Cestování časem a časové paradoxy

Terminátor je jedna z nejznámějších mytologií zabývajících se cestováním v čase. Jak ale jeho spletitá síť časových paradoxů obstojí před poznatky moderní fyziky? Nakolik je možnost manipulovat s časem vlastně reálná, a za jak dlouho tedy budeme do minulosti posílat vlastní roboty, aby mi zabránili v napsání tohoto článku?

ČASOVÁ OSA (zvětšit)

O výčtu tak trochu nechtěných časových paradoxů ze strany tvůrců jste si mohli přečíst už dříve, jak ale funguje manipulace s časem v samotném příběhu terminátoří ságy? Pro zodpovězení této otázky je třeba si nejdříve objasnit, co takové cestování vlastně obnáší a jak ho moderní fyzika definuje.

Cestování v čase – teorie vs. praxe

K dnešním studiím, které cestování časem skutečně považují za možné, vedly v průřezu historie všehovšudy tři vědecké teorie. Nejdříve měla být jakákoliv manipulace s časem naprosto nemožná, poté se stala přípustnou jednosměrná cesta do budoucnosti, a dnes už má moderní fyzika pádný důvod věřit tomu, že to jde i obráceně.

S tím, že jakkoliv manipulovat s časem nelze, přišel na přelomu 17. a 18. století samotný Isaac Newton, kterému přišly na mysl všechny ty pěkné věci, které se dnes učíme na základních a středních školách poté, co jednou dobře mířeným jabkem dostal po hlavě. Pro svou teorii takzvaného absolutního času vycházel z představy vesmíru, která existuje již od dob antického Řecka: čas a prostor jsou sice jakousi platformou, na které probíhají veškeré události ve vesmíru, avšak sami těmto procesům zůstávají nadřazeny a prakticky nic je nedokáže ovlivnit.

Průlomem v této myšlence pak byla speciální teorie relativity Alberta Einsteina z roku 1905, která se s newtonovskou fyzikou rozchází v samotné definici času a prostoru – neboli časoprostoru. Ten se má skládat ze čtyř rozměrů (3-D prostoru vytyčeného souřadnicemi x, y a z – stačí otevřít starý sešit z deskriptivy; a čtvrtého rozměru v podobě času), které už najednou nejsou zcela nedotknutelné, ale dají se zakřivit. S touto myšlenkou však pracuje až o deset let později teorie relativity obecná, díky níž je tak chápání cestování časem mnohem snazší. Ale nepředbíhejme; ve fázi, ve které se nacházíme, je podle Einsteina cestovat do budoucnosti možné jen dosažením rychlosti blížící se až rychlosti světla, při které se projeví takzvaná dilatace času, tzn. že při takové rychlosti se čas roztahuje a tím pádem zpomaluje. Daný pozorovatel tak tímto způsobem může do budoucnosti cestovat tak, že v podstatě „urazí“ mnohem delší dráhu času, než ve skutečnosti zažije. Taková cesta je však jednosměrná, protože pro cestování do minulosti by bylo potřeba rychlost světla překročit, což už podle speciální teorie relativity není možné.

V téhle problematice si však Einstein vypomáhá novým fíglem a přichází tak s onou obecnou teorií relativity, která využívá již zmíněného zakřivování časoprostoru. Pokud už se v tom trochu ztrácíte, tak vězte, že zakřivení časoprostoru můžeme definovat i jediným, navíc mnohem známějším slůvkem. Zakřivení časoprostoru totiž není nic jiného, než projev působení gravitace.

Nejen že je tak nyní mnohem snazší definovat cestování do budoucnosti, ale najednou je možná i cesta obrácená, přičemž nemusí být překročena rychlost světla, takže myšlenka speciální teorie relativity zůstane zachována. A jak to funguje? Opět se zde uplatňuje dilatace času, která však najednou nevzniká jen při dosažení vysokých rychlostí, ale i při pouhém setrvání v blízkosti objektu se silným gravitačním polem, ve kterém se čas zpravidla také zpomaluje (proto by nám fyzici asi dvakrát nedoporučovali skákat do černé díry, což je těleso v podstatě tak malé a zároveň hmotné, a jeho gravitace tudíž tak obrovská, že v její blízkosti by se působením dilatace času pro nás čas téměř zastavil).

