První řada hororově-komediálního seriálu Ash vs Evil Dead se pomalu ale jistě blíží ke konci a ve své deváté a v pořadí předposlední epizodě s názvem Bound in Flesh opět dokazuje, že ve spojení s atmosférou kultovní filmové chaty ze sebe v rámci svého žánru dokáže vyždímat vážně to nejlepší.
Epizoda Bound in Flesh plynule navazuje tam, kde osmý díl s názvem Ashes to Ashes skončil, a to nejen příběhově, ale i celkovou atmosférou. Interiér skvěle zrekonstruované chaty i temné lesní exteriéry kolem ní seriálu skutečně prospívají, a on se v tomto prostředí tak může opravdu soustředit na to, co mu jde nejlépe. Na humor, napětí a šílené potoky krve.
Devátý díl seriálu Ash vs Evil Dead je tak v podstatě jakýmsi zhuštěním toho nejlepšího, co v něm funguje. Tato epizoda nejen že efektivně střídá prvky hororu, komedie a akce, ale s jejich potřebnou kadencí náramně pomáhá i onen třicetiminutový formát, během něhož nás daná epizoda dokáže po všech žánrových stránkách emocionálně dokonale vyždímat a zapíchnout to v tom nejlepším, než by příběh vůbec stihl začít přešlapovat na místě.
Nejvíce pak v tomto dílu vyčnívají konkrétně dvě věci. První je skvělý návrat Amandy, který do seriálu opět navrátil koncept „akční hrůzy“, a to tentokrát ve svém pravděpodobně nejlepším pojetí. Scény s Amandou jsou správně děsivé, adrenalinové a když přišlo na mrtvolné loutky dvou (jistě záměrně) zcela plochých stopařů, dočkají se i té správné bizarnosti, pro kterou je původní filmová trilogie dodnes tak kultovní. Zapomenout pak zároveň nesmíme ani na hudební podkres Josepha LoDucy, který v rámci návratu Amandy představil jedny z těch nejimpozantnějších tónů celého seriálu.
Druhou jednoznačnou pýchou této epizody je pak i bližší představení Ruby, a konkrétně její funkce v samotném závěru epizody, který funguje jako perfektní příprava na finále série. Kultovní seriálová herečka Lucy Lawless si svou nečekaně zápornou roli navíc zjevně skvěle užívá a dokáže nám tak představit skutečně zajímavý nový aspekt celého seriálu.
Ani epizoda Bound in Flesh se ale bohužel neobejde bez jistých problémů. Když pomineme menší přešlapy jako podivný záběr na levitující(?) Ruby, odhalení Zlého Ashe na začátku dílu (které nedává absolutně žádný smysl) nebo zpracování mluvícího Necronomiconu, které je sice až roztomile béčkové, zároveň ale zbytku epizody dost ubírá na atmosféře, zůstane nám jeden z problémů, které se systematicky opakují napříč celou sérií. A tím je nekonzistence charakteru hlavního hrdiny.
Epizoda Ashes to Ashes byla výborná mimo jiné i díky tomu, že její scenárista Michael J. Bassett přesně věděl, jak vyjádřit Ashovy emoce během jeho návratu do chaty a znovushledání s Lindou. Ash je zde vyděšený, naštvaný a ke konci především zoufalý. A přestože i v epizodě Bound in Flesh má Ash některé skvělé momenty, jindy otočí o 180 stupňů a sníží se skoro až k nekrofilním poznámkám či jiným podivným vtípkům, kvůli kterým divák občas vážně neví, co si má o Ashovi vlastně vůbec myslet.
Je tedy otázka, zda z těchto výkyvů v Ashově charakteru vinit scenáristu epizody Bound in Flesh Roba Wrighta či přímo showrunnera Craiga DiGregoria a samotného Campbella jakožto výkonného producenta, kteří s tímto formováním hlavního hrdiny zjevně mají vlastní plány. Tak jako tak je prostě škoda, že tyto zdánlivě pouhé detaily dost podkopávají jinak skvělou epizodu, která se ale zároveň i s nimi stále řadí mezi jedny z nejlepších v celé sérii.
Naše hodnocení: 90 %
FOTO: Starz
