Valyrie (2)

Druhá část článku o tom, jak vypadala Valyrie v době svého největšího rozmachu, vám nyní přinese pohled na to, která města po známém světě Valyrijci založili nebo využili, jak se žilo pod jejich vládou, jací byli a co po nich zůstalo.

Sídliště

Nejlepším způsobem, jak se podívat na valyrijská města, osídlení a kolonie, je rozdělit je stejně jako předchozí oblasti. Města v srdci Valyrie, zničená i dosud stojící, v západním Essosu a v Ghisu, a v zámoří. Ovšem ta, která Valyrie založila nebo ovládla mimo svůj původní poloostrov, a která dodnes prosperují, mají tím pádem i historii před (některá) a po (všechna) Državách. Proto je na místě se o nich zmínit jen krátce a brát je komplexně a samostatně v jiném pojednání.

Na Valyrijském poloostrově a v jeho bezprostředním okolí padlo za oběť zkázy mnoho měst a většina zůstává ztracená v historii, když spolu s nimi zanikly i záznamy o nich. Jsou to třeba minimálně čtyři neznámá města na jihu bývalého poloostrova. Mezi ty, o nichž svět ví, tak patří tři, respektive možná čtyři.

Nejslavnějším je Valyrie, po zkáze zvaná i Stará Valyrie, kdysi hlavní město Svobodných valyrijských držav, samozvané centrum civilizace, dnes mrtvé město divů. Stála na Valyrijském poloostrově, po zkáze a rozlití Kouřícího moře se ocitla uprostřed největšího z nových ostrovů obklopeného útesy a kolem ní lze najít zbytky dračích cest. Ovšem v době své největší slávy prý byla nádherná, měla vysoké štíhlé věže bez vrcholků, k výzdobě používala sfingy a další mytické motivy, byla původním domovem rodin Targaryenů, Celtigarů a Velaryonů.

Na stejném ostrově jako Valyrie leží ještě zničené město Tyria. I to bývalo bohaté a skvostné. Na rozdíl od Valyrie je ale pořád částečně obydlené, i když není jasné kým. Jen jsou to podle současných svědectví docela nepříjemní lidé. A na severním pobřeží nynějšího Kouřícího moře, tedy zbytcích poloostrova stále spojených s pevninou, zbývají ruiny města Oros. Před zkázou to bývalo vnitrozemské město, proto z něj vede zachovalá valyrijská cesta do Mantarysu. Prý bývalo nejvelkolepější, bohaté, teď je stejně jako Tyria z většiny pryč, jen částečně obydlené nějakými neznámými, nepříjemnými lidmi.

Mluví se o lidech a přízračných postavách, někteří se domnívají, že to mohou být kamenní lidé – vyhnanci nakažení šedým lupem, podobně jako v ruinách Chroyane na řece Rhoyne, ale nikdo to neví jistě. Akorát seriál patrně pracoval s touto verzí, protože tam Tyriona Lannistera napadli kamenní lidé, když proplouval zničeným poloostrovem, možná kolem Orosu nebo Tyrie, zatímco v knize se to stalo v Choryane. A Stannis Baratheon v seriálu rovněž zmiňoval kolonii kamenných lidí ve Valyrii, kam mu radili poslat dceru, když se jako batole nakazila.

Mezi ta zcela ztracená by k tomu mohla patřit města Rhyos, Aquios Dhaen a Draconys, neboť i tato města Valyrie založila, ale nebylo prozrazeno kde a patrně zanikla ve zkáze.

A na severním pobřeží Zálivu otrokářů, zhruba na půl cesty mezi Valyrijským poloostrovem a Zálivem, leží ještě zničené město Bhoraš. Není jasné, jestli se má počítat mezi stará valyrijská nebo ghiskarská sídla, protože se nedochovaly záznamy o tom, kdo ho založil.

Vedle toho kolem Valyrijského poloostrova dodnes funguje několik nyní samostatných měst. Nepočítají se mezi Svobodná města, protože v době existence Valyrie neměla autonomii. Vládli jim úředníci z Valyrie jménem Držav, zatímco nynější Svobodná města platila centrální vládě ve Valyrii za právo zformovat samosprávu. Nebyla sice formálně nezávislá, Valyrie stála nad nimi, zasahovala do jejich záležitostí při mezinárodních konfliktech, ale jinak jim ponechávala volnou ruku, na rozdíl od těchto sídel.

