj film postupně zničit. Hledá dokonalé světlo nebo předstírá, že hledá dokonalé světlo a já jsem hrál toho režiséra. Asi hledám takovou práci, která je výzvou, práci, která mě posune do nového místa, kde je to nepohodlné a nebezpečné. A pokud je to možné, vybírám si dobré režiséry.
Hrajete Philipa v dlouhém časovém období. Říkám si, že musíte dělat takové mentální skoky na místo, kde se ta postava právě nachází.
Docela se mi to líbí, protože ten vývoj osobnosti můžete zahrát. Lidi se za deset let hodně změní. Ale na druhou stranu v tom jejich světě panuje jakési bezčasí, že? Člověk si řekne: Co to máme vlastně za rok? Ale vždyť je to jedno. Já se nechávám strhnout tím, jestli to dá Margaret dohromady s Peterem Townsendem, nebo komu řekne Alžběta „ne“ příště. Fascinuje mě, když si uvědomím, že jsou vlastně normální rodina za nenormálních okolností.
Mají stejné množství problémů jako normální rodina, ne-li víc.
Ne-li víc, protože jsou všechny zesílené. Třeba: „Takže když se chci vdát, musí mi to schválit kabinet? Vláda musí rozhodnout, jestli se smím vdát?“ A Margaret na to: „Co to má sakra být?“
Ty telefonáty to přesně vyjadřují: jak strašně složité je propojit k nim pouhý hovor.
Ano, jenom se k těm lidem dostat je nenormální.
Hrál jste divadlo ještě před tou současnou hrou, nebo to byla vaše první zkušenost?
V divadle jsem strávil spoustu času. Na začátku tak tři roky. Nedávno před tou hrou jsem dělal muzikál Americké Psycho. Ten se původně hrál na Broadwayi, já v něm hrál v Londýně. Tam to začalo a to bylo super, protože to je moje oblíbená kniha.
Jaká byla vaše první divadelní role?
V divadle Royal Court jsem hrál gigola z New Yorku.
Kolik vám bylo?
Zrovna jsem dokončil vysokou školu, takže 22. Bylo to o gigolovi, který se zamiluje do kluka, a pak mu prořízne hrdlo. Byla to dobrá hra. Jmenovala se Fresh Kills. Pak jsem byl dva roky v Royal National Theatre, poté jsem měl pár televizních rolí, a potom jsem se vrátil a dělal pár her ve West Endu. Třeba hru, která se jmenovala Swimming with Sharks (Plavat se žraloky) s Christianem Slaterem. Vždycky se k divadlu rád vrátím. Miluji ho. Svým způsobem vám to pomáhá se zlepšovat, udržuje to vaše herecké umění. Dává to smysl.
Chodil jste do herecké školy?
Ne, na Univerzitě ve východní Anglii jsem studoval drama a tvůrčí psaní – poezii, prózu. Dělal jsem trochu film a trochu divadlo. Možná se časem dám na režii. Režíroval jsem Cargese, krátký film, který napsal Simon Stephens, a to mě vážně bavilo, ale kdo ví. Momentálně mám v hlavě jenom hraní. Studoval jsem a hraju v Londýně. Možná budu jednoho dne žít v New Yorku. Stárnu, je mi 34.
Nemyslím si, že v tomhle věku už stárnete.
Cítím se tak.
Pokud jde o práci, na co se těšíte v příštím roce a co byste rád dělal?
The Crown budu natáčet do května. Rád bych se při tom pustil víc do psaní a režírování, abych se zaměstnal. A pak nevím. Jako herec nikdy nevíte. Snažím se moc si toho neplánovat, protože to nejde. Ale pokud jde o to, kde bych rád bydlel, tak v New Yorku.
Myslím, že to jsou pěkné cíle – víc psát, režírovat a bydlet v New Yorku.
Přesně tak. Je dobré mít nějaké cíle, ne? Musím přestat žít jen v rámci svých možností. Řekl mi to kamarád, Noaz Deshe, je to filmař, skvělý kluk. A má pravdu. Je fajn mít nápady, ale musíte pro jejich realizaci také něco udělat. Takže na nich musím zapracovat. Musím se do toho pustit.
Foto: Netflix
