Recenze filmu Avatar: The Way of Water

Třináct let dlouhého čekání je konečně u konce. Snímek The Way of Water konečně vstoupil do kin a do kinosálů se rvou zástupy lidí. I my jsme samozřejmě u toho nechyběli. Nechali jsme si film pár dní rozležet v hlavě a nyní vám přinášíme náš názor na tento velkofilm.

Film Avatar je tu s námi už velice dlouho a v podstatě se kdysi před třinácti lety jednalo o vůbec jeden z prvních filmových webů na naší Edně. Tenkrát jsme prvnímu dílu dali v naší historicky první recenzi krásných 90%, a když jsme si nyní dali po tolika letech povinné opáčko, procentuální hodnocení bychom ani po letech neměnili. Jednalo se o zcela unikátní film, který do vás doslova vdechl život. A i zápletka se nám velice líbila.

Teď tady máme pokračování s podnázvem The Way of Water. Třináct let je dlouhá doba a blockbusterová skladba filmů se za celou dekádu řádně změnila. James Cameron na to jde ale opět poctivě, postaru a nebojí se využít stejná témata jako u jedničky, což může být jeho nejsilnější a zároveň nejslabší stránkou. A právě tady se budou různit jednotlivé recenze a názory na film.

Všichni dobře víme, že láska a seznamování dvou hlavních hrdinů je vždy tou nejzábavnější dějovou linkou, pokud už nějaká romance má ve filmu být. Dobře se dívá na to, jak se nesourodý pár dává dohromady, překonává trable a hledá si k sobě cestu. Často se ale stává, že jakmile je pár již spolu, není už co nového objevovat a prozkoumávat. Obecně to neplatí nejen pro filmovou a seriálovou tvorbu, ale i pro běžný život nás všech. Vždy bude zábavnější vyprávět, jak jste se seznámili se svou milou, než jak s ní nyní ležíte na gauči a kolem vás běhá banda capartů.

James Cameron si to moc dobře uvědomuje, a tak svého Jakea Sullyho a Neytiri odsunul na druhou kolej. V případě Neytiri jsme dokonce měli pocit, že kdyby nebylo její důležité pasáže ve finále, tak má v tříhodinovém bijáků setsakra málo prostoru. Cameron ale chytře dává prostor jejich dětem, kde je co nového poznávat a objevovat. Z tohoto pohledu to byl chytrý tah, za který můžeme být všichni vděční.

Jednotlivé děti jsou od sebe snadno rozpoznatelné, každý nový přírůstek do rodiny má jinou osobnost a samozřejmě i jiný vztah ke svým rodičům. Mladičká Kiri je naprosto kouzelná a Spider prochází asi největší proměnou v průběhu filmu, kdy se v něm mísí různé emoce. Těch nových postav je ve filmu celá řada, ale každičká dostane patřičný prostor, abychom si na ni udělali nějaký názor. Vždyť film má až neuvěřitelné tři hodiny a půl.

Je zapotřebí tak dlouhá pasáž? Rozhodně by bylo co zkracovat a dvojka je i oproti prodloužené verzi jedničky nafouklá. Pár scén zejména uprostřed filmu je pomalejších a sem tam se člověk na hodinky podíval. Zkrácení filmu o dobrou půlhodinku by rozhodně snímku prospělo, ale v zásadě delší stopáž nepředstavovala až tak výrazný problém (tedy až na nemožnost dojít si v kině na záchod, když nechcete přijít o žádnou scénku, pozn. red.).

Svět Pandory je neskutečně bohatý a podmořský svět je nádherný a úchvatný. Cameron si zde opravdu vyhrál a je až k nevíře, jaký má smysl pro detail. Vizuálně je celý film na špičkové úrovni a současné blockbustery zanechává daleko za sebou. I ve scénách, ve kterých se nic neděje, se dokážete kochat nádherným podmořským světem, který působí setsakra živě. Za tohle si Cameron zaslouží pochvalu. Vizuálem snímek opět nezklamal.

A tím se dostáváme k příběhu samotného filmu. I jednička měla jednodušší děj, který byl ale extrémně úderný a účelný. Dvojka jde doslova ve stejných šlépějích jako jednička. A kdo čekal propletený děj plných zvratů a překvapení, tak je, byl a bude samozřejmě na jiné adrese. Co šlo ale Cameronovi odpustit u jedničky, už se hůře odpouští tady. Druhý film totiž do jisté míry působí jako recyklace stejného příběhu s pár záměnami.