Jedním takovým je Mantarys na severní špičce Moře vzdechů za Zeměmi dlouhého léta, postavené u řeky vytékající z Malovaných hor. Vede přes něj Cesta zlých duchů z Volantisu do Meereenu a samo má zlověstnou pověst jako město příšer. Kde jsou časy, kdy bylo bohaté a skvostné.

Dodnes je obydlené, je to vlastně hlavní pozůstalé město v Zemích dlouhého léta a jediná zastávka přímo na cestě pro suchozemské cestovatele ze Svobodných měst do Zálivu otrokářů. Jenže jeho obyvatelé jsou údajně znetvoření, obludní, asasíni a traviči, jediná postava v sáze, která z města pochází, je dvouhlavá otrokyně v obludáriu v Yunkai a zkrátka pro něj nemá nikdo dobrého slova. Což má možná také původ ve zkáze. Stojí dál od Čtrnácti ohňů, zkáza ho tak nezasáhla, jenže se ocitlo ve značné izolaci, a právě kvůli ní mohlo přijít k příšerné pověsti. Spekuluje se, že se tamější obyvatelé považovali ze poslední pravé Valyrijce, tudíž aby udrželi svou pokrevní linii čistou, uzavírali incestní sňatky ještě častěji než předtím ve Valyrii, a tak se zvýšil i výskyt vrozených vad.

Dalším je přístavní město Tolos na Černých útesech zhruba u hranice Zálivu otrokářů a Zálivu žalu. Valyrijská cesta ho napojuje na Cestu zlých duchů a je poslední obydlené město před Meereenem pro ty, kdo cestují po souši. Na rozdíl od Mantarysu ale nemá děsivou pověst. Pochází odtamtud nejlepší prakovníci v Essosu, kteří hází měkké olověné kuličky místo kamenů, což způsobuje lidskému tělu značnou újmu, ghiskarský šlechtic Hizdahr zo Loraq (a další) tam má příbuzné, a celkově má blízké ekonomické a sociální vazby na Záliv otrokářů, protože je dost blízko, aby se po zkáze dostal do jeho sféry vlivu. Nyní se tak považuje za širší oblast Ghisu.

V seriálu také žoldák Daario Naharis tvrdil, že ho v jeho dvanácti prodala matka do otroctví v Tyroši, odkud ho prodali do bojových jam v Tolosu, kde čtyři roky cvičil, než v šestnácti udělal během bojových her dojem a vydělal svému pánovi tolik zlata, že mu ve své závěti daroval svobodu a Daario se přidal k armádě Druhých synů.

A poslední z přežívajících valyrijských měst je Elyria na ostrůvku u Zemí dlouhého léta, rovněž zhruba u hranice Zálivu otrokářů a Zálivu žalu. Navzdory své blízkosti k Valyrijskému poloostrovu přežila zkázu a úplně stejně jako Tolos se ekonomicky a kulturně přiblížila k Zálivu otrokářů (Hizdahr má i zde své příbuzné a vliv), a nyní se považuje za širší oblast Ghisu.

Dále se mohou počítat i některá města mimo oblast poloostrova a Zemí dlouhého léta, která ani po zkáze nezískala samostatnost, ale zabralo si je město Volantis. Jde o přístavní města na řece Rhoyne a jejích přítocích.

Valysar, jenž začal jako kolonie Valyrie dovážející po Rhoyne dřevo z Qohorského lesa. Selhorys na soutoku Rhoyne se Selhoru, dodnes docela hezké město s dlážděnými ulicemi osvětlenými lucernami z barevného skla. A Volon Therys s vysokými hradbami, dlouhým nábřežím, který byl dvakrát velmi vážně zatopen během rhoynských válek. Všechna dosud jmenovaná se k tomu samozřejmě účastní obchodu s otroky.

Je dost pravděpodobné, že mohly existovat i další více či méně závislé kolonie Valyrie dál v kontinentu a později, po zkáze a masivní migraci Dothraků, zaniknout. Zaznamenán je jeden takový případ, Essaria. Bylo to město v centrálním Essosu východně od Qohorského lesa a severně od Malovaných hor, v kopcovitém regionu u hranic království Sarnoru. Stejně jako ostatní současná Svobodná města měla s Državami smlouvu, že si může do určité míry vládnout sama, a vzkvétala. Měla tak všechny předpoklady k tomu, aby bezpečně přečkala zkázu své „matky“. Jenže ji během století krve zničili Dothrakové a přejmenovali na Vaes Khadokh, Město mrtvol. Takže se na ni už jen vzpomíná jako na ztracené deváté Svobodné město.

