Historie Západozemí (12): Pád Targaryenů

Válka mezi Targaryeny a Baratheony a jejich spojenci způsobila pád královského rodu. Jedna kapitola se tím sice uzavřela, ale hned na ni navázala nová, kapitola Písně ledu a ohně.

Uchvácení Města racků

Stejně jako vláda Targaryenů nad Západozemím začala útokem na Město racků, první opravdovou bitvou první generace targaryenských králů, a poslední kapkou do poháru, z něhož se rozlila dobyvačná válka, byl čin bouřlivého krále, i její konec se rozpoutal pod rukama bouřlivého lorda u tohoto nevinného přístavu v Údolí.

Když Aerys popravil Rickarda a Brandona Starka a Jon Arryn odmítl zabít Neda a Roberta, kola rebelie se nezastavitelně roztočila. Ned opustil Orlí hnízdo, aby shromáždil vazaly na Severu, a Jon začal svolávat vlastní muže z Údolí. Město racků ale zůstávalo loajální Targaryenům a i Ned tak musel místo odplutí z přístavu zdolat Měsíční hory, zrádné Prsty a ještě horší cestu na Sestrov, městečko na Milosestře, jednom z drsných ostrovů Tři sestry v Kousanci.

Lord Grafton totiž svolal ostatní loajální muže, aby zabránili rebelům získat přístav a zablokovali ho. Jon proto nejprve vedl své vazaly z Údolí proti městu na vlastním území a rodu Graftonů. A protože Ned už byl na cestě na Sever, připojil se k němu pouze Robert, který byl prvním z rebelů, kdo zdolal zdi Města racků a osobně zabil i lorda Marqa Graftona.

To pak dovolilo obránci Údolí sjednotit rebely a posílit jejich kontrolu nad celým Údolím a někteří z mužů, kteří původně bojovali za Graftony, se k nim připojili. Robert Baratheon se následně už bez problémů vrátil do rodných Bouřlivých krajin, aby zmobilizoval svůj lid, a sám se vydal do zuřících bitev, z nichž první se odehrála u ruin Létohradu.

Bitva u Létohradu

Robert, hnaný nenávistí k princi Rhaegarovi a s ním i ostatním Targaryenům a touhou po své Lyanně, z níž se pro něj čím dál víc místo budoucí ženy začal stávat spíš symbol a ikona pohánějící dějiny, se začal cítit neporazitelně a také tak působil. Byl naprosto ve svém živlu. Třeba bitva u Létohradu zabrala jediný den, ale zajistila mu neuvěřitelnou­ slávu.

Dokázal se rychle dopravit do Bouřlivého konce a svolat své muže proti Aerysovi. Někteří ale opět zůstávali věrní králi a odmítli uposlechnout. Lordi z rodů Fellů, Cafferenů a Grandisonů se dokonce dohodli na spojenectví a chtěli se setkat u ruin Létohradu v Dornských mokřadách, odkud by zahájili pochod na Bouřlivý konec, aby svého lenního pána zarazili. Jenže Robert, jakmile zaslechl zkazky o jejich odporu, nečekal a vyjel, aby se s nimi utkal.

O bitvě není známo moc, ale ví se, že Robert dokázal k Létohradu dorazit dřív než jeho lordi a vyhrát tři bitvy za sebou, když je postupně porážel, jak přicházeli. Navíc v souboji zabil lorda Fella a o schopnostech mladého vojevůdce už nikdo nepochyboval.

Pak se vrátil do Bouřlivého konce, kde zabezpečil moc rebelů nad Bouřlivými krajinami, vydobyl si podporu ostatních bouřlivých lordů a dokázal přesvědčit své nepřátele a udělat z nich spojence. I syn lorda Fella, lord Grandison a lord Cafferen byli nejprve uvězněni, ale po nějaké době se přidali k rebelům a vyrazili s nimi, když Robert zavelel opustit bezpečné pozice a pochodovat s rozrůstající se armádou k Rovině. Válku ale přeběhlíci stejně nepřežili. Lord Grandison později podlehl zraněním utrženým u Trojzubce a Cafferena zabil Randyll Tarly u Jasanobrodu.

Bitva u Jasanobrodu

Zatímco bouřliví lordi stojící už jednotně za svým lenním pánem po bitvách u Létohradu opouštěli domov, mladší Baratheon Stannis zůstal v Bouřlivém konci, aby ho udržel proti případným útokům. Robert sám měl totiž namířeno na západ k Jasanobrodu v Rovině. Je pravděpodobné, že se pokoušel zajistit západní hranici Bouřlivých krajin proti hrozbě Tyrellů, kteří disponovali největší armádou v říši, nebo byl možná přechytračen jejich nejlepším vojevůdcem Randyllem Tarlym, jenž ho k Jasanobrodu nalákal.

