Carrie Coon: Herci ještě nejsou oficiálně vybráni

Co prozradila Carrie Coon, představitelka Nory Durstové, o natáčení první řady? Jaké pro ni bylo točit znovu setkání s její zmizelou rodinou ve formě děsivých figurín? A hlavně – setkáme se s Norou i ve druhé řadě? To a více si přečtěte v následujícím článku.

Jak se připravujete na scénu jako byla ta, kdy Nora sejde ze schodů a najde svou rodinu, jak se vrátila?
Musím přiznat velké zásluhy celému štábu a své režisérce (Mimi Leder), protože mě nechali o samotě. Musela jsem být nahoře v domě, kde jsme točili a být sama. A mít ticho. Když musíte něco takového dělat osmkrát, aby bylo jisté, že je pokryta celá povaha duševní očisty, musíte nechat všechno stranou. A když to točíte znovu, musíte to uklidit zpět a začít znovu. A nikdo se mnou nemluvil. Nechali mě mezi tím jít nahoru. Mimiina režie byla minimální. Nestavěla se mi do cesty. Prostě mě nechala dýchat. A jsem jí za to velmi vděčná. Velmi respektují herecký proces.

Na jaké tmavé místo jste musela jít?
Nejsem matka. Zatím. Takže nemám to automatické spojení. Ale jsem hodně empatická. Četla jsem knihu Wave od Sonali Deraniyagalové, která přišla o celou svou rodinu při tsunami v roce 2004. A je tam chvíle, kdy ji nějaký rybář našel stát, pokrytou blátem a točící se dokola. Jen se točila a točila, protože to s ní dělala voda. A na to jsem myslela. Na tuto ničivou a okamžitou ztrátu.

Když jste tu scénu točili, věděla jste, že bude bez zvuku?
Vlastně nevěděla. Myslím, že to rozhodnutí padlo až potom. Vlastně jsem vydávala zvuky, nejspíš dost hrozné zvuky. Bylo by zajímavé slyšet, co Mimi a Tom s Damonem říkali tomu rozhodnutí. Viděla jsem to, až když jste to viděli vy a byla jsem překvapená, protože velkou částí té chvíle pro mě byly ty zvuky, co ze mě vycházely, a snažila jsem se spojit s něčím primárním. Takže bylo fascinující vidět to takto tiché. Bylo to docela efektivní.

Jak děsivé to bylo, když jste viděla sedět vycpané repliky Nořiny rodiny u stolu?
Bože, bylo to tak strašidelné. Všichni jsme vešli do dveří do jídelny a museli jsme se podívat znovu. Nikdo nás nepřipravil na to, že tam budou ty figuríny. Čekala jsem, že tam na židli bude sedět člověk. A navíc jsme zrovna dotočili devátou epizodu (s flashbacky, kde potkáme Nořinu rodinu). Takže jsem byla na place se Sebastianem Arcelusem a dětmi a deset dní si s nimi užívala tyhle velmi skutečné a milé a zábavné chvilky. A bylo to tak srdcervoucí nemít je tam. Bylo hezké mít ten čas, abych si s nimi vybudovala vztah, abych… je mohla v desáté epizodě ztratit. (smích)

Nečetl jsem knihu, takže když Nora psala Kevinovi ten dopis, opravdu jsem měl strach, že se chystá spáchat sebevraždu.
Jsem moc ráda, že jste měl ten pocit. Jako herečka jsem samozřejmě věděla, co Nora dělá. Věděla jsem, že se chystá opustit město. Ale jsem ráda, že diváci měli více nejednoznačný zážitek. Na nejednoznačnosti takovýchto chvílí je něco skutečně silného.

Je zjevné, že Nora při pohledu na dítě Christine a Waynea taje. Vezme to jako znamení, že má zůstat? Jako znamení, že jí bude líp?
Všichni máme bezprostřední, vnitřní reakci na nový život. Neříkám, že nutně mateřskou. Ale jak stárneme, jsme si všichni vědomi naší vlastní degradace. Moje kamarádka Anna Shapiro, režisérka, toho dne řekla, „Mladí lidé září, že? A jak stárnete, už nezáříte. Tak trochu usycháte.“ Všichni máme tuto okamžitou reakci na tu novost a mládí a krásu. Takže mi dává smysl, že její tělo se okamžitě dostane na to místo. Obzvlášť když je to žena, která již porodila dvě děti. Je překrásné, že se Nora dostane na toto místo. A je to naděje.

Jaký je váš názor na objetí Nory a Waynea v šesté epizodě? Vyléčil ji nějak? Měl v sobě nějakou magii?
Nora je ve své podstatě k takovýmto věcem skeptická. Kdyby o svatém Wayneovi slyšela před touto zkušeností, nesešla by se s ním. Epizoda je překrásně postavená – dostali Noru na tak zranitelné místo, že je věcem více otevřená. Nora také již velmi dlouho nebyla v intimním kontaktu s jinou lidskou bytostí. Myslím, že i umožnění byť jen duševního kontaktu je obrovskou úlevou, ať už to je či není magie, duševno či fyzično. Vytváří to maličký, malinkatý prostor, díky kterému se může ve svém životě s Kevinem pohnout. Postupně se dostává na stále nadějnější místo. A to ji dostane do stavu, kdy si s těmi figurínami posedí (ve finálové epizodě), místo aby vyběhla ven a zuřila. Ta konference a svatý Wayne jí umožnili tam chvíli posedět a vést tichou konverzaci se svou rodinou, aby mohla zvážit další krok.

Vtáhla vás šou jako diváka stejně jako herečku? Měla jste stejně dobrý pocit z postříkání Viny Přeživších hadicí, jako měli diváci, když to viděli?
Jo, byla jsem z toho nadšená. A Liv byla skvělá, když jsme to točili. Říkala, Myslím, že bys mě měla uhodit do obličeje. Prostě mě prašti.“ A já říkala, „No, možná bychom mohli začít na hrudi a přesunout se k tváři.“ Fakt se do toho položila a já do toho chtěla jít.

Finále první řady nás zavede na konec knihy. Je to vzrušující a trochu děsivé vědět, že pro šou už neexistuje žádná mapa.
Pro to, co přijde, neexistuje žádná šablona, což je vzrušující. A jistě, děsivé. Doufám, že v šou budu i nadále. Herci ještě nejsou oficinálně vybráni. Pořád je to v běhu. Ale no, je to děsivé. Chcete pokračovat v dělání na něčem dobrém. Ale také jim věřím. Dělají odvážná rozhodnutí. Raději dělám kontroverzní umění, než něco, co všichni milují. Nejhorším možným druhem umění je to, kdy lidé odcházejí z kina, nebo vypínají televizi a říkají, „Co je k večeři?“

Byla Nora jednou z vašich oblíbených postav? Chtěli byste, aby se vrátila i ve druhé řadě?