A zbývající významná valyrijská sídliště v Essosu jsou nejznámější kolonie, osm relativně samostatných měst obracejících se k formálně nadřazené Valyrii pouze pro ochranu. Jinak si jejich zakladatelé koupili právo vlastní vlády, nebo to byla města založená jinými než Valyrií a až masivním přílivem Valyrijců se dostala pod její vliv, aby si výměnou za odvádění poplatků a uznání nadřazenosti Valyrie také ponechala určitou volnost. Všechna se po zkáze přetransformovala ve Svobodná města, významné mocnosti západního Essosu. Nutné je ovšem podotknout, že pojem svobodná znamená osvobozená z područí Valyrie. Protože všechna (s výjimkou Braavosu, jenž ale založili uprchlí otroci, nikoli přímo Valyrie) byla stejně jako jejich „matka“ otrokářská a kromě Pentosu (formálně) jsou dodnes.

Nejseverněji leží Lorath na západě největšího z Lorathských ostrovů v Lorathském zálivu v Chvějivém moři. Tento ostrov i ostatní jsou pusté a kamenité. Lorathané si proto nárokují i vody Lorathského zálivu, zalesněný poloostrov na jih od Lorathu a těžařskou a rybářskou kolonii Moroš daleko na východě v deltě řeky Sarne – pravděpodobně založenou až po zkáze Valyrie a pádu tamějšího království Sarnoru.

Valyrie se k ostrovu dostala poprvé, když tam zlikvidovala království Andala Qarlona Velikého, jenž se rozhodl vytáhnout proti její jiné kolonii, Norvosu. Poté zůstaly ostrovy neobydlené, než se na ně vydali náboženští odpadlíci z Držav, vyznavači Slepého boha Boashe. Mezi jejich přesvědčení přitom patřila naprostá rovnost, což během časů lákalo čím dál víc lidí i z Valyrie, až na ostrově vznikly velké vesnice a město, o náboženství opadl zájem, vypukla rebelie, Boashův kult prakticky skončil a Lorath se stal až do zkázy kolonií zavázanou Valyrii.

Zmíněný Velký Norvos leží nedaleko v Norvošských kopcích u břehu Noyne a Norvošské kopce mu veskrze patří. Tvrdí, že pod něj spadá i poloostrov Sekyra. K tomu se v minulosti hlásil i Lorath a takový nárok dodnes rozporují Ibbeňané, nicméně právě skrze nároky Lorathu a Norvosu se k němu v každém případě dostávala i Valyrie.

I Norvos přitom vznikl kvůli nespokojenosti s náboženskou tolerancí, která se neslučovala s přesvědčením některých církví a sekt. Konkrétně Vousatí kněží odešli svého času z Valyrie do osady na místě Norvosu, aby měli místo, kde budou platit jen jejich pravidla. Osada se pak začala rozrůstat a Valyrie jí ponechala volnou ruku jen za podmínky, že jí budou platit daně, a tak to zůstalo až do zkázy.

Qohor, nejvýchodnější z velkých kolonií a brána východu, stojí o kus dál od Norvosu na okraji Qohorského lesa na břehu Qhoyne. Nejprve to byla osada lesníků, řemeslníků, lovců, jen dřevorubecký tábor. Než si ho vyhlédli další náboženští nespokojenci, následovníci Černé kozy. Oblast tak kolonizovali a koupili si možnost samosprávy, aby mohli dál provozovat různá temná umění jako krvavou magii, věštění a nekromancii. Nicméně tam zažil svůj rozmach i obchod, díky cestovatelům mezi západem a Dálným východem, objevila se i jiná náboženství, hlavně R’hllorismus má značný vliv, a po zkáze tam navíc zůstali kováři údajně znalí tajemství přepracování valyrijské oceli. Jen přímo vyrobit novou už nedokáže nikdo.

Pentos pak patří k pobřežním koloniím dál na jihu, konkrétně stojí v Pentoském zálivu na pobřeží Úzkého moře. Právo vybudovat si obchodní výspu na území tehdejšího Andalosu si tam koupili valyrijští obchodníci, námořníci a zemědělci, a když z Andalosu odešli Andalové, jejich vliv dosáhl daleko do jejich starého království. Pokud tedy není pravdou, že Pentos Andalové i založili a Valyrie si ho zkrátka jen přivlastnila a nechala mu za poplatky větší volnost. Obchod byl každopádně v centru jeho pozornosti od začátku.

Myr v Myrthském moři leží ještě jižněji než Pentos a považuje se za jedno z nejpokročilejších měst, proslavené uměním, učením a sklem, teleskopy a čočkami. Založili ho obchodníci a dobrodruzi z Valyrie na místě původního andalského města, které dobyli, koupili si právo mu vládnout, a tak stejně jako Pentos prosperoval a prosperuje i po zkáze.

