Herec Alan Aisenberg, představitel dozorce Baxtera Bayleho, v rozhovoru pro The Hollywood Reporter podrobně rozebírá předposlední epizodu čtvrté série. Jaké ohlasy slýchá na svoji postavu od diváků a co si myslí o určujícím okamžiku čtvrté série?
Nelze se divit tomu, že Alan Aisenberg, kterého diváci znají jako dozorce Bayleyho, měl obavy z reakcí diváků na scénu, ve které jeho postava neúmyslně udusila Poussey Washingtonovou. Ke své postavě Aisenberg říká: „Byl jsem přesvědčený o tom, že 95 procent reakcí bude negativních, ale je to tak 5 až 10 procent. Bayley udělal chybu a já jsem hodně konfliktní, ale mám pro něj pochopení. Je zde malé procento lidí, kteří nerozumí celé komplexnosti situace a viní hlavně jeho. Jsem velmi překvapený a rád za to, že můžu jít do baru a nikdo po mně neháže půllitry piva.“
Na sociálních sítích jsou reakce různé, od těšení se na pozadí původního Bayleho příběhu po nenávidění této postavy za smrt Poussey až po soucit s tím, jak dopadl po finálové epizodě. Navzdory spoustě emocí, které provází danou scénu, Aisenberg v rozhovoru říká, že se cítí poctěn tím, že mohl být součástí smrti Poussey, která odkazuje na hnutí Black Lives Matter a s tím spojenou nespravedlnost. „Lidé mě oslovují na ulici, protože Bayley je rozbrečel a současně díky němu začali přemýšlet. Špatní lidé dělají dobré věci, dobří lidé dělají špatné věci. Jen proto, že někdo udělal něco špatného, co nechtěl, znamená to něco vzhledem k následku jeho činu? Stejně došlo ke smrti."
Jak moc jsi byl nervózní z reakcí fanoušků potom, co byla odvysílaná čtvrtá série?
Během série jsem si říkal neustále: „Jen proto, že vypadám a zním jako on, nejsem on.“ Nikdo tomu nerozuměl. Může se to změnit, když lidé uvidí širší kontext. Je to zrcadlo toho, co se děje ve společnosti. Myslím, že lidí vidí širší obrázek a určité oddělení mě a Bayleyho.
Jak jsi poprvé reagoval na to, když jsi zjistil okolnosti smrti Poussey a toho, že Bayley v tom bude mít prsty?
Od doby, kdy jsem poprvé četl scénář dodnes, týden poté, co vyšla série, jsem cítil každou jednu emoci. Původní reakcí bylo vzrušení. Myslel jsem si: „To je úžasné, přijdeme na to, kdo Bayley je a uděláme z něj reálnou postavu.“ Všechno, o čem jsem přemýšlel poslední sérii a půl, jsem viděl na papíře. A pak jsem dostal posledních pět stran. Hodinu jsem brečel a truchlil za Poussey, byl jsem smutný za Bayleyho a nakonec přišel zase pocit vzrušení. Scénáristé mají neuvěřitelnou platformu, vypráví příběh, který musí být vysloven. Byl jsem nadšený z toho ho vyprávět. Kdybych byl nervózní, nebyl bych schopen ho říct správně. Trvalo mi měsíc se dobře připravit, abych mohl hrát.
Je zajímavé, že jsi na to přišel při čtení scénáře. Měl jsi ihned poté rozhovor s Jenji a Lauren (scénáristka této epizody – pozn.)?