A právě s ním se setkal na bitevním poli. Randyllův předvoj i přes početní nevýhodu nečekaně zaplavil bouřlivou armádu a zaskočený Robert byl najednou nucený ustoupit dřív, než se k bitvě přidá i hlavní část vojska Tyrellů. Nic najednou nevycházelo, jak plánoval. Randyll sám zabil lorda Cafferena a poslal jeho hlavu Aerysovi a naopak jediná trochu významná ztráta na straně royalistů byl bratranec lorda Maceho Quentin Tyrell.

Jinak si Randyll mohl připsat vítězství, jediné, jaké kdy nad Robertem kdo získal, i když jako oficiální vůdce Tyrellů se jím dodnes pyšní lord Mace, přestože na bitevním poli vůbec nebyl. Na druhou stranu, Tyrion Lannister toto vítězství zhodnotil jako poměrně bezvýznamné (Mace si naopak pamatuje, že šlo o velkou výhru), takže to nejspíš nebyla nijak zuřivá bitva a Robertovi bojeschopní muži zůstali v hojném počtu.

Ale protože se v takovém stavu nemohl utkat s ještě početnější hlavní silou Roviny, neměl jinou možnost, než utéct z jihu a pokusit se spojit s Jonem a Nedem na severu. Vyhnul se tedy zajetí a vyrazil k Říčním krajinám, zatímco Tyrellové využili příležitosti, aby vtrhli do jeho domova.

Ani Aerysovi ale nic z událostí neuteklo. Zaznamenal odpor Jona Arryna a s hrůzou sledoval povstání v Bouřlivých krajinách. Jenže jeho pobočník Owen Merryweather nezasáhl zrovna podle jeho potřeb. Podle Aeryse byl dokonce tak neefektivní, až by mohla jeho činnost, či spíš nečinnost, pomoct rebelům, a tak ho zbavil zemí a titulů a vypověděl ho z říše.

Následně se snažil sehnat svého syna, aby se rebelům postavil a zjednal v jeho jméně pořádek, jenže Rhaegar stále nebyl k nalezení. Aerys se proto obrátil na Jona Conningtona, lorda s pověstí horkokrevného bojovníka, jemuž sice nejspíš nezáleželo na králi, ale velice na Rhaegarovi, a jmenoval ho do uvolněného postu. Nový pobočník pak na rozdíl od lorda Merryweathera začal jednat okamžitě. Sám se postavil do čela armády a slíbil, že přinese Robertovu hlavu. A jak bouřliví lordi utíkali na sever, začal je pronásledovat.

To všechno mezitím dalo Nedovi dost času dorazit do Zimohradu, svolat vazaly a vyrazit přes Šíji do Říčních krajin. Hoster Tully, lord Řekotočí, se totiž také připojil na stranu rebelů, když se Ned rozhodl zaujmout místo Brandona ve více ohledech než jen správcovských a zaslíbil se Hosterově dceři a původně Brandonově snoubence Catelyn.

I když, stejně jako v Údolí a v Bouřlivých krajinách, ne všichni vazalové Tullyů hodlali propůjčit své meče rebelii. Rody Rygerů, Darryů, Goodbrooků a Mootonů zůstali věrní Targaryenům a rod Freyů rovnou neutrální, dokud se situace nevyjasní.

Bitva zvonů

Co se dál dělo mezi Jasanobrodem a městečkem Kamenné septum v Říčních krajinách, se neví kromě toho, že právě tam Robert Baratheon a jeho muži utekli po porážce a že někde tam byl Robert zraněn. Chtěl sice pokračovat a dojít až za Trojzubec, kde na něj měli čekat Starkové a Tullyové, ale jeho pronásledovatelé byli neúnavní a on se tak tak stihl schovat v tamějším nevěstinci těsně před vypuknutím bitvy.

Stejně odhodlaný jako on byl ale Jon Connington. Když obsadil město, nařídil vojákům, aby prohledávali dům od domu a přivedli mu Roberta. Do toho se rozezněly zvony septa, aby varovaly obyvatele, že bitva je na spadnutí a oni nemají vycházet ven, takže o to měl mít všechno snazší a chyběly jen chvilky k tomu, aby dosáhl nevěstince a zaťal sekeru do krku rebelie.

Jenže k tomu nedostal šanci. S neuvěřitelným načasováním dorazili ostatní rebelové, strhli hradby a zaútočili na Conningtonovu armádu, která zapomněla na původní úkol a odpověděla divokou obranou. Connington dokonce dokázal zranit lorda Hostera Tullyho a zabít bratrance a dědice Jona Arryna, Denyse Arryna, zatímco všude kolem něj, v ulicích, alejích i na střechách domů, bojovali a umírali další.

A v tuto chvíli se do protiútoku vyřítil i Robert. Zabil přítele a bývalého panoše prince Rhaegara, sera Mylese Mootona, přes své zranění rozdával do všech stran rány obrovským válečným kladivem a Jon si uvědomil, že je bitva ztracena. Teď to byl on, kdo musel zmizet dřív, než meč nebo kladivo zkříží cestu i jemu. Sice proto vypadalo, že právě Robertův vpád převážil vyrovnané šance na stranu rebelů, ale Robert sám ještě dlouho připomínal, že doopravdy pro něj vyhrál Ned. A podobně zneuznaný tak skončil i jeho protivník.

