The Reichenbach Fall – extáze napětí

Strhující finále nejnovější řady seriálu Sherlock je za námi, dokazujíc tak jednoznačně to, že druhá série se té první může přinejmenším vyrovnat, spíš ji ale v mnoha ohledech předčí. A konkrétně v čem tolik vynikala právě závěrečná epizoda The Reichenbach Fall z pera Steva Thompsona?

Po první řadě seriálu Sherlock se mohlo zdát, že Steve Thompson je v jeho scenáristickém triu pouze černou ovcí, která si ve stínu zvučných jmen Marka Gatisse a Stevena Moffata naškrábala jednu průměrnější epizodu o slepém bankéři. Avšak dnes, když už za sebou máme navíc i kompletní sérii druhou, můžeme s klidem říct, že onou „černou ovcí“ seriálu Sherlock je spíše samotná pozice prostřední epizody série (se kterou se letos pral Gatiss), a že sám Steve Thompson se před svými kolegy nemá absolutně za co stydět.

Jeho epizoda The Reichenbach Fall opět řeší svár Sherlocka Holmese s novým nečekaným elementem v jeho životě. Steven Moffat ho postavil před lásku, Mark Gatiss zase před strach. A Steve Thompson si pro našeho hrdinu nechal nástrahu vskutku finální: smrt.

Minulý týden jsem se srovnávání Gatissových Psů baskervillských s Moffatovým Skandálem v Belgravii zdráhal, tentokrát už je ale dle mého názoru porovnání první a třetí epizody docela na místě, a to samozřejmě především z toho kvalitativního hlediska. Jistě, A Scandal in Belgravia je spíše poklidnou a rozvláčnější epizodou sázející především na vlastní poetičnost a (značně zvrácenou) romanci. Ale právě takový se zpočátku může do jisté míry zdát i The Reichenbach Fall, s párem „hudebních sól“ a několika velkými časovými skoky v příběhu. Pak ale zároveň nastává očekávaný velký zvrat v podobě msty Jima Moriartyho na Sherlocku Holmesovi, kterému „dluží jeho pád“.

V této epizodě umocňuje seriál Sherlock svou filmovou spektakulárnost, o které tu padla zmínka už několikrát, mnohem silněji než doposud. Zároveň tak ale činí ne z hlediska filmařské techniky (přestože nás Toby Haynes hned na několika místech upozorňuje na to, že se po prvních dvou epizodách skutečně měnil režisér, tedy že nahrazuje Paula McGuigana), ale především z hlediska příběhu.

Reichenbašský pád totiž po vzoru spektakulárních filmových příběhů staví vlastní dramatičnost na tendenci rozdrtit maximum ze svých dosud zavedených statusů quo a poštvává tak Sherlockovy někdejší spojence proti němu, kvůli čemuž se Sherlock s Johnem musí vydávat na útěk. To celé funguje nejen jako úžasný zvrat v příběhu, ale především i jako skvělá příležitost snad poprvé za tuto sérii umocnit vztah Sherlocka s Johnem, který, po tolika výstupech, ve kterých si na svého spolubydlícího stěžuje, konečně získává možnost zadních vrátek se od Holmese distancovat, ale místo toho se radši rozhodne rozbít nos policejnímu náčelníkovi. (Snad není třeba dodávat, že tak jako byl v předchozí epizodě klíčový herecký výkon Benedicta Cumberbatche, v tomto dílu nejvíce vyniká právě Martin Freeman.)

Napříč celou epizodu samozřejmě exceluje i Andrew Scott v roli Jamese Moriartyho, jenž vynikne především v závěrečném konfliktu se Sherlockem na střeše nemocnice svatého Bartoloměje. Někoho by možná mohlo zamrzet, že v tomto finálním konfliktu nedošlo k fyzickému střetu obou postav, jenž se udál i v předloze (a který by vypadal určitě zajímavě), avšak o to víc pak mohl vyniknout vzniklý souboj dvou geniálních mozků. Moriartyho (sic možná trochu unáhleným) skonem pak scénáristé Sherlocka krásně dodrželi původní myšlenku sira Arthura Conana Doylea, že ustavičný návrat takového padoucha by Holmesovy schopnosti pouze diskreditoval. Navíc, když je z celého původního kánonu na výběr ještě tolik zlosynů.

Ono samotné dodržování předlohy je ve finále této epizody velmi zajímavé. Na konci Posledního případu zůstal Holmes definitivně mrtvý, až poté se Doyle na nátlak fanoušků rozhodl ho oživit (respektive nechat ho se „na poslední chvíli“ zachránit před pádem do Reichenbašských vodopádů), na druhou stranu seriálový Sherlock nám to, že hrdina přežil, dává najevo ještě v té samé epizodě.

Tím vzniká velmi fascinující druh cliffhangeru, naprosto opačný oproti tomu z první řady. My víme, že hrdina přežil, cliffhanger vyřešen. Jenom teď ale nikomu nedá spát to, „jak“ vlastně přežil. A přijít na to bude chtít zapojit veškeré holmesovské dedukční smysly, které v sobě člověk najde, a ostatně které může systematicky uplatňovat i ve vášnivých diskuzích na našem fóru.

Podtrženo sečteno, The Reichenbach Fall dle mého názoru sice není ze scenáristického hlediska tak vymazlený jako A Scandal in Belgravia, respektive v jeho případě už bych si netroufl žonglovat s oním nebezpečným pojmem „dokonalost“, nicméně ale celý tento díl má takový spád s takovými situacemi a kontrasty tak brilantních postav, že se Moffatově epizodě přinejmenším vyrovná, a v jistých ohledech ji možná i předčí. I když tak rezolutní soud už spíše nechám radši na individuálních názorech našich čtenářů.

Naše hodnocení: 100%