Nenechte se ale zmást, že by tohle všechno byla jen odbornými termíny ošperkovaná snůška nesmyslů. V roce 1971 za účelem potvrzení Einsteinovy teorie relativity proběhl takzvaný Hafeleův-Keatingův experiment, který sledoval nemalé výkyvy v měření času pomocí dvou cesiových hodin, se kterými strůjci experimentu cestovali v letadlech ve směru a protisměru otáčení Země, a z toho naměřené časy pak porovnávali s běžnou časomírou na zemi.

Samotné cestování do minulosti je pak poměrně složitější, nicméně není vyloučené. Hlavní myšlenkou je využívání červích děr, teoretických mostů mezi dvěma zakřivenými částmi časoprostoru, které by se daly regulovat a tím pádem i do jisté míry ovládat pomocí zvláštního materiálu s vlastnostmi takzvané záporné hustoty, s jejíž pomocí by v budoucnu mělo být možné „uměle“ ohýbat časoprostor.

To už by tak z hodiny teoretické fyziky mohlo stačit a nyní se tedy zaměřme na to, co tohle všechno znamená pro našeho plechového přítele s rakouským akcentem. Přestože totiž, jak jsem popisoval výše, jsou si někteří z vědců jisti, že v budoucnu bude cestování časem technicky možné, spousta jiných, a to včetně nejuznávanějšího teoretického fyzika současnosti, Stephena Hawkinga, však nad takovou možností zanevírá. A to přitom ne ani tak kvůli technické bariéře, nýbrž kvůli jednomu fyzikálnímu jevu jménem časový paradox. Abychom se rychleji dostali k jádru pudla, jak takové časové paradoxy fungují si předvedeme na konkrétních příkladech z filmových Terminátorů.

Definice časových paradoxů a jejich fungování v mytologii Terminátorů 

Jelikož jsou časové paradoxy oborem čistě spekulativním, moderní fyzika obsahuje hned několik teorií vysvětlující, jak by mohly „fungovat“, přičemž s každým z těchto receptů svým způsobem pracují i filmoví Terminátoři.

První možnost, jak by se časové paradoxy při cestování do minulosti mohly projevovat, vychází z takzvané teorie chaosu, jíž je Skynet pravděpodobně věrným příznivcem. Konkrétní pro nás podstatná myšlenka z této teorie je známá také jako motýlí efekt, a v podstatě říká, že nikdy není možné shromáždit tolik informací, abychom mohli jakýkoliv probíhající proces stoprocentně předvídat, a že i sebemenší impulz může vyvolat řetězovou reakci nedozírných následků (samotný název je založen na příkladu, že i mávnutí motýlími křídly v Brazílii může zapříčinit řádění tornáda v Texasu).

V problematice cestování do minulosti to znamená, že už jen samotná přítomnost návštěvníka z jiné doby, notabene jakákoliv jeho aktivita, může vyvolat vlnu řetězových reakcí, které mohou fatálně změnit budoucnost. A s takovou vizí pracuje v prvním Terminátorovi, sic značně nadneseně, jako například ve filmové trilogii Návrat do budoucnosti, i Skynet. Nejen že se tedy rozhodne pro „pouhý“ vstup do minulosti, ale hned riskne vyslat do ní zabijáckého kyborga, který by eliminoval jeho budoucího hlavního nepřítele, a sám tak musí doufat, že se kvůli sledu z toho vzešlých událostí nakonec nezmění v pruhovanou lidožravou veverku.

Ironií však zůstává, že takhle časové paradoxy v Terminátorovi vůbec nefungují. Díky třetímu dílu jsme se totiž dozvěděli, že v Terminátorovi 2 se hlavním hrdinům skutečně podařilo změnit budoucnost (respektive „posunout“ datum Soudného dne). Kdyby měl být na tuto situaci aplikován motýlí efekt, tak by oba Terminátoři měli po zničení budovy Cyberdyne v dané době teoreticky přestat existovat, protože kvůli této změně v minulosti by se totálně převrátily i podmínky k jejich vyslání z budoucnosti.