Les jsme vyměnili za vodu, objevování života Na'vi si Jake zaměnil s Milesem Quaritchem a nerost unobtainia vystřídaly vzácné velryby. Cameron do jisté míry vykrádá sám sebe, nabízí stále stejná témata a hlavně nám naservíroval de facto stejný příběh jako minule. A z konce dvojky se obáváme, že ani příště se žádná revoluce konat nebude a opět dostaneme to samé. A právě toto je největší slabinou celého filmu. Recyklace, recyklace a opět recyklace.

I u jiných sérií (Star Wars, Harry Potter) se témata donekonečna opakují, ale sem tam nějaký film vybočí a nabídne něco originálního. Cameron ale vrací do hry stejnou partičku záporáků jako minule. A i když vše dokázal hravě a chytře vysvětlit, mohl rozvinout jinou postavu v RDA, která by nám nabídla trochu jiný pohled na věc a hlavně by celý film osvěžila. Miles Quaritch by byl zábavnější postavou, kdyby se v sérii objevil o něco později. Představte si, že by se v Epizodě II vrátil ze světa mrtvých Darth Maul. Taky by to působilo lacině, naopak jeho návrat po letech v Klonových válkách byl geniální.

Máme tady celou řadu náhodných setkáních (Quaritch shodou okolností na své první výpravě lesem narazí na Jakeovo děti) či pár nelogických rozhodnutí (proč se RDA tak soustředí na Sullyho, když má po jeho odchodu de facto volné pole působnosti na Pandoře), ale obecně je lepší nad těmito dírami v ději příliš nepřemýšlet. Příběh není nejsilnější stránkou celého filmu a vlastně to byl možná i záměr.

Má se jednat o lehce pochopitelný příběh pro celou rodinu. Film nese jedno velké a důležité poselství – ničíme si svou vlastní planetu a brzy bude pozdě na to něco změnit. V tomto ohledu Cameron předává svůj vzkaz naprosto dokonale, i když by si bylo bláhové myslet si, že se něco výrazného v naší společnosti změní. Na našem blahobytu nám záleží daleko více než na osudu naší planety.

U většiny blockbusterů z dnešní doby lze pozorovat sestupnou tendenci v závěru filmu. Jak film pokračuje, tak je to horší. Akční finále jsou většinou slabší a v průběhu filmu se dočkáme i mnohdy lepších potyček. The Way of Water má ale díkybohu vzestupnou tendenci a samotné finále vás do děje naprosto vtáhne. Cameron umí vybudovat atmosféru a kolem něj vybudovat zajímavý konflikt.

Akční scény jsou přehledné, nápadité a propracované. Emocionální zážitek ale nemusí doručit jen obávaná bitva. Naopak v tomto ohledu je dvojka daleko úspornější, přesto do své škály stále úderná. Režisér Titanicu jasně dokazuje, že to s vodou zkrátka umí. Závěrečná hodina je naprosto parádní a vlastně i díky ní lze celému filmu ledacos odpustit.

Hudba je kapitolou sama o sobě. Druhý poslech soundtracku bude zcela nevyhnutelný pro utřídění myšlenek, bohužel se ale zdá, že Simon Franglen musí ještě dorůst. Hudba Jamese Hornera z prvního filmu je geniální. A pokud se dvojka neopře o nějaký známý motiv z jedničky, nová hudební témata lze těžko od sebe odlišit. Snímek rozhodně není hluchý, jen obsahuje málo zapamatovatelných tónů. A to je velká škoda, protože při úderné hudbě by film ještě více vynikl.

Ve výsledku se nám tento díl hodnotí velice složitě. Pokud bychom měli vzít v potaz vizuál, atmosféru světa, nápady a akci, tak budeme hodnotit plným počtem. Na druhou stranu ale nesmíme zapomínat na to, že nám Cameron naservíroval de facto stejný film jako minule jen s pár obměnami. A tak jsou výsledné pocity malinko smíšené, přesto zklamaní rozhodně nejsme.

Hodnocení: 75%

A jak film Avatar: The Way of Water hodnotíte vy?