Volal jsem si s nimi. Byl jsem zrovna v říjnu v baru s přáteli a sledoval zápas Mets, když mi volal někdo z neznámého čísla a byla to Lauren Morelli a říkala: „Napsala jsem ti příběh tvé postavy a je tam na konci stěžejní scéna, ve které Bayley hraje důležitou roli. Ráda bych ti ji přečetla, pokud bude příležitost.“ Řekl jsem jí: „Super, to bude skvělé.“ Pak ukončila hovor větou: „Ráda bych si o tom s tebou promluvila osobně. Tento víkend budu v New Yorku. Ráda bych zašla na oběd.“ Tímhle jsem pochopil, že nejde o obyčejnou věc. Chystal jsem se si to přečíst, až přijdu večer toho dne domů, ale šel jsem přes ulici do parku, sedl jsem si tam, byl jsem totálně v šoku a reakcí na posledních pět stran byl pláč. Slzy, slzy a pláč. Okamžitě jsem psal Lauren: „Páni, to je neuvěřitelné.“ Přečetl jsem si to tu noc dvakrát nebo třikrát.
Jak ti to Lauren vysvětlila?
Přijela ten víkend, byli jsme na obědě a začali jsme to všechno procházet. Provedla mě skrz jejich důvody a jak se dostali do této situace. Chápal jsem dané rozhodnutí a byl jsem na jejich straně. Ohledně toho byla velmi otevřená a přístupná všem hloupým otázkám, které jsem chtěl mít ohledně maličkostí. Byla tam a dělala, co mohla. Scénář byl nádherný a bylo absolutním snem dělat s ní a s Mattem (režisér epizody).
(Klíčový okamžik čtvrté série, foto: Netflix)
Kdy jsi o té scéně mluvil se Samirou?
Viděli jsme se v předchozí epizodě a jen jsme se objali. Věděli jsme, co se děje a nebylo třeba nic moc vysvětlovat. Během dne jsme měli konverzace o tom, jak to udělat bezpečně. Co se týče nás, chtěli jsme dělat vlastní věci a nechat oba světy proti sobě. Hodně rozhovorů, které se odehráli mezi mnou a Samirou se odehráli mezi mnou a Lauren a mezi Lauren a Samirou. Byl to správný způsob se s tím poprat kvůli vztahu mezi Samirou a Lauren. Měl jsem vhled do toho, jak se Samira cítí a Lauren jí zase nastínila, jak se cítím já. Takže jsem věděl, čím prochází. Když jsme se pak po několika týdnech od první schůzky produkce viděli, objali jsme se a mluvili o tom v partě lidí, byla nadšená. Byla z toho nadšená stejně jako já. Byli jsme připraveni. Shodli jsme se na okolnostech a byli jsme na to pyšní.
Většina štábu se to dozvídala postupně, v několika vlnách. Jaká byla jejich reakce?
To byla úplně bizarní situace. Scénář se objevil v době, kdy jsme natáčeli boj mezi Kukudiovou a Crazy Eyes v jedenácté epizodě. Měli jsme pauzu a lidi začali postupně číst scénář na svých mobilech, chodili za mnou a objímali mě a říkali: „Jsme na tebe tak pyšní, je to úžasné, zvládneš to.“ Skvělé věci mi říkali. Pak jsme zase točili ten souboj, byla pauza a lidi měli stejnou reakci. Jen přišli, vzali si mě bokem a drželi mě. Úplně se změnila nálada. Viděl jsem na place tak 10 nebo 15 lidí, kteří procházeli tím, čím já jsem procházel dva týdny předtím a bylo to fascinující.
Všichni herci byli na place, když se natáčela závěrečná scéna se smrtí. Jaká byla atmosféra a jak bys popsal svoje rozpoložení?
Chtěli jsme tuto scénu udělat věrohodně. Věděli jsme, jak je důležitá pro příběh a celou podstatu seriálu. Všichni byli hrozně ohleduplní k tomu, co bylo třeba udělat. Velmi se projevuju a jsem hravý v pauzách mezi scénami. Pracovali jsme dlouhé hodiny a já mám rád, když se bavíme. Toho dne jsem byl úplně jiný, velmi izolovaný a tichý. Každý to poznal a dal mi prostor, který jsem potřeboval a stejně tak Samiře, Uzo [Adubě] a Danielle [Brooks]. Byl to 22hodinový den, což je absolutně šílené a zestárli jsme o několik let během těchto 22 hodin. Věc, která nás držela do půl jedenácté večer, byla odpovědnost za to, udělat to správně. Toto jsem měl v hlavě a byl to spouštěč pro myšlenku: „Pamatuj si, že s tím je spojen dnešek a pokud do toho nedáš všechno, bude to tak navždycky. Takže, i když budeš trochu unavený, udělej to, protože lidi to pak budou sledovat dalších 15 let.“ To udělalo z tohohle dne strašně těžký den, ale i hodně jednoduchý.