Connington mnoho následujících let litoval, že město nespálil, místo aby vydal rozkaz k prohledávání. Jeho kritici tvrdí, že lord Tywin Lannister by to udělal, takže by zabil Roberta dřív, než by ho mohla zachránit severská armáda, a nabídl by milost pro Starky, Arryny a Tullye, aby je přesvědčil k odložení mečů a návratu domů. Ale přestože by to znamenalo konec rebelie, také by to znamenalo zabití každého člověka v městečku a Jon nechtěl být vrahem. Naopak chtěl slávu za hlavu Roberta sraženou vlastní rukou.

A i když proti jeho ústupu vzhledem k tomuto přesvědčení, prudkosti bojů a lokaci, jež by neumožnila udržet armádu pohromadě, nelze mnoho namítat, krále Aeryse rozhodně neohromil. Conningtona vyhostil a zbavil ho jeho zemí a titulů za neschopnost. Jenže si zároveň musel uvědomit, že Robert není žádný lord psanec, kterého rozdrtí mávnutím ruky, ale že jde o největší hrozbu rodu Targaryenů od doby Daemona Blackfyra a možná ještě víc.

Poslal proto rytíře Královské gardy Jonothora Darryho a Barristana Selmyho, aby posbírali, co můžou ze zbývajících Conningtonových mužů, a jako dalšího pobočníka jmenoval lorda Chelsteda, ač už všichni čekali, že konečně pošle pro Tywina. Také nařídil pyromancerům vyrábět ohromné množství divokého ohně, s jehož pomocí plánoval konečnou pomstu nepřátelům, pokud se jim podaří obsadit hlavní město. Potají nádoby s ním umisťoval kolem Králova přístaviště, aby ho celé vypálil a zabil všech pět set tisíc obyvatel, místo aby dovolil Robertovi získat ho nedotčené.

Drak na Trojzubci

Kromě toho narychlo povolal další čerstvé muže a poslal Gerolda Hightowera, lorda velitele Královské gardy, aby konečně našel prince Rhaegara. Tomu se to pravděpodobně povedlo, ale zatímco se Rhaegar vrátil domů, Gerold nikoli. Princ pak nejprve také radil, aby otec požádal o pomoc Tywina Lannistera. Ten se stále nepřidal na žádnou stranu a byl nejspíš jejich poslední nadějí. Jenže z Casterlyovy skály nepřicházela žádná odpověď a Rhaegarovi nezbývalo nic jiného, než se velení nových odvedenců ujmout sám.

Nasadil si proto brnění černé jako noc s tříhlavým drakem vysázeným rubíny na hrudním plátu a připevnil si meč. Jaime Lannister ho prosil, aby mohl jet s ním, ale Rhaegar odmítl, přesvědčen, že Aerys se mnohem víc bojí Tywina než Roberta, a tak bude bezpečnější, když Jaime zůstane u krále. Nemohl totiž v takových časech sebrat Aerysovi tolik potřebnou oporu. Se synem po boku mu Tywin přece neublíží. Svěřil se mu pouze, že jakmile bude po bitvě, svolá koncil a nastanou změny, jež zamýšlel už dlouho. Pak vyšel z hradu, kde na něj za branami čekali jeho věrní, nasedl na koně a rozjel se ke své zkáze.

Aerys mezitím neustále přijímal návštěvy z řad pyromancerů, a to začalo být podezřelé jeho současnému pobočníkovi. Netrvalo proto dlouho a odhalil celý šílený plán, jenž ho naprosto zděsil. Pokusil se tedy krále přivést k rozumu, ale nic na něj nefungovalo. Nakonec jen odstoupil ze své pozice a znechuceně hodil pobočníkův řetěz královi k nohám. A Aerys ho upálil a povolal na jeho místo pyromancera Rossarta.

Také ještě předtím nemilosrdně připomněl Martellům, že princezna Elia je v jeho moci, a přinutil tak jejího strýce prince Lewyna Martella z Královské gardy shromáždit 10 000 Dornů, kteří se připojili k Rhaegarově armádě mířící na sever.

Po cestě k němu ještě své muže sebrané po bitvě zvonů a od nemnohých loajálních říčních a bouřlivých lordů a lordů Údolí připojili Barristan Selmy a Jonothor Darry, jeho vlastní armádu tvořila posádka Korunních zemí a pobřeží Úzkého moře a zbytek pocházel z Roviny, i když obrovská část tamější armády a námořnictva pod velením Mace Tyrella a Paxtera Redwyna obléhala Bouřlivý konec.