A co se tedy doopravdy stalo? Ve chvíli, kdy se T-800 a T-1000 dostali do minulosti (což v řetězové reakci nekontrolovatelného sledu událostí vyústilo až ke zničení výzkumu společnosti Cyberdyne), se vytvořil paralelní vesmír, který se odštěpil od původní časové linie, podle které byl Terminátor do minulosti vyslán pouze jednou a datum Soudného dne je 29. srpna 1997. Vznik paralelních realit je tak druhou ze tří možností, jak vesmír uklízí nepořádek po časových paradoxech, a je to právě ten případ, kterého se drží terminátoří mytologie.

Takovýchto paralelních vesmírů je nekonečně mnoho, a jelikož jsou navzájem identické, dají se považovat za jednu totožnou realitu. Pokud však někdo naruší tok času a cestuje do minulosti, v bodě tohoto zásahu vznikne jakýsi rozcestník, od nějž se nově vytvořená realita postupně vzdaluje o tolik, o kolik se nový vesmír od toho původního kvůli natropeným změnám postupně odlišuje. Vtip pak spočívá v tom, že změněním minulosti svou současnost vlastně nijak nenarušíte, pouze vytvoříte novou paralelní realitu. Takové řešení časových paradoxů se pak praktikuje nejen ve třetím a čtvrtém Terminátorovi, který už nám nabízí docela jinou vizi budoucnosti, než před kterou nás varovaly naše maminky, ale například i v seriálu Sarah Connor Chronicles, který se od původní časové linie odklonil ve stejném bodě, jako právě třetí Terminátor. V samotném seriálu pak kvůli velmi početným zásahům do minulosti vznikají další a další možné budoucnosti a dokonce se stává, že se zde střetávají postavy hned z několika možných realit (rozdělují se především podle „vlastního“ data Soudného dne).

Než se vrhneme na třetí (a slibuji, že už opravdu poslední :) možnost řešení časových paradoxů, hodilo by se i dodat, že není zcela vyloučeno, že Skynet i Odboj věděly o existenci paralelních realit a jejich zásahy byly tím pádem značně neefektivní, protože by v takovém případě věděly i to, že nemění svou minulost, ale (v případě Odboje) „zachraňují“ budoucnost jiné reality. Tato teorie je sice velice nepravděpodobná (úměrně k tomu, jak je nepraktická), ale několik momentů v samotných filmech by ji potvrzovalo: když se například Sarah Connor v prvním Terminátorovi ptá Kyla Reese, jestli je taky z budoucnosti, on odpovídá, že pouze „z jedné možné“.

Když už jsme tak přijali existenci paralelních vesmírů, je potřeba najít nějaký výchozí bod, ze kterého se všechny tyto světy rozdělují. Takovým bodem by byl první Cameronův Terminátor, který zůstal imunní vůči jakýmkoliv zásahům z budoucnosti díky třetímu z možných druhů časových paradoxů, který se nazývá Novikův princip sebekonzistence. Ten udává, že minulost nejde nijak změnit, protože se změnami, které v ní příchodem z jiného času způsobíte, ona už v podstatě „počítá“. Nejeden náznak v jednotlivých filmech potvrzuje, že když John Connor z roku 2029 posílal Kyla Reese do minulosti, už věděl, že se on tak stane jeho otcem. Z tohoto úhlu pohledu se pak celá záležitost stává zajímavá i pro potřeby samotného Skynetu, který se vysláním T-800 do roku 1984 nejen snaží minulost změnit, ale taky si zde (nevědomky?) zajišťuje vlastní existenci, protože právě čip slisovaného Terminátora povede k rozmachu robotického průmyslu firmy Cyberdyne a následného sestrojení Skynetu.

Tím ale vzniká jiný paradox, protože pokud budeme prvního Terminátora brát opravdu jako výchozí množinu událostí všech následujících příběhových linií a paralelních vesmírů, znamená to, že samotný Terminátorův čip nikdy nebyl originálně sestrojen, protože byl „pokaždé“ nalezen jako artefakt poslaný z budoucnosti. A tady už to opravdu začíná být trochu na hlavu.