Recenze epizody The Dark One

Přesně před týdnem jsme se dočkali finální epizody první řady seriálu Ash vs Evil Dead s názvem The Dark One. Epizody, která sice dokázala skvěle skloubit svůj originální příběh s kultovní atmosférou původ­ních filmů, zároveň však po sobě k úplnému závěru nechala i jaksi nepříjemnou pachuť.

Na další filmové pokračování série Evil Dead čekali hororoví fanoušci v podstatě už od premiéry Armády temnot před čtyřiadvaceti lety. Čekání to sice bylo dlouhé, avšak nakonec se rozhodně vyplatilo, neboť výsledný seriál Ash vs Evil Dead v rámci svého televizního formátu dokáže nabídnout ještě mnohem víc, než by kdy mohl jeden jediný nový film. Pokud bychom ale z tohoto seriálu měli i tak vzít jednu konkrétní epizodu, která by nejlépe znázorňovala, jak mohl onen hypotetický filmový Evil Dead 4 vypadat, byla by jí právě epizoda The Dark One.

Závěrečný díl první řady seriálu Ash vs Evil Dead obsahuje téměř všechno, co skalní fanoušci tolik milují na původních filmech. Epizoda The Dark One brilantně kombinuje nový příběh a nové postavy se starým prostředím a atmosférou původních filmů a směsice akce, napětí, hororu, komedie a přepálené brutality napěchovaná v klaustrofobickém interiéru lesní chaty nám nedovolí ani na chvilku vydechnout velmi podobným způsobem právě jako u původních dvou dílů filmové trilogie Sama Raimiho. A stejně jako oba snímky, tak ani desátá epizoda nového seriálu se nebojí kombinovat nejrůznější žánry a vypravěčské postupy, kdy nám nabízí nejen to nejlepší z původní trilogie, ale i pár zajímavých odkazů na remake z roku 2013, které zpětně dokazují, že i v tomhle filmu prostě leccos fungovalo.

Režie Ricka Jacobsona (veterána z jiných televizních projektů Sama Raimiho a Roba Taperta) nejen že je pak prakticky bezchybná, ale v některých okamžicích dokonce i přímo odkazuje na ikonický Raimiho styl, což je něco, čeho jsme se od předchozích režisérů zatím moc nedočkali. Hudba Josepha LoDucy je opět fantastická (a mimo původní trilogie občas rovněž elegantně odkazující i na již zmíněný remake) a Bruce Campbell je ve své nejlepší herecké formě. Oproti tomu Dana DeLorenzo místy sice bolestně přehrává a představitelka Heather Samara Weaving (mimochodem neteř Hugo Weavinga) během celé epizody slouží jen jako uřvaný pokusný křeček Zlem posedlé chaty, to všechno ale pořád ještě lze schovat za onen jakýsi béčkový závoj, kterým se konec konců seriál tolik honosí.

Z dosavadního textu by se tak dalo soudit, že epizod The Dark One rozhodně patří mezi ty nejlepší epizody první řady. A pro některé diváky to tak i jistě platí, problém je však v tom, že nehledě na to, jak je tato epizoda ve svém průběhu geniálně děsivá, zábavná a šokující zároveň, bohužel se jí podařilo své fanoušky rozdělit v motivu, který na nás vystrkoval růžky napříč celým seriálem, a který se plně manifestoval až v závěrečných pěti minutách první řady.

Přes nesporné kvality celé první řady seriálu Ash vs Evil Dead jsme se napříč jejími deseti epizodami i tak setkávali s několika stále se opakujícími zádrhely, přičemž tím nejvýraznějším z nich byl nekonzistentní charakter samotného Ashe Williamese, (anti)hrdiny původní filmové trilogie. A přes­tože i v novém seriálu má Ash své výborné momenty, jakousi konstantou jeho charakteru se zároveň stala zásada nikdy Ashe nevypustit z mantinelů komediální karikatury, jejíž hloupost je hlavním tahounem celého příběhu.

Tomuto přístupu k Ashově charakteru nasadil showrunner seriálu (a zároveň scenárista poslední epizody) Craig DiGregorio korunu právě v posledních pěti minutách finálního dílu, kdy Ash přijímá „dohodu“ s Ruby. Tento tah sice zcela jistě záměrně odráží Ashovo chování ve vůbec prvním dílu, které příběh celého seriálu vlastně uvedlo do pohybu, avšak zatímco Ashovo čtení z Necronomiconu pod vlivem omamných látek lze vzhledem k třicetileté propasti mezi seriálem a původními filmy ještě s přimhouřenýma očima akceptovat, jeho volba ve finále série bohužel maže téměř veškerý vývoj, kterého jsme se u této postavy během celé série dočkali.

Ashova pouť napříč první řadou Ash vs Evil Dead byla mimo jiné i jeho osobní cestou za přijmutí svého osudu jakožto „El Jefe“ a navázání bližšího vztahu se zbylými postavami seriálu. A přestože se Ash se svými parťáky postupně skutečně naučil stmelit bližší citové pouto, jeho prozření jakožto El Jefe s mottem „nejdřív střílej, nikdy nepřemýšlej“ v druhé polovině série degradovalo jen na akrobatický kousek, kdy si Ash dokáže narazit motorovou pilu na ruku za letu, zatímco jeho rozho­dovací schopnosti zůstávají na úrovni postavičky z animáče pro sobotní rána.

Šlo by samozřejmě argumentovat, že Ash se ve finále první řady rozhodl, jak se rozhodl, právě protože mu tak záleží na Pablovi a Kelly, to ale bohužel nestačí. I kdybychom akceptovali možnost, že Pabla a Kelly nešlo zachránit ani zabitím samotné Ruby (protože Ruby Ashovi přece jinak nikdy nelhala!), problém finále seriálu Ash vs Evil Dead stále netkví jen v Ashově rozhodnutí samotném, nýbrž v jeho provedení (kdy si Ash skutečně myslí, kdovíjak na celou situaci nevyzrál), a především v tom, že ho scénář do této pozice vůbec dosadil.

A jak už jsem psal výše, některým fanouškům tohle nevadí, protože si seriál Ash vs Evil Dead užívají „pouze“ jako krvavý sitcom, který nelze brát moc vážně. Pokud ale od seriálu čekáme něco víc (jako například základy vývoje charakterů fiktivních postav napříč příběhem či alespoň částečnou konzistenci s původními filmy), snaha dělat z Ashe tupou figurku prostě zamrzí. A ano, Ash samozřejmě chyboval i v původní trilogii (jmenovitě v Armádě temnot), tam ale chyboval částečně z nepozornosti a částečně s všudypřítomné nepřízni osudu.

Oproti tomu seriálový Ash chybuje jen aby se příběh mohl posouvat dál, kvůli čemuž opakovaně ignoruje jakákoliv fakta, rady ostatních postav i své dosavadní zkušenosti. A ať už vám tento přístup vadí nebo ne, způsob vytváření příběhového konfliktu výhradně skrze idiocii hlavní postavy se tak jako tak stane otřepaným velmi rychle. A je jedno jestli v animáči pro předškoláky nebo v hraném hororovém seriálu.

Jako celek se tak epizoda The Dark One hodnotí poměrně těžko. První půlhodina je tím nejlepším, co by si fanoušci filmového Evil Dead v podstatě kdy mohli přát, ve svých posledních pěti minutách nás ale seriál praští přes prsty potvrzením té hořké skutečnosti, že seriál Ash vs Evil Dead ve své podstatě stojí na jednom velkém vtipu na účet své hlavní postavy, který se opakuje pořád a pořád dokolečka.

Naše hodnocení: 80 %

FOTO: Starz