Tyroš pak stojí na nejbližším z Kamenoschodů mezi Essosem a Dorne, na hranici Úzkého a Letního moře. Nejprve to byla striktně vojenská základna založená Valyrií na do té doby pustém, kamenitém ostrově, aby mohla kontrolovat námořní trasy přes Kamenoschody. Noví obyvatelé ale brzy v okolních vodách objevili unikátní druh mořských šneků, jejichž výměšky se dají použít pro výrobu textilního barviva a barviva na vlasy, to se ve Valyrii rychle uchytilo, během jediné generace se vojenské ležení stalo také mnohem větším městem obchodu a koupilo si možnost samosprávy.

Dalším ostrovním městem je Milovaný Lys, Navoněné sestra. Souostroví v Letním moři u Svárlivých zemí, kde leží, není velké, zato úrodné, slunečné, bohaté na palmy a ovoce, obklopené modrozelenými vodami plnými ryb, nejspíš má jedno z nejzdravějších podnebí. Čemuž se rychle přizpůsobilo. Založili ho valyrijští bohatí obchodníci a šlechtici jako samosprávnou obchodní výspu, brzy se z ní stal odpočinkový resort pro dračí lordy zaměřený na všechny druhy potěšení, a tím vlastně zůstal Lys i po zkáze. Sexuální otroci jsou tam od dob Valyrie nejvyhledávanější.

A nakonec Volantis mezi ústím Rhoyne a jejím soutokem s Volaneou, s horkým, vlhkým klima. Byl úplně první kolonií Valyrie, založenou na ochranu jejích původních západních hranic, než se rozšířila daleko za něj. Nejprve ho představovala jen posádka střežící černé, tehdy hraniční zdi, ale bohatí Valyrijci tam začali jezdit za obchodem na Rhoyne, pak si tam začali stavět domy, přesouvat tam majetek, mnozí se trvale přestěhovali, až si koupili právo vládnout. Město se tak neuvěřitelně rozrostlo, toužilo po větším a větším území, po rhoynských válkách schramstlo celé ústí Rhoyne a Oranžové pobřeží za ním. Na druhé straně navázalo i vztahy se Zálivem otrokářů a po zkáze se pokusilo stát novou Valyrií, než ho ostatní zastavili. I tak mu ale zůstává ohromný vliv na celém pobřeží Letního moře.

V oněch zmíněných rhoynských válkách přitom Valyrie přišla k dalšímu území, povodí celé Rhoyne, a městům, těm do té doby největším a nejdůležitějším v západním Essosu. Patřila Rhoynům, které buď vyvraždila, zotročila nebo vyhnala. Nedá se však říct, že by se z nich stala valyrijská města, protože je Valyrie nijak nevyužila, jen vyrabovala a srovnala se zemí. Mezi ně patří Ghoyan Drohe, Ny Sar, Ar Noy, Chroyane, Sar Mell a Sarhoy.

Záliv otrokářů je pak další oblast, kde stojí města označitelná víceméně za valyrijské kolonie. Nejprve to byly kolonie Starého impéria Ghisu a po jeho porážce je Valyrie prostě převzala jako centrum obchodu s otroky, zatímco ostatní ghiskarská města jižněji zničila. Což mělo významný vliv na jejich vývoj – či spíše zastavení vývoje a na kulturu, když ta ghiskarská začala mizet a na její místo se cpala valyrijská. Nicméně po zkáze se tato města rozhodla zcela osamostatnit, ačkoli dál na jihu se rozběhl pokus o vybudování Nového Ghisu, a vrátit ke staré ghiskarské kultuře tak, jak si ji sama představují. Takovou, jaká byla před průnikem valyrijské, už totiž po tisících letech asi nikdo nedá dohromady. Tudíž i tato sídla mají dostatečně silnou vlastní identitu a historii na to, aby bylo na místě je krátce zmínit, ale hlouběji se jim věnovat v jiném pojednání.

O všech lze říct, že leží v polopoušti až poušti. Jejich okolí není příliš přívětivé pro zemědělství, na pobřeží Zálivu otrokářů akorát pěstovali olivy a kdysi i vysoké cedry, ale ty jsou pryč už tisíce let, možná je nezažila ani Valyrie. Jen na chráněných a bohatých zahradách se daří citroníkům, tomelům a nočním květinám a ti nejvytrvalejší můžou mít úspěch s pěstováním méně náročných bylin a květin a chovem ovcí a koz. V Ghiskarských kopcích se dá ještě těžit měď. Tyto nedostatky údajně přivedly Ghis ke krutému obchodu s otroky dávno předtím, než se Valyrie vůbec probudila. Když se však probudila a Ghiskarské impérium dobyla, velmi ráda ho využila.