Nakonec jel Rhaegar v čele čtyřicetitisícového vojska, jež tak bylo větší než nepřítel. Navíc celou jeho desetinu tvořili rytíři, ostatní byli lučištníci, svobodní jezdci a kopiníci. Avšak rebelové, čítající celý Sever, téměř celé Údolí, část Říčních krajin, která poslechla své lenní pány, a část Bouřlivých krajin, které se podařilo zmizet z jihu, byli zase více zoceleni proběhlými boji a spojeni mnohem pevnějšími svazky.

Než se stačily sebrat královské síly, proběhla po bitvě zvonů v Řekotočí dvojitá svatba Neda Starka s Catelyn Tully a Jona Arryna s Lysou Tully. Lord Hoster totiž dokázal starého muže přesvědčit k sňatku se svou druhou dcerou, protože Jon, jenž už neměl žádného dědice, potřeboval plodnou ženu. Dohromady tak sehnali asi 35 000 mužů, z nichž se ale ne všichni bitvy zúčastnili, tedy dostatečnou sílu k ohrožení Králova přístaviště, kam také zamířili.

Pod vedením Roberta pochodovaly šiky rebelů po Královské cestě a blížily se k přechodu přes Trojzubec, stejně jako Rhaegarovi vojáci. Obě strany se setkaly právě tam. Stanuli proti sobě u vod řeky, v bezejmenném brodu, jemuž od té doby nikdo neřekl jinak než Rubínový.

Dornové s princem Lewynem v čele odhodlaně zaútočili na Robertovo levé křídlo, ale setkali se se silným odporem. Podařilo se jim zranit lorda Corbraye, ale jeho syn mu sebral valyrijský meč Lady Forlorn, zavelel do útoku, Dorny rozprášil a svedl souboj s raněným Lewynem, jehož zabil. V jiné části bitevního pole zase ser Barristan sám zabil několik rebelů, zatímco lord Jason Mallister pomstil smrt bratra z rukou Aeryse zabitím tří Rhaegarových vazalů.

A pak se střetli oni. Robert s obrovským parožím na helmě, třímající válečné kladivo, Rhaegar s drakem na hrudi a zakrváceným mečem v ruce. Jejich koně se srazili v burácejícím proudu. Všude kolem zuřila válka. Pod kopyty koní se valila voda a krev. Muži padali a umírali. A dva rytíři na sebe pohlédli s jedinou myšlenkou. Lyanna.

Do té doby byla bitva stále nerozhodná. Vojáci udatně bojovali na obou stranách a zasazovali té druhé těžké rány. I Robert jednu utržil. Ale ve chvíli, kdy zarazil kladivo do Rhaegarovy hrudi a shodil ho do proudu, bylo rozhodnuto. Úder byl tak silný, že se rubíny z princova brnění rozletěly do řeky, plamen Posledního draka vyhasl a Rhaegar zemřel s Lyanniným jménem na rtech.

Vojáci obou armád v tu chvíli úplně zapomněli na boj. Část royalistů zničených bez vůdce se obrátila a utekla zpátky do hlavního města a ostatní se vrhli do vody a hledali princovy rubíny. Rebelové tak věděli, že je vyhráno. Nepřátele, kteří jim zůstali na milost, zajali nebo zabili a některým umožnili změnit strany. Například Barristan Selmy byl velmi blízko smrti, když ho předvedli před Roberta, ale přestože Roose Bolton radil, aby ho zabil, Robert uznal, že jde o skvělého bojovníka, jenž pouze plnil přísahu a rozkazy, ušetřil ho, poslal pro svého mistra, aby se o něj postaral, a v budoucnosti si ho ponechal ve vlastní Královské gardě.

A i Freyové se rozhodli připojit k vítězné straně. Vypochodovali konečně z Dvojčat a deklarovali úmysl pomoct rebelům, i když trochu pozdě. Lord Hoster Tully pak nazval Waldera Freye Zpozdilým lordem Freyem a tato přezdívka ho už nikdy neopustila.

Teprve tehdy, v době bitvy a svého životního triumfu, pak Robert přiznal i úmysl získat železný trůn. Tvrdil, že svým kladivem, protože sám na nějaké nástupnické právo vůbec nemyslel, chtěl ve svém hněvu prostě zničit Targaryeny, ale mistři později využívali jeho původu a příbuzenství k nim k obhájení jeho nároku. Byl nejstarším vnukem Rhaelle Targaryen, dcery Aegona V., a po Viserysově útěku vlastně právoplatný dědic.

Bitva na Klikatici

Quellon Greyjoy, lord Železných ostrovů, jediný válkou nezasažený pán, mezitím hodlal udržet neutralitu až do konce konfliktu. Jenže poté, co byl Štít informován o smrti Rhaegara, přesvědčili ho jeho synové Balon, Euron a Victarion, aby se co nejrychleji přidal k rebelům, nebo ztratí všechny šance na připojení k vítězné straně.

