Tento článek se zaměřuje na stěžejní dějovou linii páté řady seriálu Doctor Who za použití poznatků získaných během jejích prvních pěti epizod – od páté epizody Flesh and Stone dále pak neobsahuje žádné spoilery.
Už v první epizodě nejnovější série Doctora Who nám její vrchní scénárista Steven Moffat nastínil, k čemu bude směřovat její závěr. Jako Russell T Davies celou první řadu s Christopherem Ecclestonem provázal slovním spojením „Bad Wolf“, jehož původ pak osvětlil ve finále série, Moffat s podobnou pravidelností připomíná „prasklinu“, podivné zjizvení časoprostoru, které zvěstuje otevření Pandoriky a pád Ticha. Tyto pojmy pro nás zatím zůstávají záhadou, je ale celkem evidentní, že by měly tvořit hlavní zápletku finále páté série. Konkrétně o Pandorice se v seriálu zmínil jak Vězeň nula, tak v posledním dílu i River Song, jejíž účast ve finále řady tak můžeme předpokládat.
Zatímco samotná prasklina nám bije do očí v závěru každé nové epizody, z událostí ve Flesh and Stone to začíná vypadat, že toto ustavičné upozorňování na ni Moffat využívá jako pouhé odpoutání pozornosti, zatímco celou sérii proplétá daleko rafinovaněji a nenápadněji. Podle Doktorových zjištění ve Flesh and Stone má mít prasklina schopnost tvarovat a měnit čas – či ho dokonce nechat zanikat; například když v této epizodě vojáci jeden po druhém vstupují do světla praskliny, nejen že přestanou existovat, ale čas se přepíše tak, jakoby nikdy ani nežili a vzpomínky na ně se vymažou i z myslí ostatních bytostí.
Velice důležitým motivem v této stěžejní zápletce je konkrétní scéna, opět z Flesh and Stone, ve které Doktor odchází od oslepené "Amy ":character:980 hledat centrum ovládání lodi Byzantium. Během chvilky se totiž k Amy vrací a mluví k ní najednou s mnohem silnějším citovým zaujetím, když jí říká, jak je důležité, aby mu teď začala věřit.
Při pohledu na Doktorovy ruce v této scéně si můžeme všimnout, že Doktor má vyhrnuté rukávy, což nikdy v průběhu epizody neměl. To má pravděpodobně zakrýt jiný, méně patrný fakt, který lze odhalit jen z několika následujících letmých záběrů, a sice že Doktor má na sobě své sako, přestože se z něj musel pár chvil předtím vyvléknout, když ho za něj chytil Anděl.
Pokud tedy pomineme nepravděpodobnou možnost, že se jedná o technickou chybu, můžeme předpokládat, že Doktor v této scéně přišel z budoucnosti (nejen kvůli vzhledu, ale opravdu i jen tím, jak s Amy jedná). Tento Doktor poté Amy nutí, aby si vzpomněla, co jí řekl, když jí bylo sedm let. To nás opět vrací do epizody The Eleventh Hour, kdy Amy odlétá s Doktorem a zvuky startující TARDIS se prolínají s obrazem Amy čtrnáct let nazpět, která jakoby ony motory skutečně slyšela.
Je tedy pravděpodobné, že v souvislosti s prasklinou Doktor skutečně přepsal čas, vrátil se k sedmileté Amy a pak nutil Amy současnou si na tuto „nově“ nastalou událost vzpomenout…
K odhalení plného významu tohoto motivu zatím zdaleka nemáme aparát, Moffat ho však používá i v souvislosti se sériemi předchozími, když měl během let 2005 až 2009 seriál na povel duchovní otec nového Doctora Ruussell T Davies. Doktor se zmiňuje o gigantickém Kyberkráli z vánočního speciálu The Next Doctor, který řádil ve viktoriánském Londýně, přestože v budoucnu si na něj zjevně nikdo nepamatoval.
Pokud tedy Moffat obrazně řečeno uklízí Daviesův nepořádek v logických nedotaženostech jeho sérií, může se jednat o zajímavý a osvěcující krok, nezapomínejme však, že Amy si v nových sériích nepamatuje ani na masivní invazi Daleků a ukradenou Zemi v závěru čtvrté série.
Teď odložme stranou diskutabilní teze o kvalitách Daviesových přepálených finálních epizod, ve kterých TARDIS vleče Zemi napříč galaxií a někde se neustále bojuje o osud reality, času a vůbec, a zeptejme se, jestli má Moffat skutečně právo jednoduše vymazat tak důležité kapitoly seriálové historie, jaké skýtá právě finále čtvrté řady, plné tak silných momentů a zápletek, jako je Doktorovo znovushledání s Rose, naplnění proroctví „Doctor-Donna“ nebo konflikt s Davrosem (nemluvě o historicky prvním propojení Doctora Who s oba jeho spin-offy, The Sarah Jane Adventures a Torchwoodem, současně).
Uplynulých pět let nás však na druhou stranu také naučilo, že s Doctorem Who nikdy není nic takové, jak se zdá. A zvlášť, když za nitky tahá Steven Moffat.