True Detective podruhé: Po hlavě do propasti

Od naší recenze pilotní epizody Temného případu uplynul jeden měsíc a seriál samotný včera se svou již čtvrtou epizodou završil první polovinu své osmidílné řady. Jak se tento seriál zatím vyvíjí?

Některé věci, které jsme si pochvalovali už u pilotní epizody, se ani po třech dalších dílech nezměnily. Seriál je stejně drsný a syrový, atmosféra stejně hustá a Matthew McConaughey a Woody Harrelson stejně úchvatní. Epizodu za epizodou se však tento seriál navíc i stále vyvíjí. A můžeme s klidem na duši říct, že každý další díl pro něj značí velký krok směrem vpřed.

Temný případ se za své poslední čtyři epizody stal dalším krásným příkladem nové éry televizních seriálů. Éry, ve které mohou být televizní role pro hollywoodské herce stejně zajímavé jako role stříbrného plátna. Éry, ve které seriálový režisér nemusí dodržovat omezený úzus zavedených technikálií, ale sám může roztáhnout křídla a dodat nám krásný, občas dokonce až filmový vizuál. A přestože jsou McConaughey a Harrelson v tomto seriálu skutečně na vrcholu svých hereckých kariér a vizuální stránka Temného případu, který se mimochodem celý točil na 35mm film, je naprosto úchvatná (v čele s dechberoucím šestiminutovým(!) záběrem na konci poslední epizody), tohle zdaleka nejsou ta hlavní lákadla, která nám seriál nabízí.

Temný případ totiž především velmi originálním způsobem zkouší svého diváka. Skrze podmanivá vyobrazení lousianských ghet, problematiky prostituce, násilnických gangů, zpátečnických církví či v neposlední řadě i nihilistických myšlenkových pochodů jednoho z hlavních hrdinů, seriál Temný případ testuje únosnost divákových iluzí o našem světě. Nejedná se však jen o jakousi povýšenou agitku hlásající, že náš svět holt není moc pěkné místo. Veškerá témata seriálem předkládaná totiž představují výzvu nejen pro diváka, ale především i pro své dvě hlavní postavy, které postupně a každý po svém padají do pomyslné propasti.

Temný případ je příběhem o temnotě obklopující náš svět i nás samotné. Jeho hlavní hrdinové (respektive „hrdinové“) se zde potýkají jak s vlastními osobními démony, které jim v očích diváckých sympatií nejednou prohodí role, tak i se zlem okolního světa a lidské povahy, které kolem nich kumuluje jejich vlastní práce.

Jako všechny geniální výtvory, i Temný případ ale má své mouchy. Nejčerstvěji bychom mohli zmínit alespoň ono „cliffhangerovské šidítko“ v závěru třetí epizody, které přislibovalo trochu jiné pokračování, než jaký nám nakonec dodal díl čtvrtý. Na pomalém tempu Temného případu přitom není nic špatného a divák naopak dobře chápe, že seriál je v jádru především o proměně svých hlavních postav, spíše než o dopadení hlavního padoucha. Seriál samotný nám tímto kouskem proto spíše ukázal, že si zjevně stále ještě není úplně jistý v kramflecích a cítí tudíž potřebu podstrkovat nám iluzi předčasného nástupu klíčové „Příšery“.

Avšak právě oním pomalým tempem, temnou atmosférou, skvěle napsanými i zahranými postavami a silnými tématy seriál Temný případ ve své podstatě, jak už jsem psal na začátku, především pomáhá definovat novou podobu respektované televizní produkce. Co se týče rozpočtu, technické preciznosti a hvězdných jmen, mohli bychom ho přirovnat k netflixovskému hitu House of Cards. V rámci syrové atmosféry a neotřelých témat se pak nevyhneme srovnání s neméně kvalitním (a konec konců i podobně hvězdně obsazeným) Hannibalem od NBC. Jen víc takových seriálů!