Barevný komiks: Zákulisní informace ke 24. číslu

„My jsme živí mrtví.“ Touhle legendární větou končí nejenom čtvrtý svazek, ale také první příběhový oblouk, ve kterém skupina hledala bezpečný úkryt, než přijde pomoc. Jenže nyní si musejí přiznat, že je nikdo nezachrání a že jsou odkázáni sami na sebe.

Heleďte, to je to velké číslo „My jsme živí mrtví.“ Tohle bylo velmi významné číslo, takže i prvotní návrh musel být velmi komplikovaný, že jo? Tedy… to ani není pravda. Jenom se podívejte na ten papír… vždyť je téměř prázdný. Proč jsem se s tím vůbec obtěžoval?

Tohle číslo bylo oproti předchozím rozdílné v tom, že… no, vlastně v tom, že se tam téměř nic nestalo. Ještě několik takových čísel bude, a jestli jste zarytý stěžovatel, můžete říct, že všechny jsou takové. S takovými lidmi musím zásadně nesouhlasit, jenže v tomhle případě jsem očividně zaujatý.

Věděl jsem, že tohle číslo skončí velkou scénou. Věděl jsem, že to bude dvoustrana, následovaná poslední stranou. Věděl jsem, že tohle číslo bude mít dvaadvacet stran a že ty tři strany budou 20. – 22. strana.

Takže to bylo pevně dáno.

Také jsem věděl, že ten velký okamžik na posledních třech stranách bude zakončením Rickova dlouhého proslovu. Ale kolik stran bude ten proslov trvat? To jsem nevěděl.

Obyčejně začínám první stranou a potom občas poskočím dopředu, ale jenom maličko. Většinou však postupuji chronologicky od začátku po konec. Ale s tímhle velkým proslovem… pět stran? Osm? Deset? Vážně jsem nemohl postupovat tak jako normálně.

Tak jsem ten proslov prostě napsal. Nezatěžoval jsem se tím, na kolik stran to bude ani na kterých stranách to bude. Napsal jsem si ho a pak ho vložil do finálního komiksu. Když jsem to měl, zjistil jsem, že proslov začne na 14. straně, a pak jsem dokončil konec.

Tak jsem si řekl, kdo ten proslov bude poslouchat? Všichni budou venku sázet semínka. Dobrá. Všichni jsou tam, kde mají být.

Věděl jsem, že Dale bude mít rozhovor s Rickem o novém vedení a že číslo začne trapnou scénou mezi Rickem a Carol. A číslo bylo víceméně hotové… a nevyžadovalo další poznámky. Hezká pomůcka, jestli bych se někdy v budoucnu rozhodl u případné barevné verze mluvit o tom, jak jednotlivá čísla vznikala. Ale jak už víte, nic takového jsem tehdy neplánoval. Tedy… jo, prodávalo se to, ale tolik, aby to bylo tak úspěšné? To určitě ne.

Popovídejme si o tom novém vedení. Nová rada: Rick, Tyreese, Hershel a Dale. Žádné ženy. Dostal jsem spoustu stížností, že Dale to obhájil větou: „Myslím, že jenom chtějí, aby je někdo chránil.“ Je to odsuzující a stereotypní? Jistě. Ale věci, které postavy říkají, nejsou tím, čemu věří sám autor, jsou to věci, které ty postavy přinutíme říct. A Dale je starý bílý chlap, takže se to hodí.

Tehdy jsem si říkal: „Lori byla těhotná a bylo toho na ni moc. Andrea a Maggie byly mladé. Michonne byla nová a nedalo se jí tolik věřit. Patricia a Carol byly dost nestabilní.“ Očividně tam nebyl žádný ženský kandidát do rady. Tehdy se to zdálo naprosto logické, ale pak jsem strávil tři strany tím, že jsem to obhajoval, a to už je trochu divné, ne? Jako když Michael Bay nechal v Transformers randit devatenáctiletého kluka se sedmnáctiletou holkou, a je tam celá scéna, kde se to obhajuje, protože má nějakou kartu od vlády, která říká, že je to v pořádku. (Existuje vůbec něco takového? Neodpovídejte.)

Michael Bay měl té holce přidat dva roky a já jsem měl dát Lori do rady. Rozhodnutí, které jsem udělal jenom dokazuje, že jsem tehdy neuměl psát ženské postavy, a jsem na sebe hrdý, že jsem se v tom zlepšil a že můžu být hrdý na Andreu, Maggie a Michonne. Přál bych si, abych si mohl připsat zásluhy i za seriálovou Carol, ale ty patří Melisse McBride a talentovanému týmu tvůrců v čele se Scottem Gimplem a Angelou Kang.

Poznámky k jednotlivým stranám: (Vážně? Proč jako?)

22. Pro tohle! Vidíte, co je tam přeškrtnuto? Zdá se, že tohle číslo mělo původně skončit úplně jinak. Původní konec čtvrtého svazku měl být takový, že Lori někomu řekne, že dítě, které čeká, rozhodně není Rickovo. Tato poznámka na tom papíře čekala i několik měsíců, než jsem se dostal k tomuhle číslu. Občas, když dostanu nápad na hodně velkou scénu pro budoucnost, poskočím dopředu a zapíšu si ji, abych to měl připravené, když se k tomu dostanu. A občas… to pak změním. Jako tady!

Panečku, nevěřím, že jsem toho napsal tolik k takové prázdné stránce.

Foto: Image Comics