(Bayley udělal hroznou chybu, foto: Netflix)
Matthew (režisér této epizody) řekl, že poprvé, když jsi byl v pozici, že jsi měl koleno na zádech Samiry, všichni zalapali pod dechu. Kolikrát jste tento okamžik točili a jaké to bylo pro tebe?
Točili jsme to, a to nepřeháním, tak stokrát za těch 22 hodin. Poprvé na zkoušce, když jsem se podíval za hlavu Samiry, pamatuju si, že jsem slyšel výdechy a podíval jsem se nahoru a všichni jen zírali. Bez emocí. Tenhle okamžik si člověk představuje v hlavě a vidět ho před sebou je velmi působivé. Já jsem ale nikdy neviděl koleno na něčích zádech, a tak jsem měl jiný pohled. Točili jsme to stokrát. Když se podíváte na tu scénu, neexistuje žádný úhel kamery, který by se používal víc jak jednou s ohledem na vyhrocenost situace, vytvořený Mattem, Lauren, Jenji a scénografem Ludovicem Litteem. I když zde byla scéna snahy dostat ze stolu Taylor Schilling (Piper Chapman), v pozadí pořád byl Bayley klečící na zádech Poussey.
Jaké to bylo točit tuto scénu stokrát s ohledem na emoce?
Co se týče mě, dal jsem tomu sto procent a to samé Samira. Dostali jsme se do toho pokaždé nově a zároveň děsivě. Když to uvidíte, nikdy se nebudete cítit dobře. Nikdy si nebudete myslet, že věděl, co dělá nebo že ta situace je pod něčí kontrolou. Natáčet to tolikrát tomu pomohlo, ale ne kvůli opakování, ale sporadicky a neočekávaně, protože jsme nikdy nesklouzli do stejných kolejí. Nikdy jsme nevěděli, kdy bude scéna hotová, pořád se jen vyvíjela a stává se šílenější.
Flashback z dané epizody a následující epizoda polidšťuje Bayleho. Samira řekla, že si myslí, že by Poussey pro něj mohla najít odpuštění. Jaký je tvůj názor na Bayleyho? Je to dobrý člověk a je jen obětí systému?
Je to složité. Jenji a scénáristé udělali jednu věc báječně, a to, že věci nejsou černobílé. Stoprocentně věřím, že to byla nehoda. Myslím, že všichni to ví, i holky. V následujících scénách se o tom nemluví, protože je velmi obtížné otevřít svou mysl. Je jednodušší si říct: „Je to dobrý člověk, udělal hodně dobrých věcí“ nebo „je to zlý člověk, udělal hodně zlých věcí.“ Bayley je mladé ucho a chtěl si jen hrát s pepřákem, ale na konci dne, je tam, protože vidí ostatní jako skutečné lidi. Na rozdíl od Piscatelly, který je považuje jen za čísla, Bayley si s ostatními povídá. Rozhovor mezi Piper a Bayleym je úplně o něčem jiném než mezi Piscatellou a Piper. Opravdu se o ty ženy zajímal a skutečnost, že mohl způsobit něco tak hrozného, uvízne v jeho hlavě na nějakou dobu. Vím, že to byla nehoda a že je to pro to omluva, ale nevím. Myslím, že na tuto otázku najdeme odpověď v budoucích sériích.
