The Hounds of Baskerville – dobrá adaptace výborné předlohy

Po skvostné úvodní epizodě měl druhý díl nové řady Sherlocka laťku nastavenou pořádně vysoko. A to nejen proto, že navazoval právě na Moffatův Skandál v Belgravii, ale především i z toho důvodu, že se jedná o adaptaci vůbec nejslavnějšího z původních případů Sherlocka Holmese. Jak se tedy Mark Gatiss nakonec popral se psem baskervillským?

Přestože obecně srovnávat epizodu The Hounds of Baskerville s předchozí A Scandal in Belgravia je poměrně scestné, dovolil bych si na úvod jeden základní společný prvek uvést: obě epizody nám totiž do svého pojetí světa Sherlocka Holmese přinášejí nějaký nový kontroverzní element. Ve Skandálu v Belgravii je hlavní hrdina kompromitován láskou, ve Psech baskervillských pak zase strachem. Právě díky tomu napříč celou novou epizodou velmi silně vyniká herecký výkon Benedicta Cumberbatche, který ve své roli „vysoce výkonného sociopata“ konečně dostává možnost využít zcela nové herecké polohy, když je Sherlock postupně vystavován silným návalům emocí. Právě Cumberbatchův výkon je pak asi nejzajímavější stránkou celé této epizody. A když se nad tím zamyslíte, tak to je docela problém.

Pokud bych totiž ke scénáři Marka Gatisse měl mít jednu jedinou výtku, byla by to až zbytečně velká komplikovanost jeho scénáře. Nebo respektive – příběh Psů baskervillských je stejně hutný jako příběh kterékoliv jiné sherlockovské epizody, jenomže pokud se zároveň má jednat i o adaptaci Doyleova Psa baskervillského, tak právě zde paradoxně padá kosa na kámen. K tomuto románu totiž není možné přistupovat stylem volné inspirace, jak má seriál Sherlock ve zvyku, protože se jedná o zdaleka nejznámější, nejatmosféričtější a nejčastěji zpracovávaný Holmesův případ.

Jinými slovy, pokud by měla jediná epizoda seriálu Sherlock klást větší důraz na svou atmosféru než na příběh, pak by to měla být právě adaptace Psa baskervillského. Epizoda samotná sice velmi sugestivní atmosféru vytvořit dokáže – s pohybem kamery, osvětlením či zvuky pracuje při nočních scénách na blatech opět až s filmovou precizností – jenže než aby taková atmosféra sdružovala celou epizodu, funguje naopak spíše pouze útržkovitě a tak trochu na vedlejší koleji.

A když už jsme u té filmové preciznosti, což je opět něco, čím by se Psi baskervillští dali srovnat se Skandálem v Belgravii, vedle překombinovaného a nesourodého scénáře tu je ještě jeden prvek, který silně shazuje atmosféru celého tohoto dílu, a tím je otřesný a opovrženíhodný digitální pes, který bude po nocích děsit spíše labužníky filmových efektů než hororové strašpytly.

Přestože se tato obludnost objeví dohromady jen na pár vteřin, silně tím shazuje stylovou kvalitu zbytku epizody, neřkuli celého seriálu. Už ve své předchozí recenzi jsem psal, že Sherlock je televizním seriálem s produkční kvalitou až na úrovni celovečerních filmů, a to se až do teď mělo týkat i úspěšného vyhýbání se nechvalnému televiznímu CGI. Snad u jakéhokoliv jiného seriálu se podprůměrné digitální efekty dají pochopit, ale u Sherlocka se tohle prostě nemělo vůbec stát. A to i kdyby tam měli místo toho hodit maketu či jen naparáděného velkého psa. Však Cushingova verze z padesátých let si taky nějak poradila.

Ve výsledku tak lze epizodu The Hounds of Baskerville přirovnat k loňskému dílu The Blind Banker, který byl sice sám o sobě solidním dílem, ale mezi svými dvěma kolegy působil trochu nemastně neslaně. A pokud se tedy shodneme na tom, že se druhá řada zatím drží podobné kvalitativní křivky jako ta první, stačí nám pak už jen doufat, že závěrečná epizoda The Reichenbach Fall bude přinejmenším stejně tak strhující jako loňská The Great Game.

Naše hodnocení: 80%