A to ve třech velmi známých městech. Astaporu, Rudém městě postaveném z červených cihel, domově proslulých otrockých vojáků Neposkvrněných. Yunkai, Žlutém městě a Královně měst ze žlutých cihel s postelovými otroky. A Meereenu, největším městě z různobarevných cihel a s otroky pro každou možnou potřebu.

Ze zámořských sídel Valyrie je pak nepochybně nejdůležitější Dračí kámen, pevnost na ostrově Dračí kámen pod sopkou Dragonmont. Nejprve sloužila jako hraniční základna vybudovaná tajemným uměním, ohněm a kouzly, když stavitelé zkapalnili kámen a vytvarovali ho tak, aby co možná nejvíc míst na hradě představovalo draky, aby celou pevnost prostupovaly dračí detaily a aby na ni mohli usadit tisíc chrličů v podobě děsivých zvířat. Aby byla hrůzostrašná. A od doby 12 let před zkázou to byl domov rodiny Targaryenů. Což by z něj ještě nedělalo nic významného, protože Targaryeni nebyli nejvýznamnější dračí lordi. Zkáza z nich ovšem učinila poslední dračí lordy s posledními draky. Ti už pak sice neměli prakticky žádný význam pro Essos nebo přímo pozůstatky Valyrie, jenže, jak si Valyrie vůbec nedokázala představit, zásadně změnili celý západní kontinent.

114 let po zkáze Aegon Targaryen z Dračího kamene dobyl většinu Západozemí a prohlásil se jeho králem, zatímco Dračí kámen začal sloužit jako sídlo korunního prince až do pádu Targaryenů, kdy nový král Robert Baratheon věnoval pevnost svému bratru Stannisovi.

A poslední sídlo, které naopak padlo a je třeba zmínit, je Gogossos na Baziliščích ostrovech. Od jeho dobytí v třetí ghiskarské válce, ještě pod jménem Gorgai, sloužilo Valyrii jako děsivá trestanecká kolonie. Po zkáze Gogossos nejprve využil náhlé svobody a pokusil se pozvednout. Chvíli se mu skutečně dařilo, i když nelibým způsobem. Tamější tržiště s otroky se začala rovnat těm v Zálivu otrokářů, obchod se jen hrnul, někteří ho zvali desátým Svobodným městem. Ve druhé polovině století krve se ale z ohrad na otroky rozšířila epidemie rudé smrti, podlehlo jí 90 % populace, a Baziliščím ostrovům se lidé asi sto let vyhýbali, než se vrátili první korzáři a místo se znovu stalo útočištěm zločinců a vyhnanců.

Hospodářství

Původně byli Valyrijci pastevci a ovčáci z Valyrijského poloostrova. Když ale objevili ve Čtrnácti ohních draky, „děti sopek“ (údajně, podle některých přišli draci z Dálného východu, podle romantických příběhů bývaly na obloze dva Měsíce, než jeden pukl a vyrojily se z něj stovky draků, důkazy o jejich přítomnosti jsou v různých koutech světa i bez Valyrijců, historie je v tomto zkrátka poněkud zmatená), a naučili se je využívat, vzrostla jejich moc a jejich kultura se úplně proměnila. Byli totiž jediní, kteří draky zkrotili. Možná přitom ne náhodou. Ovce prý draci jedí nejradši.

Draky tedy začali používat ve válce, k rozšiřování svého vlivu. Draci totiž mají oproti všem jiným zvířatům, dopravním prostředkům i zbraním dvě ohromné výhody. Když dostatečně vyrostou, lze na nich létat, a mají ohnivý dech. Tak horký, že během chvilky promění tělo v popel, roztaví ocel, zničí kámen.

A také mají spojení s magií. Po jejich objevení se prý magie rozšířila ve světě a sílila, po jejich vyhynutí naopak mizela, a prý se využívala k ovládání draků. Draci totiž obecně nemohou být domestikovaní. Vytvořit si s některým bližší pouto je náročné a ani tehdy to vůbec neznamená, že je takový drak bezpečný. Jen je při správné technice zahrnující kouzla, speciální dračí rohy a biče lze zkrotit. Také existuje teorie, že Valyrijci použili magii ke spojení své a dračí krve, aby měli s draky bližší pouto a snadněji je ovládali.