Quellon tak vedl padesát válečných lodí proti Rovině, a protože úmysly Casterlyovy skály zůstávaly neznámé, zbytek flotily nechal doma na případnou obranu. Volně a docela bez odporu pak plenil pobřeží, potápěl nebo zajímal nepřátelské loďstvo a drancoval vesnice a městečka.

V ústí Klikatice se však nečekaně setkal s flotilou Štítových ostrovů. Během ne příliš dlouhé bitvy bylo potopeno nebo zajato celkem dvanáct lodí, než se Greyjoyům podařilo vyváznout, ale starý lord Quellon a jeho podlomené zdraví se k oslavám už nepřidali.

A přestože železní bitvu vyhráli, Quellonův nejstarší syn a dědic Balon rozhodl, že se vrátí na Štít, aby mohl po otcově smrti uplatnit nárok na Trůn z mořského kamene, a vliv železných na rebelii tak byl minimální. Navíc i Železné ostrovy zůstaly netknuté, protože zatímco plenili Rovinu, Tywin se konečně rozhýbal, ale ne k obraně.

Vyplenění Králova přístaviště

Aerys si byl dlouho vědom toho, v jak beznadějné situaci se ocitl. Poslal proto ještě před Trojzubcem královnu Rhaellu a prince Viseryse na Dračí kámen a ve městě si ponechal pouze princeznu Eliu a její děti, protože věřil, že tak si udrží alespoň Martelly. Ostatně, na pomoc mu a jeho stráži později přicházeli už jen nemnozí přeživší z armády prince Rhaegara.

Rebelové se zatím vzpamatovávali z bitvy na Trojzubci a původně zvlášť nepospíchali, protože zbývající hrozba royalistů zůstávala u Bouřlivého konce a oni tak měli otevřenou cestu do Králova přístaviště. Jenže zjistili, že se stejným směrem přesouvají i Lannisterové. Robert navíc věřil, že už tak je město obleženo několika tisíci vojáky, a protože byl zraněn, pověřil Neda, aby k němu dorazil dřív než Tywin, ať už míní pomoct komukoli.

Ned potřeboval jen několik málo hodin navíc, aby Robertův příkaz stačil vyplnit. Ale nezískal je. 12 000 západních bojovníků dorazilo k branám nicnetušícího města, provolávalo věrnost targaryenskému králi a žádalo si povolení ke vstupu, aby ho mohlo chránit.

Aerys se zaradoval. Jeho naděje byla obnovena, a i když mu Varys radil, aby Lannistery za hradby nepouštěl, raději naslouchal velmistru Pycellemu, jenž oponoval, že starému příteli přece může věřit. Byl totiž přesvědčen, že říše potřebuje nového krále, a jelikož potají stranil Lannisterům, doufal, že by to mohl být Tywin. A Aerys učinil osudovou chybu, když ho poslechl. Nechal otevřít městské brány a rudé síly západu se vlily do ulic. Loajalita byla pryč. Ihned začaly plenit, zabíjet, znásilňovat a rabovat ve jménu nového krále Roberta a probojovávat si cestu k Rudé baště.

I bláhový a šílený Aerys konečně pochopil, že tohle je konec. Povolal do trůní síně pobočníka Rossarta a dal dlouho očekávaný příkaz k zapálení připravených nádob divokého ohně. „Nedám jim nic než popel. Ať je Robert králem spálených kostí a uvařeného masa!“ prohlásil.

Poslední rytíř Královské gardy, Jaime Lannister, kterého si nechal u sebe v podstatě jako rukojmí, protože věřil, že mu neublíží, zatím bránil hrad a v pořádném zmatku poslal Aerysovi posla s dotazem na podmínky kapitulace. Viděl, že prohráli. Jenže posel se místo toho vrátil zpátky s příkazem, aby Jaime přinesl hlavu svého otce a zmínil se, že s králem mluvil právě i Rossart. Na to už mladý rytíř dál na hradbách nečekal. Rozběhl se za pyromancerem, zabil ho dřív, než stihl vykonat rozkaz, a zamířil za Aerysem.

Později uvažoval, že jako jeho prastrýc Aerion král patrně věřil, že nezemře, ale přemění se pomocí chystaných plamenů v draka, čímž získá sílu ke zničení nepřátel. Jenže odvaha a krvelačnost ho rychle opustily, když mu Jaime prozradil, že krev na jeho meči není Tywinova ale Rossartova. Tehdy už Aerys nedokázal udržet děs ani střeva, Jaime ho kvičícího jako prase stáhl ze schodů pod trůn a jedním rychlým řezem přes hrdlo (v seriálu bodnutím do zad) učinil všemu konec. Protože ale kdysi přísahal svého krále chránit, za záchranu celého města a půl milionu lidí si vydobyl opovržlivou přezdívku Králokat.

Životy těch, kteří by skončili v ohni a jinak za pozornost armád nestáli, byly však jediné v bezpečí. V tomtéž čase totiž lannisterští vojáci bojovali s targaryenskými na schodišti ke zbrojnici Rudé bašty a Ned Stark vedl Robertův předvoj městskými branami.

