Jubilejní padesáté číslo komiksu Živí mrtví bylo celé o Carlovi, který se musí postarat sám o sebe, zatímco je Rick v bezvědomí. Proč je tohle číslo podle Roberta Kirkmana přelomové a jedno z jeho nejoblíbenějších?
Tohle číslo bylo vždy jedním z mých nejoblíbenějších. A to až tak, že když se do tohoto bodu dostal seriál, napsal jsem pro tuhle epizodu scénář! Ale ta scéna s pudinkem byla nápadem Scotta Gimplea.
Tohle číslo bylo pro mě zlomovým bodem v příběhu, a je hezké, že k tomu došlo právě v padesátém čísle. Carl Grimes byl od začátku jednou z postav tohohle příběhu, ale většinou byl zatlačen do pozadí. Byl mladý. Byl dítě. Stalo se mu mnoho věcí, ale většinou byl jenom součástí příběhu někoho jiného. I když byl tehdy na začátku postřelený, bylo to spíše o Rickovi a o tom, jak na to Rick reagoval.
Takže tohle číslo znamenalo začátek pořádného Carlova příběhu. Tady se poprvé ujal vedení a činil vlastní rozhodnutí. Bude v tom pokračovat až do konce komiksu, ale začalo to právě tady.
Zbožňoval jsem tu postavu. Vím, že jako autor bych neměl mít oblíbenou postavu, ale tenhle ubohý kluk musel vyrůstat v zombie apokalypse, a mě hrozně moc bavilo psaní jeho příběhu.
Také bylo zajímavé udělat celé číslo pouze o dvou postavách, nebo ve skutečnosti pouze o jedné postavě, protože Rick byl v bezvědomí. Po vší té akci v uplynulých číslech se tady příběh skutečně zpomalil a začal se postavami zaobírat víc do hloubky.
A tohle číslo skončilo dvoustranou! To se zatím v žádném čísle nestalo a ani se to již nebude opakovat.
U tohohle čísla se toho moc nezměnilo… jenom se podívejte na ten prázdný papír! Tohle číslo se v podstatě psalo samo. Vzpomínám si, že jsem ho měl hotové za chviličku. Něco takového se mi již nestává. Naškrábal jsem tenhle papír, napsal obsah, poslal to Charliemu a bylo to.
Myslím, že tohle je jedno z mála čísel, u kterého Charlie dostal úplný obsah včas a ještě předtím, než mohl začít kreslit… ale o tom bych pomlčel… protože je mi to trapné.
Poznámky k jednotlivým stranám:
1. Jo, přesně tak. Carl reaguje. Akční začátek.
2. – 5. Podívejte na tu mezeru. Carl panikařil, když zjistil, že je Rick v bezvědomí. Brnkačka, nebylo třeba si to zapisovat.
6. Tohle mělo být původně na víc okének. Carl běží po schodech? To jsem vyškrtl. Idea byla taková, že vyběhne po schodech a ven vyleze oknem, aby obalamutil zombie. Nakonec jsem se rozhodl, že prostě použije zadní vchod.
7. – 10. Ano, tohle muselo být na čtyři strany! Natáhl jsem devátou stranu, abych pak mohl na desáté straně dát tu scénu, jak pozpátku narazí do zombie? Asi ano, ale oplatilo se.
11. Tohle se rozšířilo až na 13. stranu. Chtěl jsem udělat pro Carla obtížnější zabít ty zombie sám. Myslím, že to bylo lepší, než kdyby je zabil na jedné straně.
12. Tohle se posunulo dozadu, ale podívejte na tu mezeru až k 18. straně. A poznámka říká: „Začne mluvit.“ Přesně jsem věděl, o co půjde. Dlouhý proslov o tom, jak si Carl myslí, že je teď nezávislý, jak je statečný, jeho vztek ze ztráty matky, jeho žal… všechno jsem to věděl a nezapisoval si to, abych se zbytečně nezdržoval.
Touhle dobou jsem si osvojil novou metodu psaní, hlavně pro takovéhle dlouhé scény. Rozvrhnu si stránku na okénka a ke každému okénku si zapíšu dialogy. Je to jenom textový dokument, ale díky tomu pak můžu s lehkostí text změnit a doplnit ho do komiksu. Vážně to urychluje proces, protože se nezdržujete psaním dialogů u každé načrtnuté strany. Jenom si představujete, co se bude dít, a všechny dialogy si zapíšete hned. A pak se k nim můžete vrátit a přepsat je dle potřeby.
Takže tak jsem udělal tuhle scénu. Prostě jsem to tady přeskočil a dialog si rovnou napsal do počítače. Proč to psát ještě na papír?
Nebojte se, tyhle poznámky se stanou obsáhlejšími, pouze pár jich je takhle strohých a jsou mezi nimi velké přestávky.
18. Hele, i pro poznámky, které uvidím pouze já, zatajuji některé věci.
20. Další změna, vynechal jsem zvracení.
22. Na konci čísla jsem opustil hned dvě možnosti, které jsem si tady zapsal. Původně jsem plánoval, že se Rick vzbudí a Carl už bude úplně samostatný a bude mu vařit jídlo. To jsem si asi napsal jako první, dávno předtím, než jsem doplnil zbytek, a tak jsem se toho nakonec vzdal. Pak tam je věta: „Vždy se ke mně vrátíš, tati, vždy.“ Trochu melodramatické a zárodek věty „my neumíráme“, kterou mezi sebou budou později mít Rick s Andreou. Nakonec jsem se však rozhodl pro konec: „Bojím se.“ Carl vyletěl příliš blízko ke slunci a teď si spálil křidélka… ale jenom prozatím.
Foto: Image Comics