Pak je osedlali a na jejich hřbetech ničili nepřátelské armády, dobyli značnou část Essosu, získali značný majetek a hlavně otroky. Ty částečně zařadili do svých armád, aby ještě víc posílili svou pozici, ale také na nich začali vydělávat. Ačkoli nejprve prý nebyli otrokářskou společností, až během válek se Starým impériem Ghisu převzali jeho otrokářský systém.

K tomu pod Čtrnácti ohni také našli zlato, stříbro, měď (ta se těžila i v Zálivu otrokářů), cín a železo a otroci najednou přišli víc než vhod. Doly byly temné, horké, s každou šachtou víc a svobodní Valyrijci v nich nechtěli pracovat. Tak tam začali posílat otroky, aby se lopotili prakticky v peci. Skály kolem nich byly příliš horké na dotek, těžko dýchatelný vzduch smrděl sírou a pálil plíce, někdy se na ně vyvalila horká pára, vařící voda nebo magma, některé šachty byly tak nízké, že se tudy museli plazit, někdy zase narazili na ohnivé červy, po nichž zůstávaly jen spálené mrtvoly. Nicméně jejich páni je nutili kopat hlouběji a hlouběji, a tak otroci prostě umírali. Však také pokud chtěli nějakého otroka potrestat, poslali ho zemřít do rudé temnoty nejhlubších dolů.

Běžné proto byly rebelie otroků v dolech, jenže Valyrijci je uměli efektivně potlačovat – a hlavně efektivně hledat za problémové otroky náhradu. Jak rostla jejich moc, rostl i hlad po rudě, dračí lordi vedli čím dál víc dobyvačných výpadů, aby udrželi doly plné, když probíhala otevřená válka, brali tisíce zajatců, když byl mír, plodili další, a říká se, že v jejich dolech zmizelo tolik lidí, že to nejde lidskou představivostí obsáhnout. K tomu samozřejmě další tisíce otroků používali i pro jiné každodenní úkoly.

Bylo by ovšem poněkud marné tak zběsile těžit, pokud by Valyrie nedělala i něco jiného. Proto Valyrijci navazovali obchodní vztahy se širým dostupným světem, využívali všechno, co jim nabízel poloostrov a posléze nově získaná území, od nerostných materiálů přes zemědělství po umění a sofistikovanější výrobky. Obchodovali s královstvím Sarnoru, Zlatým císařstvím Yi Ti, Lengem, Ašají, vlastně s každým dosažitelným územím. Podle některých využívali i obchodní uzel v místech dnešního Starého města v Západozemí, kde spolu měly obchodovat lodě z Valyrie, Ghisu, Letních ostrovů a staré rasy jako děti lesa ještě před příchodem Prvních lidí. Akorát to je značně nejisté, pokud je pravda, že První lidé přišli do Západozemí před více než deseti tisíci lety, protože počátky Valyrie se datují do doby 8–5 tisíc let před dobytím.

Kromě toho zdokonalili i svou architekturu. Měli unikátní způsob tvarování kamene. Říká se, že jejich mágové nesekali a netesali, nýbrž mocnou magií a ohněm kámen zkapalňovali, přetvářeli na něco jako jíl a mohli ho pak vytvarovat do libovolné formy. Což už bohužel nikdo nedokáže a ani nelze dohledat, jak to vlastně fungovalo. Dnes lze pouze obdivovat zbylá valyrijská architektonická díla jako dračí cesty, pevnost Dračí kámen, Dlouhý most označený Lomasem Dlouhokrokým za jeden z divů stvořených člověkem nebo 61 m vysoké černé hradby ve Volantisu.

Prostřednictvím dračího ohně a magie prý vyráběli i slavnou valyrijskou ocel. Zbraně z této ocele byly neskutečně ostré, nepotřebovaly údržbu, byly lehčí a silnější než nejlepší zbraně z běžné ocele a měly neobvykle tmavé barvy a vzor s drobnými vlnkami v ostří. Nejde vyrobit nové, jen kováři z Qohoru dokážou překovat existující. Těch i jiných předmětů je pořád k nalezení dost z doby, kdy je Valyrie vyvážela za spoustu zlata. V celém světě jich můžou být tisíce. V Západozemí jich má být podle Soupisu pozoruhodností velmistra Thurgooda 227 (co se týče zbraní včetně ztracených) a většinou jsou opatrované šlechtickými rody jako nenahraditelné rodinné dědictví.