Lord Crakehall se u schodů trůnu zeptal Jaimeho, jestli má ohlásit nového krále. Neřekl to, ale bylo jasné, že se ptá, zda jím bude Tywin, Robert nebo jiný člen rodu Targaryenů. Jaime mu odvětil, ať si ohlásí koho chce a ať oznámí Aerysovu smrt jakémukoli bojujícímu royalistovi v naději, že je přesvědčí, aby se vzdali, a unaveně dosedl na jediné křeslo v síni.

Tywin mezitím poslal své rytíře, sera Gregora Cleganea a sera Amoryho Lorche, do Maegorovy pevnosti vypořádat se se zbytkem královské rodiny, zabezpečit trůn pro Roberta a dokázat, že Lannisterové opustili Targaryeny navždy. Nikdy nepřiznal, jaké konkrétní rozkazy jim dal a co chtěl, ať udělají, ale oba je vyplnili víc než důkladně.

Gregor, jehož do rytířského stavu pozvedl sám Rhaegar, rozbil maličkému princi Aegonovi hlavu o stěnu, zatímco nutil jeho matku Eliu, aby se dívala. Pak ji brutálně znásilnil, pokrytý krví a mozkem jejího syna, a přesekl svým obrovským obouručním mečem. Amory zatím vytáhl princeznu Rhaenys z podpostele jejího otce, kde se snažila úplně vyděšená schovat, a bodal do ní, snad půlstokrát, než i její znetvořené tělo zůstalo ležet na podlaze.

Nebo tak se to dodnes říká. Podle mistra Yandela byla totiž Rhaenys zavražděna v posteli. Tvrdí, že ji mohl nechat zabít Aerys, když zjistil, že se Tywin přidal k Robertovi, a někteří jsou podle něj zase přesvědčeni, že ji zabila sama Elia ze strachu, co by se jí stalo, pokud by padla do rukou Rhaegarových nepřátel. Kdo v ruce držel nůž ale nakonec není tak důležité. Byla mrtvá stejně jako zbytek její rodiny a Ned dorazil pozdě. Příliš pozdě, než aby zabránil tomu nejhoršímu, co tahle válka způsobila.

Když konečně vešel do trůní síně, Aerys se topil v krvi, shlížely na něj dračí lebky, všude stáli lannisterští muži a Jaime, s helmicí ve tvaru lví hlavy, seděl na železném trůně. Ned nechtěl slyšet žádné vysvětlování. Odsoudil ho jediným pohledem a Jaime, definitivně zbavený všech rytířských iluzí, k němu sestoupil a řekl, že nemusí mít strach. Že to nepohodlné křeslo jenom zahříval pro něj. Ovšem Ned se nechopil ani této šance.

Místo toho o něco později, když už bylo město vypleněno a královský palác zajištěn, dorazil se vší slávou Robert. Tywin mu předložil těla Elii, Aegona a Rhaenys zabalené v rudých lannisterských pláštích, které lépe zakryly prosakující krev, ovšem i tak na ně byl hrůzný pohled a princ Aegon ani nebyl k poznání. Nejen jako princ, vůbec jako dítě.

Šok se objevil ve tvářích mnoha přítomných a i Tywin tvrdil, že sice přikázal jejich vraždu pro Roberta, ale je zaskočen brutalitou, s jakou byl příkaz vyplněn. V případě Rhaenys věřil, že Lorch, jenž se pokoušel ospravedlnit barbarství tím, že ho princezna kopala a nepřestávala ječet, mohl jednoduše jednat „jemně“, uklidnit ji milými slovy a udusit polštářem.

Robert ale neprotestoval. Byl spokojen s vymýcením Rhaegarových potomků a tvrdohlavě čelil Nedově zlobě. Ten věřil, že spáchali neospravedlnitelnou vraždu a oba aktéry chtěl tvrdě potrestat. V jeho očích šlo o nevinné děti. Princátka, jaká nemohla být Robertovi hrozbou. Jenže nepochodil, mezi ním a nastávajícím panovníkem se rozhořela hádka, a když Robert vykřikl, že nevidí žádné děti, jenom dračí potěr, Ned se sebral a město opustil.

Jaime Lannister pak osobně stíhal další pyromancery, kteří byli součástí Aerysových plánů. Jeden z nich plakal o milost, druhý se ho snažil uplatit, ale Jaime je oba zabil. A jeho otec shromáždil zbývající royalisty, jimž dal na vybranou, zda budou čelit popravě nebo se připojí k Noční hlídce.

Na Zdi se tak ocitl například zahořklý ser Alliser Thorne, Aerys, Rheagar a ostatní členové královské rodiny byli podle tradice zpopelněni, říše dala sbohem valyrijské dynastii, jež ji svedla dohromady, a přivítala nového krále.