To, co se stalo Poussey v závěrečných dvou epizodách je přímou paralerou k hnutí Black Lives Matters. Myslíš, že dané okolnosti, které byly integrální součástí příběhu s tímto důležitým poselstvím byly kvůli tomu působivější?
Určitě. Když pracuješ na show jako je OitNB, odpovědnost je nějak jeho součástí. Je úžasné, že lidé o tom mluví. Pokud fiktivních 13 hodin na Netflixu způsobí, že lidé o tom mluví, pak je to skvělé. Lidské životy se mění, lidé umírají a něco se s tím musí stát. Jsem jen malý pán. Otevřela se tato diskuze, a za to, že můžu do těch dveří trochu strčit, jsem vděčný. Krapet odpovědnosti ohledně toho, co můžu udělat, neberu na lehkou váhu.
Umíš si představit to, že by se Bayley vrátil do vězení poté, co odešel?
Náhodou zabít jiného člověka převrátí život naruby každému, zvláště pak 21letému klukovi, který není moc vzdělaný a jen proplouvá životem. Na druhou stranu, kdykoliv jsem spekuloval nad vývojem v show, nikdy to není tak dobré jako to, co může vymyslet Jenji a scénáristé. Je to jakoby se třeťák poměřoval se Shakespearem. Pokud odhlédneme od toho, že ho to určitě změní, celý vývoj nechám na scénáristech a uvidíme, co se stane. Myslím, že to bude zajímavé.
Když jsi se díval na finále a viděl jsi Dayu mířit na Humphreyho, pomyslel jsi si, že si to zaslouží?
Pamatuju si, že jsem to poprvé četl v metru. Asi jsem vypadal jako blázen, byl jsem nadšený. Jde o 13 epizod, ve kterých ty holky milujeme, záleží nám na nich a najednou se všechno zvrtne. Je to skvělé, že se najednou všechno změní. Zmáčkne spoušť? Nevím, ale postavit Dayu do této situace bylo velmi chytré. Má historii s dozorci, a proto tento okamžik nebude pro ni jednoduchý.
(Daya a její klíčový moment, foto: Netflix)
Prošel jsi si emocemi nahoru a dolů, v jaké fázi jsi teď?
Ještě natočím jednu epizodu a budu na dvacáté epizodě v show. Pořád si pamatuju ten den, kdy jsme točili pepřákovou scénu (S03E07 Tongue-Tied). Myslel jsem si, že Bayley bude jen karikatura k zaplnění příběhu Piper. Vidět ho být ve středu dění příběhu je šílené a je to pro mě obrovská čest, která se mi od Jenji a ostatních dostala. Potom, co jsme dotočili, bylo to šest měsíců v horské dráze emocí. Byl jsem nervózní z reakcí fanoušků, kteří milovali Poussey. Po dvanácté epizodě opravdu musíte Bayleyho nenávidět. Tak jsem to vnímal do doby, než jsem si přečetl třináctou epizodu. Potom, co lidé viděli třináctou epizodu, tak se trochu přiklonili na jeho stranu, kvůli rozporu mezi jeho charakterem a tou situací. Od doby, kdy série byla zveřejněna, je to hrdost. Lidé to chápou a mají tyhle rozhovory a chtějí s tím něco dělat, a to jen kvůli fiktivnímu příběhu.
Právě teď jsem ve fázi oslavování. Sedm měsíců jsme pracovali ve vakuu. Nemohl jsem o tom s nikým mluvit a ani zveřejnit fotky. Posledních deset dní jsem o tom chtěl mluvit. Chtěl jsem znát pohled třetí strany a mluvit o tom s lidmi a slyšet jejich názory a všechno to kolem. Lidi se smějí, mluví o tom a občas na mě řvou na ulici. Nemůžu uvěřit, že už je po 17. červnu. Pojďme oslavit to, že jsme byli součástí úžasné věci a udělejme s tím něco.
Zdroj pro článek: Rozhovor Alana Aisenberga pro The Hollywood Reporter