Mezi ně patří meče (Srdcozhouba Tarlyů, Lady Beznaděj Corbrayů, Dlouhý dráp Mormontů, nyní Jona Sněha, Soumrak Harlawů, Led Starků překovaný v Přísežník a Vdovin nářek, Rudý déšť Drummů, předtím možná Reyneů), ztracené meče (Blackfyre Targaryenů, poté Blackfyrů, Jasný řev Lannisterů, Temná sestra Targaryenů a poté Bryndena Řeky, Nářek Royceů, Pláč sirotků Roxtonů, později Peaků, Bdělost Hightowerů), další zbraně (dýka s jílcem z dračí kosti naposledy z královské zbrojnice, sekyra Celtigarů), další předměty (magický dračí roh Spoutávač draků Eurona Greyjoye pobitý valyrijskou ocelí, černá šupinatá zbroj Eurona Greyjoye, koruna Aegona I. naposledy patřící Daeronovi I., články mistrovského řetězu za studium magie a okultismu, prsten, hůl a maska arcimistra Marwyna). Mimo Západozemí mezi ně patřily arakh Dothraka Cagga, meč Pravda Moreda Rogarea, zakřivený meč s jílcem z dračí kosti Sandoqa Stína.

Nejsou to však jediné památky z Valyrie. Třeba skleněné svíce (ve skutečnosti obsidiánové) uchovávané v Citadele přivezli z Valyrie tisíc let před zkázou, a pokud správně fungují, údajně se jimi lze dívat na kterékoli místo na světě a komunikovat s jiným držitelem svíce přes půl světa.

Lidé

Valyrijci z jejich původního národa byli výjimeční lidé už svým vzezřením. Měli bílé až stříbrozlaté (někdy blond) vlasy, oči v odstínech od šeříkové přes tmavě fialovou po světle modré, ty nejurozenější považovali za až nelidsky krásné. Vzhledem k tomu, že Valyrie nakonec zasahovala na území mnoha etnik, se ale spojovali i s jinými národy s jinými fyzickými znaky, a protože podle zkušeností s Targaryeny se často stává, že valyrijské rysy u dětí vymizí, pokud alespoň jeden rodič není valyrijské krve, po expanzi Valyrie byli její potomci různorodého vzhledu. Navíc do všech koutů Držav přiváželi otroky z celého světa, není vyloučeno, že do otroctví upadli i někteří rození Valyrijci, a i to mělo na skladbu obyvatelstva značný vliv.

Aby tomu předcházeli alespoň ti nejvýše postavení, šlechta z centra Valyrie, dávali si záležet na čistotě krve. Praktikovali proto incest – sňatky mezi sourozenci a jinými příbuznými, v čemž pokračovali i Targaryeni na Dračím kameni a poté po dobytí Západozemí, a také provozovali polygamii.

A právě z této nejurozenější krve se etablovala vládnoucí třída. Tedy neformálně. Valyrie nikdy nebyla přímo „říše“, císařství, království nebo něco podobného. S výjimkou krátkého období těsně po zkáze, kdy se dračí lord Aurion prohlásil císařem Valyrie, shromáždil armádu, aby se znovu chopil hlavního města, a nakonec se všemi někde zmizel. Jen je to nejsnazší způsob, jak Državy nazývat.

Formálně tam každý svobodný držitel půdy měl právo hlasovat ve volbách archonů, kteří po jedno volební období pomáhali vést celou říši, a mluvit do vlády. Archony přidělovali i k dohlížení nad závislými koloniemi. Nezávislé, osm budoucích Svobodných měst, si svou strukturu určovaly samy a samy si vybíraly, jací funkcionáři pod jakým názvem budou stát v jejich čele. Paradoxně se archon ujal právě v jednom z nich, v Tyroši, kde slouží dodnes.

Državy se těmito omezenými demokratickými prvky pomalu blížily republice. Nicméně fakticky veškerou moc drželi v rukách nejbohatší držitelé, čtyřicet mocných rodin se značným majetkem, magickou mocí, s draky, tedy rodiny dračích lordů. Draky sotva někdo přehlasuje. V praxi tedy byly Državy oligarchií. Jen ne uzákoněnou, spíš zvykovou, a nešlo o šlechtické rody v západozemském smyslu. Nepoužívali ani zástavy a znaky. Do toho se přetvořil až po dobytí Západozemí rod Targaryenů, jeden z nejméně vlivných ze čtyřiceti, a rody Velaryonů a Celtigarů, kteří ani nikdy nepatřili mezi dračí.