Obléhání Bouřlivého konce

Ani po dobytí trůnu a získání celé říše na sever od hlavního města na stranu nového krále ale nebylo hotovo. Ještě na začátku rebelie po Létohradu vzal Robert většinu sil Bouřlivých krajin s sebou do války. V Bouřlivém konci nechal pouze mladšího bratra Stannise (v seriálu i jeho manželku, v knize ovšem ještě ženatý nebyl) a malou posádku, aby hlídali pevnost a nejmladšího Renlyho, protože nepočítal s tím, co přišlo.

Po porážce u Jasanobrodu musel Robert zmizet na sever a Tyrellové rovnou vyrazili k Bouřlivému konci, který začali obléhat. Lord Mace obklíčil pevnost armádou Roviny, zatímco lord Paxter Redwyne uzavřel Záliv ztroskotání se svou flotilou Stromoviny pro veškerý obchod, takže Bouřlivý konec naprosto odřízli.

Víc se nepohnuli na žádnou stranu ani o píď po většinu roku, takže posádka musela po vyjedení zásob začít porážet koně, pak psy a kočky a téměř se dostali do situace, kdy by museli pojídat vlastní mrtvé, zatímco na dohled od hradeb Mace a jeho vazalové pořádali bohaté hostiny.

Neodehrálo se tak příliš boje a ocelí nepadlo mnoho mužů. Například jen Donal Noye, kovář z Bouřlivého konce, jenž vykoval Robertovo válečné kladivo, utržil ránu sekyrou do paže, ta se mu podebrala a ruka mu uhnila, takže když už po válce nebyl schopný uživit se svým oborem, odebral se na Zeď, kde skonal až po letech v souboji s obrem. Ale situace byla snad ještě zoufalejší, než kdyby došlo k otevřenému útoku, a nechybělo mnoho, aby podlehli úplně všichni.

Nikdo nebyl schopný dopravit hlady umírajícím mužům byť jen skývu chleba. Možná ještě několik dní, Tyrellové by mohli vstoupit do domova nového krále a jediným odporem by byl odporný puch mrtvých. Až jednu noc proklouzla mezi flotilou Redwynů malá loďka s cibulí a solenými rybami řízená známým pašerákem Davosem.

Posádka tak byla zachráněna, protože na nové zásilce potravin mohli přežít dost dlouho na to, aby se dočkali ukončení obléhání. Do Bouřlivého konce s novinkami o pádu královské dynastie, jejíž poslední zbytky utekly na Dračí kámen, totiž mířil Ned se svými muži a stačilo jen pár slov, aby Mace stáhl zástavy.

Stannis tak úspěšně udržel hrad a zabránil Tyrellům přidat se k Rhaegarovi, což by znamenalo vítězství královské strany, a jakmile se zotavil z ročního půstu, Robert ho pověřil postavením flotily pro útok na Dračí kámen.

Většina lordů a rytířů Roviny byla omilostněna a Davos obdržel rytířství, země, pevnost a válečnou galéru, které měl velet, a později dvě další pro jeho nejstarší syny, přičemž další z nich se stal panošem lorda Stannise. Akorát proto, že Stannis byl tvrdohlavě spravedlivý, usekal mu poslední články prstů na jedné ruce za pašeráctví.

Nájezd na Věž radosti

Stále však nebylo po všem. Po vypořádání se s obléháním zamířil Ned ještě dál na jih, do Rudých hor Dorne. Neprozradil, jak zjistil, že měl hledat v nich, nebo že cíl celé jeho cesty od začátku rebelie leží právě v Princově průsmyku. Ale spolu se šesti dalšími společníky – Howlandem Reedem, lordem Willamem Dustinem, Ethanem Gloverem osvobozeným z vězení, Martynem Casselem, Theo Wullem a serem Markem Ryswellem dorazil k osamocené věži, kupodivu střežené třemi členy Královské gardy – lordem velitelem Geroldem Hightowerem, Mečem jitra Arthurem Daynem a serem Oswellem Whentem.

Řekl jim, jak je hledal u Trojzubce, pak v Králově přístavišti, když byl zabit jejich král, a pak v Bouřlivém konci, kde poslední royalisté poklekli před novým. Ale oni mu jen odvětili, že tam nebyli, že byli daleko a že jejich kolena se neohýbají tak snadno. Ned poté prohlásil, že myslel, že utečou spolu s Willemem Darrym, královnou a malým princem na Dračí kámen. Ale oni odpověděli, že ser Willem je dobrý muž, avšak ne člen gardy. Královská garda neutíká. Předtím nebo teď, složili přísahu, kterou dodrží.

Ned a Arthur Dayne pak vytáhli meče. Sotva zakrvácená ocel proti mléčně bílému Úsvitu z padlé hvězdy, jehož se každý rozumný muž v říši bál. „Teď to začne,“ prohlásil odhodlaně Arthur. „Ne,“ odvětil Ned se smutkem v hlase. „Teď to skončí.“

Po následné bitvě zůstali jen dva přeživší. Jen Ned a Howland Reed mohli vstoupit do věže, kterou Rhaegar pojmenoval Věž radosti. Ned rychle vyběhl schody a v jedné z komnat konečně spatřil Lyannu. Umírající na krvavém loži. Nebylo jí už pomoci. Z posledních sil ho přiměla, aby jí složil slib, a zemřela.