K tomu se tito dračí lordi neustále hádali, přeli, bojovali mezi sebou, což byl také důvod, proč Valyrie expandovala relativně pomalu. Nebo proč nikdy nevyrazila dál na východ, i když porazila tamějšího nejsilnějšího nepřítele, proč se nikdy nepostavila stejně tak hádkami oslabenému království Sarnoru na severu, nebo proč proti Rhoynům na západě zasáhla, až když přivedli masivní armádu a vodní kouzelníky k Volantisu. Měli dost práce sami se sebou.

Všechny alespoň spojoval jejich jazyk, vznešená valyrijština, která se rozšířila spolu s říší a na mnoha místech se dodnes používá s různými regionálními variacemi a dialekty. Každé Svobodné město má svou podobu, Ghiskarci dnes mluví variací valyrijštiny s ghiskarskými prvky. Ta vznešená se často vyučuje mezi šlechtou a bohatými a používá se v umění. Prý je to velmi melodický jazyk vhodný pro písně a poezii.

A samozřejmě nelze pominout krvavou magii a jiná temná umění. Valyrijci údajně kutali v zemi ve snaze odkrýt její tajemství a splétali těla zvířat a lidí, aby stvořili příšery a nepřirozené chiméry. Někteří dokonce mají za to, že si takto ve skutečnosti sami vyšlechtili draky zkřížením ohnivých červů z podzemí sopek s wyverny ze Sothoryosu. Používali zmíněné magické rohy, svíce a možná magicky kontrolovali valyrijské sopky.

Další odhady o valyrijské magii pak lze učinit ze stavu, v jakém se vrátila neteř Jaehaeryse I. Targaryena, princezna Aerea, která osedlala draka Baleriona a zmizela s ním na více než rok. Septon Barth popsal, že měla takovou horečku, jako by doslova hořela zevnitř, něco v ní bylo živé a hýbalo se to a způsobovalo to neulevitelné bolesti. Její kůže se škvařila, pukala, stoupal z ní dým, uvařily se jí oči, a když se ji pokusili naložit do ledové vany, prý se z ní vydralo něco jako červi s tvářemi, hadi s rukama, hemživé, slizké věci, paraziti vydávající šílené zvuky, dokud nepomřeli. I s Aereou. Rány na sobě měl i těžko zranitelný Balerion, měl jizvy a téměř dva a půl metru dlouhou ránu na boku. Barth se domníval, že nezkušená Aerea nedokázala Baleriona ukočírovat, ten odletěl do svého starého domova ve Valyrii, kde se před zkázou narodil, a že tyto děsy byly pozůstatky valyrijských pokusů s krvavou magií.

Poté Jaehaerys zakázal zakotvit v Západozemí jakékoli lodi podezřelé z návštěvy Valyrie a Západozemcům cestovat do Valyrie. A to je podle zastánců teorie krvavých pokusů vedle příběhů o monstrech důvod, proč Valyrijce zkázou srazili bohové.

Ačkoli o božím zásahu lze pochybovat. Ani vlastně není jasné, které božstvo mělo hříšný národ ztrestat. Valyrijci měli vlastní náboženský systém, o kterém nejsou dochované detaily. Mezi jejich bohy patřili Balerion, Meraxes, Vhagar a Syrax, po nichž pojmenovávali draky. Ale asi ho nebrali příliš vážně. Mistři mají za to, že sami sebe považovali za nadřazené náboženstvím včetně vlastního. Podle některých spisů měli všechny víry za stejně falešné a shlíželi na církevní hodnostáře a chrámy jako na pozůstatky primitivnějších ča­sů.

Na druhou stranu pro ně bylo náboženství užitečným nástrojem. Chlácholilo nižší vrstvy sliby lepšího života po smrti, naprostou náboženskou tolerancí udržovali poddané rozdělené mezi různými církvemi a ti se pak nemohli spojit pod zástavou jediného boha. Proto každý dračí lord, svobodný občan, poddaný i otrok mohl vyznávat cokoli chtěl, pokud plnil své povinnosti a platil daně. Do Držav se tak dostala prakticky všechna náboženství z míst, s nimiž Valyrie přišla do styku nebo z nichž dovážela otroky, a dost možná tam i některá přímo vznikla. Především řád asasínů Mužů bez tváře vyznávající Mnohotvářného boha smrti, který se etabloval mezi zoufalými otroky hledajícími vykoupení z děsivých podmínek. A také to byl důvod založení Lorathu, Norvosu a Qohoru, jak určité sekty měly Državy za příliš tolerantní a nechtěly být „utlačované“ jinými církvemi uznávajícími jiné hodnoty. Však tou jedinou společnou celé Valyrii asi bylo jen zlato, oheň a krev.