Ned poté strhl věž, aby padlým vztyčil mohyly, a vydal se na smutnou zpáteční cestu s Lyanniným tělem. Nejdřív ale vzal Úsvit do Hvězdopádu, sídla Dayneů, kde měla krátce na to Ashara Dayne, Arthurova sestra, tajná láska Barristana Selmyho, již se Ned kdysi dávno, téměř v jiném životě, tak styděl vyzvat k tanci, skočit pod náporem žalu z nejvyšší věže do Letního moře. A lord Stark se po dlouhých měsících vrátil domů s novorozeným Jonem a Lyannu uložil do krypt k Brandonovi a otci.

Jedinou další vzpomínkou, kterou z jihu přivezl, byl rudý hřebec lorda Dustina. Osobně ho přivedl jeho vdově Barbrey, a ta Neda od té doby nenáviděla, protože dokázal vrátit domů koně jejího muže, ale ne muže samotného.

Útok na Dračí kámen

Úplně posledním Targaryenům tak už zbýval pouze Dračí kámen, kam Aerys poslal Rhaellu a Viseryse. A, což tehdy ještě nevěděl, i svou budoucí dceru, protože noc před jejich odplutím upálil lorda Chelsteda, čin, jaký v něm vždy vzbudil choutky, a jak se ukázalo, zanechal královnu těhotnou.

Rhaella pak po Aerysově smrti sice korunovala Viseryse králem, ale žádný reálný dopad to nemělo, stejně jako když Robert, už pevně usazený na železném trůně, pověřil Stannise, aby postavil nové lodě, ostrov zabral a poslední členy královské rodiny mu přivedl. Stavba totiž trvala dalších celých devět měsíců a Rhaella stihla ještě před připlutím nepřátel během běsnící bouře, která zničila celou ukotvenou targaryenskou flotilu, porodit Daenerys Targaryen, což ji stálo život.

Stannis pak konečně vyplul v čele nové královské flotily na palubě válečné galéry Zuřivost, takže posádka Dračího kamene už byla připravena prodat děti Baratheonům za své životy. Ale těsně předtím, než Stannis dorazil, ser Willem Darry, bývalý zbrojmistr Rudé bašty, zburcoval další čtyři loajální muže a společně s Viserysem, Daenerys a kojnou z Dračího kamene uprchli pod rouškou noci na Braavoské pobřeží.

Zbytek pak už byl snadný. Král získal ostrovní pevnost bez problémů a Targaryeni přišli o všechen majetek v Západozemí. Jejich poslední skutečný domov připadl místo targaryenskému dědici lordu Stannisovi, protože byl tradičně sídlem korunního prince a dokud Robert neměl potomky, uznal, že je to místo, kam patří. A zároveň, protože byl rozzlobený, že si Stannis nechal Viseryse a Daenerys proklouznout mezi prsty, lepší a úrodnější Bouřlivý konec věnoval nejmladšímu Renlymu.

Vyrojily se sice ještě pověsti, že Dorne plánuje další rebelii, protože dornský princ Oberyn Martell, vzteky bez sebe kvůli smrti sestry a jejích dětí, hodlal vztyčit zástavy za vyhoštěného Viseryse. Údajně i vyletěli havrani a vyjeli jezdci. Ale nikdo neví, jaké zprávy nesli, protože Jon Arryn urychleně odcestoval do Slunečního oštěpu a s Doranem Martellem vyjednal mír.

A zatímco Targaryeni začali jako nezničitelní bohové na ohnivých dracích, dostali se přes množství občanských válek a přetahování o moc až k tomu, že poslední král z jejich řad, šílený muž, který už vůbec ničím nepřipomínal rodinnou prestiž, přivedl rod do hrobu.

Nemuselo se to stát. Kdyby sestra nepozvedla meč proti bratru. Kdyby meč dostal jiný chlapec. Kdyby v šarvátce nepadla naděje s roztříštěnou lebkou. Kdyby šťastlivec zabral trůn božským právem, ne volbou. Kdyby nikdo nevyrazil do Šerodolu. Kdyby květiny padly jiné dívce. Kdyby nikdo neuvěřil věštbě. Především ale, kdyby Targaryeni nedopustili, aby si jich poddaní přestali vážit a aby se přestali bát, protože se báli až příliš.

S Viserysem a Daenerys ztracenými na východě už však byla všechna kdyby zbytečná. Na trůn po necelých 300 letech usedl rod Baratheonů a prvním z nové linie králů byl Robert, korunován jako Robert I., žijící jako Aegon IV., další král nehodný a zpustlý. Ale to už je jiný příběh a jiná píseň. Píseň ledu a ohně.

Foto: Talpress, HBO